pátek 9. listopadu 2018

Ohryzek.

Šla jsem na zbroušení ohryzku. Čili na redukci štítné chrupavky. Domlouvala jsem to s doktorem Ivo Němcem a proběhlo to na ORL v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. K hospitalizaci jsem se dostavila ve středu ráno, den před zákrokem. S sebou jsem musela mít předoperační vyšetření staré méně než jeden měsíc (v Brně mě odkázali na místo trvalého pobytu, takže jsem toto vyšetření podstoupila v nemocnici v rodném městě, ani nebyla potřeba návštěva mého praktického lékaře) a také vyjádření anesteziologa z ÚVN, že jsem schopna výkonu v celkové anestezii. Předoperační vyšetření zabere tak hodinu a nečeká se na něj dlouho, na anesteziologické vyšetření se ani není třeba objednávat a je hotové cobydup.

Pokoj jsem dostala nadstandardní jednolůžkový, což mě potěšilo i zamrzelo. Potěšilo, že budu mít soukromí a zamrzelo, že mě neberou jako obyčejnou ženu a že si s nikým nepopovídám. Ale tady pacienti povětšinou mlčí i u jídel ve společné místnosti, takže jsem o moc lidského kontaktu stejně nepřišla...

Od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit, ráno injekce do břicha a nějaká modrá pilulka a v osm jsem jela na sál jako první. V podstatě nahatá. Zima, složité přístroje nad hlavou, připoutaná k lůžku, spousta lidí za rouškami, strohé pokyny (myslím, že zazněla slova jako bruska, vrták, diamant:)) - příjemné to nebylo, ale strach ani nervozitu jsem necítila. Byla to moje první operace, první narkóza, první hospitalizace a redukci ohryzku jsem vždy považovala za banální operaci: jen za zkoušku na operace opravdické, které teprve přijdou. 

Sestra, která mi stála za hlavou mi ještě stihla pochválit dlouhé řasy a zuby (huh??:))) a pak už mi napíchli kanylu a pustili to do mě. To bylo nepříjemné - jako by mi do žil na zápěstí rvali ledové dráty. Tak jsem krčila tvář a počítala vteřiny, než narkotikum dorazí ke svým receptorům a teď už jsem cítila, že před SRS operací strach mít budu. V jeden moment totiž budu taková, jaká jsem vylezla z maminky a jaká chodím po světě třicet let, pak naposled mrknu, vypnu a znova mrknu dole už celá přetvořená. Že se mi to celé stane v jakémsi mezičase, doslova během jediného okamžiku, z toho mi není úplně volno...

Probudili mě a chtěli, ať něco povídám, tak jsem celá ještě zblblá usilovně přemýšlela, co se mi to právě zdálo a snažila se vysvětlit: "I think....... it was at a hostel of some kind..." a protože mi nevěnovali dostatečnou pozornost, celé jsem to s námahou opakovala ještě jednou...:D Pak ještě pamatuju, jak sestra odchází do vedlejší místnosti, kde se za prosklenou stěnou pohybovalo víc lidí v zeleném a hlásí jim "tam na mě mluví anglicky" a už jsem zase spala.

Když jsem se probudila doopravdy, bylo mi dobře, i když krk pod zatraceně kompresním obvazem dost bolel, hlavně při polykání. Hned jsem zkoušela hlas. Přestože operace neměla s hlasivkami nic společného, mezi nimi a ocelovými pařáty ležela jen tenká chrupavka hrtanu a trochu jsem se o hlas bála. Byl v pohodě, dokonce jsem v něm slyšela takový nový vysoký bzučivý tón, který mi přišel docela sexy. To bylo zřejmě tou kompresí.

Večer jsem hloupě odmítla léky na bolest, ale přes noc to bolelo víc a víc a usnula jsem, až když jsem si ve dvě ráno došla pro Oxazepam. Takže když se mi ráno do pokojíčku nahrnula záplava doktorů, jen jsem tupě koukala, co se to děje... Chtěli mě poslat domů hned ten den, ale ono to fakt bolelo děsně, tak jsem říkala, že ještě jeden den aspoň a ochotně souhlasili. Dostat do sebe snídani bylo peklo, ale pak mi sundali kompresní obvaz a bolest dost ustoupila. Mohla jsem si prohlédnout výsledek.

No, nádhera. Nečekala jsem to. Já se lidem na ohryzky nedívám a dlouho jsem svůj vlastní vůbec nepociťovala jako problém. Význam operace jsem snižovala a šla do ní jen proto, že mi to řekli a protože na to chodí skoro každá. Až poslední měsíc dva jsem si toho v zrcadle začala všímat, že to není úplně vončo a styděla se trochu a byla ráda, že jsem je poslechla. Mimoto doktor Němec rád předem varuje před možnými komplikacemi včetně přehnaných očekávání a zdůrazňoval, že každá chrupavka má své limity a výsledek nemusí být výrazný.

A teď jsem na to hleděla: kde měl být můj obyčejný krk byl najednou krásně oblý labutí krček. Takový jako... ženský, víte?:). Dokonce i hematom měl krásně intenzivní šarlatovou barvu, kterou jsem uměla ocenit i proto, že jsem v nemocnici pořád gůglila barevná tetování (už mám tetovací termín!:). No zkrátka měla jsem velkou užaslou vděčnou radost, takovou tu, kterou máte, když čekáte málo a byli byste s ním spokojeni a ono se vám dostane požehnaně:).

Ještě se mi na to díval doktor Němec a byl spokojen, domluvili jsme kontrolu a vyjmutí stehů týden po zákroku a další den v sobotu jsem jela domů. Jenže večer mi začal hrubnout hlas a ráno to bylo špatné. Krk natekl, zrudnul, bolel, nemohla jsem mluvit, měla jsem trochu teplotu... Ale já vím o spoustě věcí kulový a říkala jsem si naivně, že otok po operaci je normální a že kdyby to byl zánět, tak to bolí k zbláznění. Takže jsem sice odřekla brigádu na obchodě u taťky v práci, ale jinak jsem v posteli neležela a chodila do obchodů, na poštu... Ale bylo to otřesné. Sípat na lidi chraptivým basem s přezrálým rajčetem namísto krku... K tomu se nelze namalovat, foukat si vlásky a žensky se obléct a když jsem viděla v zrcadle toho hnusného zbídačelého chlapa, co se chystá mezi lidi, samým zoufalstvím jsem brečela a měla pak chuť dát pěstí každému čumilovi, co jsem ho ve městě potkala. V Penny v té jejich tradiční frontě jsem se musela doslova držet, abych nezačala řvát nebo jim tam neplácla tím avokádem o zeď. (Už nikdy nepůjdu do Penny!) To jsem nebyla já. Tak toto je ta disforie, kterou translidé tak rádi omílají, tu jsem dosud neznala. Viděla jsem, že už opravdu není návratu, že dnes už je pro mě pád zpět do mužství k nepřežití.

Po třech dnech na totálním dně otok i teplota ustoupily a začal se mi vracet hlas, ale cestou na kontrolu mi stejně bylo špatně. Doktor se krátce podíval a už mi kázal předběhnout všechny pacienty v čekárně, šup na lůžko a už řezal a drénoval. Prý absces v ráně, prý to po této operaci ještě nikdy neviděl, prý jsem měla volat hned v pondělí, prý tu budu muset zůstat... Telefonoval sem a tam, byl cítit náznak paniky a viny, jako by tušil, že k nějaké chybě došlo už na sále, kde se na mě podle všeho vystřídal on s nějakým svým kolegou... Já jen rezignovaně ležela a kroutila v duchu hlavou sama nad sebou. Jak dovedu několik dní chodit sama okolo sebe s takhle nemocným krkem a nic nevidět. Přišlo mi to tak typické pro celou mou famílii a výchovu... Zaměřenost jen a jen na povrch: práci, výkon a performance až na pokraj sil a popírání všeho niternějšího a jemnějšího: citů, slabosti, samotné lidské komunikace a vazeb. Bylo mi ze sebe a z toho všeho na blití. 

Abych to zkrátila... Nakonec jsem zůstala v nemocnici od čtvrtka do úterý, antibiotika do žíly třikrát denně a převazy jednou nebo dvakrát denně. Doktor Němec mi to přišel převázat i v sobotu a v neděli odpoledne, což mě úplně dojalo a získal si zpět trošku pošramocenou důvěru:). Myslela jsem, že z nicnedělání a přemíry času budu šílet, ale ani ne. Studovala jsem skripta (Marianne, Elle, Cosmopolitan), koukala na mejkapová videa a na Tores (mrknu na ni po půl roce a zrovna dělá velké vlny. ale co jí provedla komise mě fakt zaskočilo a hodně hodně zklamalo), vařila si čajíčky a musela se napomínat, že sledovat telenovelu Hříšná láska s jednou starou spolupacientkou není mě a mého času hodno:). A po tom všem jsem bývala tak sladce unavená, že jsem v noci spala jako paní dudková. 

Byla tam jedna sestřička okolo dvaceti, pěkná tak akorát, moc milá, ochotná, upovídaná, která mi jako jediná říkala slečno (ostatní paní) a pořád jsme se na sebe culily. Předposlední den jsem jí ukazovala, že už mi protéká kanyla a ona mě za tu ruku držela, zdálo se mi, zbytečně dlouho a tak jako něžně, že jsem se na ni poprvé s úžasem podívala, je skoro trapné to napsat:), jako na ženu. Další den neměla službu, takže jsem se nemohla ani rozloučit, alespoň jsem kladla jiné sestře na srdce, ať ji ode mě pozdravuje a dozvěděla jsem se, že se jmenuje Jolana. Takové krásné jméno! Tak mi je teď po ní trochu smutno. Bych ji chtěla držet za ruce a povídat a povídat:).

Abych už nějak rekapitulovala... O českých nemocnicích jsem z pohledu hospitalizované dosud nevěděla ani ň, takže mě zaskočilo, jak je to místy neprofesionální. Doktoři se na vyšetřovně dohadovali s odbíhajícíma sestrama, kde co je a kde co chybí, přišlo mi to často takové improvizované a na koleně, ty mé převazy... Někteří doktoři mě ani nepustili ke slovu a už jsem viděla jen jejich záda ve dveřích. Některé sestry nebyly příjemné, z jedné jsem měla dočista strach. Neměla jsem s sebou HRT a zpočátku to vůbec nechtěly řešit, ať si léky obstarám, jak dovedu. Ještě že jsem mohla s čímkoli přijít za Jolankou a ta to klidně a ochotně vyřídila. (Přinesla mi na výběr z několika jehel a byla tam i jehla na Pendepon. Ježíši! To není jehla, to je naostřená trubka!:D) Je to na pováženou, protože všechny moje plánované obličejové operace by se měly uskutečnit také tady. Ale zatím jsem se rozhodla nic neměnit a doufám, že jsem si smůlu vybrala hned na té první operaci. Abych jen nekritizovala, jídlo bylo docela v pohodě a bylo ho dost a mrkvový dortík v nemocniční prodejně byl výborný a za 22 korun. To by v Praze stálo klíďo 60 a v Londýně 120:).

Pokud jsem si odnesla nějaké lekce, tak asi tyto. Neodmítat zbytečně léky na bolest. Při propuštění se důsledně ptát, jak vypadá žádoucí vývoj rány a jak naopak vypadá patologický vývoj rány a obstarat si telefonní číslo, kam mohu zavolat, mám-li podezření, že je něco špatně. A zapsat si to radši. Žádná operace není triviální operace, takže se radši hypochondricky pozorovat a dodržovat klidový režim, než se přepínat s tím, že kvůli bebíčku přece nebudu měnit svoje plány. A něco si o zákroku nastudovat také není na škodu.

Tohle měl být věcný, stručný, neosobní a informativní článek a vydrželo mi to tak první odstavec:). Tak tady máte přídavkem ještě jeden cizí článek. Jeho tón naznačuje, že do transgender údolí stínů slunce nikdy nikdy nezasvítí, což není pravda, ale přesto by to měla být povinná četba pro každého v tranzici či před ní. Není na škodu položit si otázku, co mi vlastně ze života zbude, pokud mě přejde ta počáteční euforie, drive a novelty factor a pokud se většina mých představ a očekávání ukáže nadsazených nebo iluzorních. A pak do toho stejně jít!:)

Elektrolýza.

Napsala jsem celý emotivní článek o elektrolýze, ale on očividně nechce být publikován, když mi tu šest týdnů leží jako koncept. Tak jen několika větami.

Pokud je to možné, vyhněte se masivní elektrolýze. Schovejte si ji opravdu jenom na světlé fousy, které běžný laser nezvládne. A nedělejte to v létě, protože neohlídate každý paprsek a každý fous. Na jemné kůži třeba v koutcích úst bych zvážila trhat ty fousy pinzetou pořád dokola. Hrozí totiž jizvy a pigmentace. Po mé letní elektrolýze fousů bílých i černých mi zůstalo obojí.

Jizvy (jsou to prostě důlky ve tváři) zatím neřeším nijak, je jich jenom pár a vidím je nejspíš jenom já sama v zrcadle. Mejkap to nezakryje. Pigmentaci (skvrny na bradě a nad ústy ve tvaru kníra) řeším IPLkem, sérem s vitaminem E a doplňky podporujícími tvorbu kolagenu (MSM, kolagenové kapsle). Mám dojem, že se to velice pomalu zlepšuje. Anebo si na to zvykám. Na to, že mám prostě zase náznak kníra, ošklivější a méně ženskou tvář než před půlrokem a touhle "zkrášlující" procedurou. Jo, mejkap (ale ne BBčko!) to zakryje, ale stejně je to asi největší rána, kterou jsem zatím během tranzice schytala. 

Znáte ohavnější slovo, než je KNÍR?

pondělí 10. září 2018

Fotky.

Původně jsem chtěla odmazávat jen ty fotky, které by mi přišly až moc chlapské a ošklivé (zatím to byla jenom jedna lednová:), ale začal mi tu narůstat traffic z takové podezřelé stránky a představa, jak na mě koukají prasata z USA, Ruska a Brazílie (kde jde transholkám o život) se mi fakt hnusí. Takže jsem to pro jistotu promazala všechno. Ale štve mě to! Když mě obava z blbců nutí dělat to, co nechci... Je to korupce! Ach jo:/.

pátek 31. srpna 2018

Článek starý a docela o ničem, ale je mi ho líto vyhodit.

Ještě jednou a snad naposledy o injekcích. Napotřetí jsem si zapomněla udělat řasu, tj. jednou rukou vytvořit na stehně faldík a píchnout to do něj a byla to chyba. Nejenže to bolelo, ale hned pod povrchem se jehla o něco zarazila a když jsem přitlačila, povolilo to s takovým odporným křupnutím a jehla tam zase zajela skoro celá. Takže mi bylo opět špatně a bodalo mě v tom místě nechutně ještě 20 minut. Napočtvrté ať už jsem poučená!;)



Když jsem minulý říjen poprvé v životě mluvila s transženou dávno po tranzici, zmínila, že před operací musela chodit na laserové odstranění ochlupení v klíně (a že to bolelo ještě víc než tvář). Od té doby jsem ale neslyšela o žádné druhé, která by se do toho pouštěla. Ptala jsem se v červnu doktora Jarolíma, který v Česku dělá tyto operace nejdéle a ten říkal, že to potřeba není. Pak jsem ale od kamarádky dostala poukaz na první epilaci bikin zdarma. V Estetice Brno, kde mají novou technologii, kterou jsem na tváři v Yes Visage ani v Effect Clinic vyzkoušet nemohla. Bylo to lákavé a do operace už možná jen půl roku... tak jsem se rozhodla to vyřešit: pustit se do toho hned nebo ten projekt nadobro pustit z hlavy. Volala jsem svému operatérovi do Ostravy a ten tvrdí, že nutné to není, ale výhoda to je... Takže už šlo jen o peníze: dávat velké peníze za zbytné věci už nemohu a ceník na webu mluvil o individuálních cenách, ale strašil tisíci za jedno ošetření. Vzala jsem poukázku a došla si tam ukázat jim to své místečko k epilaci, ať mi to nacení. Nedozvonila jsem se, nedovolala, až na mailu jsme se domluvily na schůzce další den.

Slečna byla malá a při těle, ale mladá a pěkná. Já to miluju, jak jsou holky od kosmetiky všechny krásné a pěstěné, jak o sebe pečují, protože se v tom vyznají a mají k tomu blízko a mají to po ruce. K té své věcičce dole mám odstup a je mi trochu pro smích, představa, jak to někomu ukazuju mi taky byla k smíchu, ale ve skutečnosti jsem se už neusmívala - vykasat šaty, sundat kalhotky a roztáhnout nohy bylo nepříjemné. I před ní. Hned mi podávala žiletku, ať to oholím a můžeme jít na to. Z takového přístupu a efektivity jsem byla unešená, už zase jsem totiž sklouzla k hroznému zvyku každou investici převalovat v hlavě - opravdu to potřebuju? můžu si to dovolit? - a teď se na první konzultační schůzce bude místo řečí hned makat?:))) Ale musela jsem se v rozpacích zeptat na cenu. Další ošetření mi prý může udělat za pět set a vezme mi s tím i kus břicha. Tak jsem se usmála a už si lehala, jelikož laser za pětikilo, to je jako zadarmo:).

Slečna na mě nastříkala sono gel (tu věc, co se maminkám patlá na bříško při ultrazvuku, když se chtějí podívat na své nenarozené děťátko:) a pak rychle a kontinuálně jezdí epilační hlavou po cílových místech. Hřeje to, pálí to, ale bolest je zanedbatelná. Hotovo bylo za několik minut. A potom žádné zarudnutí, opuchnutí nebo dokonce puchýře, byla jsem prakticky bez reakce. Skoro se mi nechtělo věřit. Toto je opravdu ideální řešení pro transženy už v tranzici, pro které je polaserová tvář těžko řešitelná pohroma. (Jak dlouho to je po elektrolýze, o které jsem tu psala, měsíc? a tvář je pořád flekatá a bez mejkapu vypadám hrozně...) Otázka je cena za epilaci celé tváře, na to jsem se nezeptala. Ale zdálo se mi, že transholkám chtějí maximálně vyjít vstřic. Ostatně chodí jich tam spousta.

Slečna také říkala, že jsem přišla docela pozdě a za půl roku se zbavíme tak 70% chlupů, budu-li chodit jednou měsíčně. Ale o to mi šlo, nepotřebuju být úplně hladká, spíš abych se tam mohla strojkem epilovat. To teď na podbřišku a níž opravdu nejde.

Takže jsem si vyzkoušela už třetí typ laseru na třetím pracovišti a měla jsem skvělý pocit z toho, jak lehce a elegantně se vyřešila záležitost, nad kterou jsem už už lámala hůl a že jsem zase udělala něco malého pro Kláru:).



Jela jsem na tábor s vozíčkáři, jako za posledních deset let skoro každý rok. Tentokrát jenom na tři dny, protože mi můj čas přijde dražší než dřív. Měla jsem obavy z toho, že někteří jednodušší a zato hodně hlasití a ukecaní nedovedou tu změnu přijmout a uslyším své staré jméno několikrát denně. Ale opak byl pravdou, stačilo upozornit jednou a už mi říkali Klárko, Klári, Kláro:). Možná je pro ně každý den úplně nový den, jako pro pejsky, a takovéto zázraky a proměny se jim dějí pořád a berou je bez podivu. Jako v pohádce:). Kéž bych dovedla být také taková.

Starý známý přivezl osmnáctiměsíční dcerku Evičku. (Z jeho přijetí jsem měla také obavy, protože na táboře před rokem, který byl mým prvním veřejným (a těžce rozpačitým) coming outem, mě moc nebral a trochu rejpal. Ale letos byl v pohodě.) Evička byla děsně roztomilá:). První večer si mě na půl hodinky vybrala za náhradní maminku a tak se okolo mě motala a plazila se po mně, až jsem z toho byla naměkko:). V jeden moment mě chytila za ruku a táhla mě za tatínkem a křičela na celé kolo jediná dvě slůvka, která zatím umí: "Tatí! Mamí! Tatí! Mamí!" a pořád dokola. Naštěstí ji to po chvíli přešlo, protože jsem byla už trošku ovíněná a hnalo mi to slzy do očí dost účinně:-). Ale na klín jsem si ji neposadila ani jednou, přestože jsem tak moc chtěla. Styděla jsem se. Ukázat jim emoce. Bída:(. Těmto lidem a tomuto kolektivu jsem dlouhá léta předváděla toho nejhoršího apatického a bezemočního introverta a jak známo, vymanit se ze stereotypů je z věcí nejobtížnějších. Navíc se tu nic moc neděje a hodně se jen tak vysedává, což mi dřív vyhovovalo, ale dnes z toho na mě padá únava a depka.

Ale loučit se mi s nimi stejně nechtělo. Ještě jsem se před cestou do Brna zastavila v Telči na kafíčko a tam jsem narazila na takovou holku. Něco přes dvacet, menší, rovné platinové vlasy, tmavá rtěnka, bílá kůže, tetování. Dokonalost. Napadalo mě, nač to s chlapama dál zkoušet, když to stejně nejiskří a po světě chodí takováto krása.

V Brně jsem uháněla na koncert Už jsme doma do Staré pekárny. Zatímco v Telči se mi dvakrát dostalo označení "paní", z hloučku cikánských holek v Brně na zastávce se do mě zapichovaly zkoumavé pohledy a když už jsem je měla za zády, zaznělo konsternované: "Ty pičo, to je normálně.......................". Co jsem jsem se nedozvěděla, mladé se asi nedostávalo slov:).

Předskokana UJD dělalo japonské trio, které to úplně zabilo: byli lepší a potom jsem se u hlavní atrakce večera už nudila. Kytarista vypadal jako holka, ale neměl prsa. Když začal vřískat do mikrofonu, pořád to mohla být holka. Do "ticha" se po první dvacetiminutové "písničce" ozvalo z českého publika nevyhnutelné "Je to chlap nebo ženská?!" Myslela jsem si "Heh heh, konečně to taky schytává někdo jiný;)". Teprve když nás oslovil lámanou angličtinou, bylo jasné, že je to kluk. Mají to ti mladí Asiaté štěstí... Nechají si narůst vlasy, androgynně se obléknou a jsou za ucházející holku.

Když hráli Japonci, myslela jsem na a vnímala hlavně muže okolo, když je ale vystřídali Češi, myslela jsem spíš na holky. Docela konkrétně vlastně a s mírnou nechutí: že minulosti neuteču. Když bylo po všem, dočkala jsem se flirtovních komplimentů od nějakého typa, ale byla jsem zaujatá proti nim všem. Kecy. Mluvit a mluvit, to by vám šlo, co?

Doufám, že až budu mít vlastní pipinu, ta fascinace ženským se třeba oslabí, ale s prsama to nefunguje a koukám jim na ně i teď, takže je to asi jenom zbožné přání...:(



A když už mluvím o prsou... O víkendu jsem cosi špatného snědla a den mi bylo zle. Osaměla jsem v rodičovském domě, choulila se v křesle slabá jako moucha a čučela na konec Titanicu. Bylo to den po injekci, takže jsem řvala jako želva. (Stačil k tomu první pohled Rose do tváře. V tu chvíli už zmáčené a zmrzlé, ale přesto to bylo jasné: tak mladá a nevědomá a privilegovaná, tak vychovaná pro přepych a manželstvi, tak čarokrásná.... Přitom jako klukovi se mi nelibila, byla moc tlustá a zrzavá a tím s ní byl V. vyřízen.) Tak nějak jsem si zmáčkla prso a ono z toho začalo cosi téct... co by asi rádo bylo mlíko..... Tak to bylo trochu dojemné poprvé, ale jak mi bylo blbě a moc žensky jsem se necítila, bylo to i trochu nechutné. No, tohle každopádně bylinky ani estradiol v tabletkách nikdy nedokázali:).



. . .

pondělí 20. srpna 2018

Girls:(.

Ptala jsem se pokladní v Albertu, jestli mají baterie. Ukázala mi, vybrala jsem si, podávám jí je.
"Tak jste našel... našla?"
Chtěla jsem jí pochválit nehty, takhle jsem jí jen věnovala studený pohled, chladné "Nashle." a šla. Ne že bych to tak chtěla, ale víc jsem prostě nedovedla.

Konečně jsem zašla do Sephory ve Vaňkovce. Teprve po dvou týdnech odkládání jsem na to sebrala ne snad odvahu, ale spíš dobrou náladu. (Tvrdím tu, že jsem svou sociální fóbii překonala? Ne tak docela:/.) Před časem mi tam totiž holky u pultíku nabízely 15 minut mejkapového poradenství, ale tehdy jsem neměla chuť nebo čas. Teď by se mi to hodilo, protože už se dlouho maluju pořád stejně a už mi ten "look" přijde moc "heavy", tak se snažím líčení trochu odlehčovat a hodily by se mi názory a tipy někoho nezaujatého a snad profesionálního. Dostalo se mi akorát profesionálního vysvětlení, že toto prý nedělají, že jsou schopné akorát pomoci s konkrétním produktem. Holt rozdíl mezi pasivní a iniciativní prodavačkou...

Tak jsem alespoň strávila věčnost s vůněmi a neobjevila nic nového zázračného a pak ještě půl věčnosti s laky na nehty. Slečna mi pomáhala s výběrem a také jí to ujelo: větu nebo možná jen slovo načala v mužském rodě a dokončila v ženském, skoro přirozeně, ale já to samozřejmě slyšela dobře.

Tyhle misgenderingy... Úplně vidím, jak se těm lidem v hlavě rozbliká majáček a rozeřve se siréna a ozývá se "Pozor! To je chlap! Vypadá jak žena!" a jak sotva dovedou myslet na něco jiného a neví, jak se chovat a jsou neautentičtí a nepřirození. Namísto toho, jak bych si to já přála, aby jim v hlavě bliklo "OK, tahle se narodila jako muž." a byli nadále klidní a sví.

Je to tak vysilující... Díkybohu se mi to neděje často, protože mě to pokaždé připraví o sebevědomí a dobrou náladu, někdy po celý zbytek dne. Po zbytek dne jsem zase jenom transka.

Vzhledem k tomu, že jsem na HRT skoro sedm měsíců, že mi je 32, že jsem tomu dlouho dávala všechno a i teď to flákám jenom zlehka... nemůžu si pomoct, je to neúspěch. Občas zabrousím na Terezin blog a čtu to chronologicky (ještě tak rok a přečtu to celé:) a jsem teď ve stejné fázi na jejím blogu jako ve svém životě. A ona už měla solidní passing. Známí ji nepoznávali! (To se mi myslím ještě nestalo.) A to byla o pár let starší než já. Co dělám špatně?!

Výška, která mi bude pomáhat jenom pokud budu mít pěknou tvář a křivky. S tváří, kterou mám teď, mi to má výška komplikuje děsně.
Tvář, u které už ani nevím, jestli jí líčením pomáhám nebo škodím.
A póza, postavení těla. Chodím a hrbím se jako dvoumetrový chlap? To podezření mám už dlouho, jenže to je věc, kterou vidím jenom ve výlohách a kterou mi do očí nikdo neřekne, takže je snadné si ji zlehčovat a nevnímat. Tak si poslední době si opakuju každých pár minut: "Hlavu narovnej! Ramena dozadu!":) Cvičit jsem zase kvůli tomu začala (a také abych v posteli nebyla jako dřevo:D), záda a krk se nově snažím protahovat a posilovat. Jde to těžko, všechno to bolí a tahá, co bych chtěla po půlroce necvičení? Než se mi tohle "narovnání se" zautomatizuje, než začnu chodit a sedat rovná jako prkno, to bude asi větší boj než s hlasem.

Tenkrát to bylo jako útoky tříštící se o nedobytnou tvrz. Zkoušela jsem mluvit jinak a nešlo to a vzdala jsem to. Zkusila jsem to a selhala znovu a pak znovu a znovu. A najednou jsem byla uprostřed dobyté tvrze a žádná tvrz tu nebyla. Bylo najednou normální mluvit cizím hlasem. Potom už šlo jen o to, ten nový hlas cvičit a kultivovat a zkoušet v různých situacích. Práce už relativně jednoduchá, která pokračuje dodnes.

Ale stejně, nejlepší zbraň proti misgenderingu a protivenstvím vůbec je úsměv a radost v pohledu a v hlase. Tu bychom si měli z Terezy vzít příklad všichni.

neděle 19. srpna 2018

Guys:).

Konečně jsme jeli s fotografem na ten výlet. Co na sebe? Celé léto nosím šaty, protože mi přijdou ženštější a hlavně jsem líná kombinovat sukně s topy a nevěřím si v tom a už jsem si řekla: "Dost! Máš i pěkná trička a pěkné sukně a pěstuješ si předsudek a strach." Šaty jsem odložila a měla jsem z toho dobrý pocit:). 

V autě mě fotograf překvapil, když mě hned zkraje chytil za ruku a po chvíli za stehno a pokračoval pomalu výš... Sebe samu jsem překvapila, když jsme tak povídali a já si uvědomila, že jsem zničehonic docela vzrušená... Úplně jsem ji v klíně cítila, mokrou a dychtivou, a měla jsem sto chutí ho za tu ruku vzít a strčit si ji do kalhotek a do sebe, ať mě přestane jenom dráždit a ztrácet čas... Jenže jsem nemohla, že ano, protože, PŘEKVAPENÍ: já ji tam ještě nemám:(. Nestalo se mi to poprvé a je to podivně hořkosladký a intenzivní pocit. Obecně bych řekla, že mi takováto představivost naprosto chybí a ono se mi děje tohle...

Jeli jsme do opuštěné pískovny u Rudic a když vytáhl foťák, povídám, že mu zapózuju, jestli chce, ale o další stovky fotek, kde budu ošklivá, nestojím. Ale fotografie jsou samozřejmě jenom záminka, hledal hlavně místo v relativním soukromí (pískovnou se rozléhaly četné dětské hlásky, to bylo krásné:), kde by mohl rozdělat deku a vytáhnout víno. Polosladký Merlot, nevěřila bych, ale poprvé v životě jsem pila červené víno, které mi opravdu chutnalo. K ničemu velkému vlastně nedošlo, on je to takový mazlicí typ a drží se zpátky, ale stejně to bylo pro mě v něčem poprvé a místy intenzivní. Když se mu sem tam podařilo, že jsem přestala myslet a byla bych svolná skoro ke všemu, co by si chtěl vzít, on toho nechtěl využít a zatraceně rychle jsem pak střízlivěla a poněkud smutně myslela na to, že pokud tu není pořádná chemie, pokud mi ten člověk prostě nevoní, jsou hranice, za které s ním nemůžu jít, byť bych třeba moc chtěla. A že jak mi bude zevšedňovat novost toho všeho, bude ta hranice pořád níž. Mně by se docela líbilo, být takovou "easy girl", která jde s lehkostí s každým:)). No třeba časem:).

Transsexuality jsme se přímo stále nedotkli, ale schovávat a předstírat jsem se moc nesnažila a tak nějak vyplynulo, že to ví celou dobu. No OK. 

Jeli jsme zpět. Výlet byl vlastně moc moc fajn, ale když jsem se vrátila domů, cítila jsem se úplně prázdná a bezbarvá a místo naplánovaného odpoledne jsem seděla doma a pouštěla si Kate Bush. Dokonce s texty písní na displeji notebooku, jak už to roky nedělám (kdo má na tohle čas?!), protože jejímu falsetu opravdu nerozumím. Vybrala jsem ji podivnou náhodou (nebo spíš podvědomou polonáhodou), protože první alba psala a nahrávala jako krásná hnědooká dívka ve svých teenech, která zpívá, tančí, chlapi z ní šílí, ale je pro ně také tak trochu nedotknutelná múza... prostě mladá žena, která má úžasný život před sebou a na dosah ruky a všechno v něm je tak nové a fascinující... Promlouvalo to ke mně z té ženské poloviny, z ženské perspektivy a dotýkalo se mě to dost. Hlas dívčího mládí, jehož stín a odlesk bych vlastně já měla zažívat někdy teď, že? Píseň "Room for the life" je dokonce o tom, že aťsi hraje a prohrává s muži jakkoli, nikdy neumírá v slzách nadlouho, protože je jednoduše žena a v jejím lůně je místo pro druhý život a v tom je všechna síla, kterou kdy bude potřebovat. Uhhh.... To jsem si říkala, kam mě tohle staví a kde je moje místo, obzvlášť když už mě dostihuje ta (možná celoživotní) fáze, kdy zírám do každého kočárku a do každé dětské tvářičky... Dostihuje mě dřív, než bych byla čekala... Pro mě děti bývaly vzduch.

A do toho mi zavolal Dan the Man. Jojo, ten tlustej škaredej taťulda, co mě tehdy v práci tak hezky vošukal...:D Byl špatný signál, jeho angličtina se nezlepšila a moje nepoužíváním také pěkně zakrněla, tak to bylo zpočátku trapné a posléze spíš komické. Nechtěl nic konkrétního, jen se pozeptat co a jak... na operaci se hned ptal, pitoma jeden...:). Druhého října bude v Londýně, což náhodou přesně odpovídá mým plánům, tož pokud dostanu práci, jak já si přeju, potkáme se tam. Jenomže práce, jak já si přeju, je už pár měsíců jenom utopie a i kdyby to vyšlo, potkají se asi jen dva cizí lidé. There's no way to recapture the glory of the days passed, huh? Ale stejně mi udělal velikou radost. A hlavou mi proběhlo: dneska se ozve i chlupáč, určitě!:)

Pak jsem se viděla s esefákama a padalo na mě mlčení a nuda a únava a esefila jsem tentokrát víc než ostatní. Protože jsem pak chtěla jít sama na pívo (když budu chodit ve skupince, nepotkám nikoho nového!), úplně nakonec jsem se pokusila setřást zamlklost emotivním monologem o nezpracované křivdě (jak mě řidič v UK uvěznil v autobuse a uletělo mi kvůli tomu letadlo), který mě trochu probral. Pak jsem úspěšně vyřídila nepříjemný hovor s operatérem, který mi bude dělat pipinu a jehož závěrem je to, že asi začnu chodit na laser intimních partií:-o. Pivo v Laundry Café bylo dobré a zvedlo mi náladu ještě víc.

A konečně je tu klimax toho dne a tohoto článku:). Kráčela jsem si po nočním chodníku s nařasenými ramínky a v nařasené sukýnce hezky zčerstva a sebevědomě, s nosem nahoru a s úsměvem na rtech (jaký to rozdíl oproti té mátoze, která někdy klouže ulicemi a chtěla by být neviditelná, to je rozdíl aspoň milijón procent, to jsou dva různí lidé a já umím oba, heč:P). Podél chodníku vysedávaly hloučky lidí s pivy a cigaretami... Od samotného muže zazněla polohlasá samomluva:

"To je krásná ženská............"

Bylo to tiché, ale slyšela jsem to naprosto zřetelně a z toho tónu mi srdce vynechalo dva údery, než se zase překotně rozběhlo vpřed: to nebyl pokus o flirt ani opilecký blábol. Bylo to tak plné opravdovosti a takové beznadějné touhy... Znělo mi to v uších pořád dokola. Jsem krásná ženská. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to jako euforie ze dní v Lurdách zhuštěná do jedné minutky. Vznášela jsem se a v duchu jsem se smála a jásala na celé Brno. Oh yeah! Fuck yeah!:D Ono to půjde Kláro!!! Ale ušla jsem jen kousek k domovu a už mi bylo skoro do pláče: já nechci, aby měli muži kvůli mně takovéto pocity... Já jim chci dělat radost... A už jsem byla skoro doma, když mě napadlo, co si ve všední náladě neuvědomuju, ale v takovéto ano: že na perspektivní vztah zralá nejsem, ale na takovou euforickou, šílenou, beznadějnou, o 15 let opožděnou studentskou romanci zralá jsem.

Říkala jsem si: "Kdy už Tě potkám? A kde?"

A chlupáč se neozval:(.

úterý 14. srpna 2018

Musím se podělit...

Možná to znáte, doufám, že to neznáte, ale mám pocit, že některé dny se mi rozpadnou pod rukama ještě než začnou, hned zrána, možná ještě než vylezu z postele. Většinou když se mi nakupí hodně úkolů, které nechci řešit. S nechutí se jimi zaobírám ještě než vstanu, pak to nějak odložím, začnu něčím příjemnějším a už to před sebou s pocitem viny tlačím: nedělám, co bych měla, pustit se do toho je čím dál tím těžší a kolikrát za ten den neudělám nic. Jen samé náhradní činnosti, ze kterých nemůžu mít radost.

I dnešek byl po delší době jeden takový jalový potracený den. Nejprve jsem odložila ty věci, až se vrátím od zubařky. (Můj tranziční projekt "Výměna černých plomb za bílé." je už v polovině a ještě tak půl roku a 6k a můžu si odškrtnout.) Pak jsem odložila ty věci, až si uvařím. (Výsledek byl vizuálně slabý a mužské návštěve bych ho nabízet nechtěla, ale chuťově to bylo tak dobré, že jsem si říkala, jestli svoje kuchařské schopnosti zbytečně nepodceňuju...)

Pak už bylo pozdě a odkládané věci přes den nabyly neřešitelných rozměrů, tak jsem je odložila úplně: na zítřejší čerstvé ráno. Doma bylo vedro a neutěšeně, vzala jsem knihu a lahváče a jela si číst do Tyršova sadu. To je už od studentských let moje snad nejoblíbenější místečko v Brně. Něco jsem přečetla, zírala do pohasínající oblohy, myslela na svoji polovičku ztracenou někde ve světě a v budoucnosti (Balabán si z patosu duševních poloviček v kapitole zrovna tak hořce a fatalisticky střílel) a pak už byl čas jet zpět.

Byla jsem za čuňátko, ženské na mně byly akorát rudé nehty, zrzavé vlasy a prsa. Na lavičce poblíž seděla veliká nemladá dáma zabalená v ohromné blankytné šaty a venčila žlutého labradora, takové štěně odrostlé. Když jsem pomalu projížděla okolo na svém dvacet let starém horáku, promluvila k pejskovi tónem, jakým se hovoří k nemluvňatům.

"Holčička jede, nó, na kole pojede holčička..."

To bylo poprvé, co mi někdo řekl takto krásně: holčička...

Já bych tak strašně moc chtěla být holčička......