čtvrtek 17. května 2018

Perlička zoufalství na dně.

No to je teda den. Poslední den v UK měl být hektický, bála jsem se ho už předem a čekala jsem od něj to nejhorší (špatný přístup to je, ale někdy si nemůžu pomoct). Jakžtakž jsem ho zvládla, bod po bodu a krok za krokem jako zkroušený ale pracovitý mraveneček. Po nekonečném trmácení se autem, vlakem, metrem, autobusem, vlakem, autobusem jsem konečně dorazila na letiště, abych se dozvěděla, že můj let je o víc než hodinu odložený a do postele se tedy dostanu až tak ve tři ráno. Světelné tabule inzerují wi-fi zdarma, ta ale nefunguje. Co si počít s mořem času? Mohla bych psát blog, ale na to jsem moc vyčerpaná. Měla bych okukovat ženy a učit se od nich, ale na to se cítím moc down a mužsky.

Teď mi ale energii dodalo latté a náladu zvedla návštěva letištní parfumérie, tak já zkusím něco napsat.

Včera dorazil ten nový chlap. Žádný Slovinec, další Rumun jménem Vasil. Chtěla jsem zjistit, jak dlouho budu procházet za ženu. Namalovala jsem se a oblékla si nové hebounké mátově zelené šaty, do kterých je oříšek se dostat, ale jakmile jsou na svém místě, je to paráda. (Já jsem si do UK vzala jenom pracovní šaty, které jsou moc krátké, nevýrazné, prostě na doma. Ale navštívila jsem oba místní sekáče, kterým se tu říká charity shops. Strašně se mi do toho nechtělo, jakmile jsem se ale do hadříků pustila, Kláru to zase vytáhlo na povrch a bavilo mě to a nechala jsem se unést a koupila si dvoje šaty a květované tričko. Mimochodem, charity shops jsou skvělé! Nejsou přecpané mizerným zbožím a hlavně mají systém! Tady můžu opravdu procházet a vybírat namísto chaotického a frustrujícího přehrabování. Kousky jsou na stojanech totiž seskupené podle velikostí a každé ramínko má nahoře barevnou kostičku s číslem:). Takže se můžu soustředit na 10 a 12 a ignorovat všechno ostatní. To je rozdíl! Jak je možné, že mě zajít do sekáče napadlo až teď, po roce a půl cest do UK?)

Kdyby byl Vasil jen o maličko snědší, vypadal by jako nějaký cikánský patriarcha. I když mně na mužské kráse nezáleží, tohle už bylo asi za hranou:D. Byl ze mě úplně paf, choval se ke mně s takovou až teatrální dvorností: skoro mě nenechal sáhnout na práci, zato využil každé příležitosti, aby si mohl v rámci slušnosti sáhnout na mě... Tak jsem si říkala, je to možné, že by mě neprokoukl? Vydržím déle, než těch pět minut?

Dnes ráno jsem neměla na šaty a mejkap náladu ani trochu, nemělo smysl osudnou otázku odkládat, tak jsem se zeptala: "Jak dlouho ti trvalo, než sis uvědomil, že jsem se narodila jako kluk?" A odpověď? Netrvalo. Prý to poznal hned, protože je chytrý a na prosťáčka si trochu hraje. (Bah, tak to je po Karolovi druhý takový. To je tak nemužné, tak nesexy!)

V hloubi duše mě to nepřekvapilo. Zdrcující však bylo, co mě prý prozradilo: ruce. Všimla jsem si toho na fotkách, jak moc jsou ty ruce na tenkých pažích disproporční. Takže i ostatní to vidí na první pohled? Výšku nakonec budu využívat jako svou přednost, s tváří i s hlasem se dají dělat věci, ale s chlapskýma rukama a nohama neudělám prostě nic. Nikdy nebudu mít ty malé baculaté konejšivé tlapičky. Leželo mi to v hlavě a cítila jsem se pořád hůř: že můj sen je nakonec nedosažitelný a pokaždé se budu muset spokojit s pouhými kompromisy.

A vzpomněla jsem si na další malé porážky. Byli jsme v nemocnici, já sice v kalhotách, ale namalovaná, v push-upce, v pěkném upnutém tričku. Sestry byly přirozené a braly mě naoko jaká jsem, ale pak se jedna prořekla, když jsem po ní chtěla vodu. Delegovala na jinou: "Could you bring some water for him..... her, sorry, Klara." Co z toho plyne? Z toho plyne, že jsem pro ni nebyla žena, která bývala muž. Byla jsem pro ni muž, který se snaží být žena. Ten rozdíl je zásadní. To první je pro mě maximum, které teď můžu od okolí dostat a je to krásný úspěch. To druhé je k pláči. Od člověka, který nezná moji minulost a začínám u něj s čistým štítem! To je takový fail..... Když jsem se později vzdálila, děda neodolal a samozřejmě o mně mluvil a sestry se prý shodly, že vypadám moc dobře, ale to pro mě není velká útěcha.

Další malá facka přišla od Karola. Celou dobu mě oslovoval automaticky a naprosto přirozeně ona a Klara (jaký to rozdíl oproti zejména rodičům, kteří mě oslovují "Klára" se zřetelnými uvozovkami) a choval se ke mně pokaždé slušně a jako gentleman (přestože já jsem někdy náladová mrcha, hlavně k chlapům, co mě nechcou:D). Čím větší napětí mezi ním a klientem, tím formálnější masku nosil. Poslední večer před jeho odjezdem se ale uvolnil a pracovní masku odložil a když jsem cosi udělala (fakt už nevím, co to bylo:), začal se chechtat a povídá: "...so... fuckin'... GIRLY...:D". Já vůůůbec nemám pocit, že bych se chovala přehnaně žensky, spíš se obávám opaku, tak jsem se překvapeně a rozpačitě usmívala... "Ty to bereš jako kompliment (no ano, byl to pro mě úžasný kompliment!), ale mně pořád dokola něco připomíná: ona je to holka." Z toho plyne totéž: musí mu být připomínáno, že nejsem chlap.

Všichni tihle lidé se mnou nemají problém, respektují mě a podporují, ale když dojde na lámání chleba, jsem pro ně tím, čím jsem byla kdysi v minulosti, nikoli tím, čím se cítím být dnes. To je hrozné. Vím, že spousta transžen nemá zdaleka ani tohle, ale to pro mě zase není útěcha. 

Tak jsem nad tím hloubala a bylo mi smutno. Vyčerpaná od samého rána (týden jsem se nevyspala) jsem předala job svému nástupci a mohla jsem jet domů. Ve vlaku mi někdo ukradl dva koblížky a banán v sáčku a láhev špinavé vody se zbytky smoothie (možná to nějaký idiotský průvodčí považoval za odpadky a odstranil to, hrdý na dobře odvedenou práci, tady bych se nedivila). S depkou a s vypětím sil se mi jakžtakž podařilo všechno naplánované. V Londýně jsem zkoušela různá saka a bundy a kabáty a dospěla jsem k závěru, že trenchcoat je jediné řešení. Vyzkoušela jsem velikosti, udělala fotky a rozhodla se nakoupit doma v klidu online. Je to drahá věc a nechtěla jsem se rozhodovat unavená a ve stresu. Pak jsem šla do banky a hlásila jim změnu jména. Jenže občanka nestačí, potřebují nový rodný list. Tedy příště. Pak jsem sehnala ty skvělé ovesné sušenky z Waitrose, abych Čechům ukázala, jak se to dělá skoro bez cukru:) a jela na letiště. A tam ten odložený let. Posvačila jsem a půl hodiny jsem jen tupě seděla a cítila se fakt down down down and out out out.

Čím hůř mi je, tím víc se cítím jako chlap a tím obtížnější a nemožnější je udělat cokoli ženského. Když se k tomu přinutím, je mi vždycky líp. Tentokrát mi pomohly ty parfémy. Můj oblíbený je momentálně Angel by Mugler, tak jsem zkoušela jiné jeho vůně a Angel Muse je snad ještě lepší, malou lahvičku si budu muset koupit. Vůně od Kenza mě naopak moc nenadchly. A pak Chanel. Coco a Coco Mademoiselle jsou úžasné! Jenže Notino u drahých parfémů nedělá odstřiky. Já nechci celý flakón, v kabelce překáží, skončí v kontejneru a 2500,- za vůni... ehhh, to snad ani ne. Neznáte parfumerii, kde odlévají i dražší vůně?:) 5 ml lahvičky se sprejem mi přijdou ideální. 

No přiletěla jsem do Prahy, naspala pár hodin u sestry (dík!), jela domů. Na lavičce před pražskou nádražní budovou jsem byla dvakrát oslovena jako slečna, přestože jsem byla v kalhotách, nenamalovaná, nevyspaná... Malý zázrak! Ta tvář se opravdu pomalu... pomaličku... mění k lepšímu. Anebo je pro místní obyvatelstvo slečna všechno v kytičkovaném tričku?:)

A další den (tj. dnes, já nikdy nic nenapíšu najednou!) jsem jela zpět do hlavního města na setkání Hančiných transholek. Devět hodin spánku mi nestačilo, zataženo, zima... Tak strašně se mi nechtělo! Opakovala jsem si: "Nepojedeš v kalhotách, nepojedeš v kalhotách!!", ale s šaty bez kabátu jsem to ráno nemohla vymyslet a čas běžel, takže to byla vlastně úleva uvědomit si, že nemám oholené nohy, vzdát se a natáhnout kalhoty. Pak odpadla i kabelka, oblíkla jsem střízlivý dámský svetr, ve kterém vypadám jako chlap a stejně mi v něm byla zima. Na setkání i v hospodě po něm mi UŽ ZASE nebylo dobře, mlčela jsem a párkrát se přistihla při myšlenkách "o jakých hovadinách to zase mluví " a "proč tu vůbec jsem". Že se mi tyhle asociální vlny vrací ještě i teď, to mě děsí a jsem z toho fakt nešťastná. Co teda vlastně potřebuju? Nesedne mi ten babinec a potřebuju mužskou společnost? Nesnesu, že si mě nevšímají a potřebuju pozornost? Grrrrr, jako děcko. 

Jedna holka měla blůzku s hlubokým výstřihem a neměla podprsenku. Musela jsem se krotit, abych jí na ty krásné bradavky moc nezírala a napadalo mě, vždyť já bych si mohla dovolit totéž! Sice mám asi trochu širší hrudník než ona a prsa trochu víc do stran, ale stejně, ve správných šatech mi to projde. Tak jsem pak šla do sekáče, protože úspěšné nákupy mi vždycky zvednou náladu a to jsem tedy potřebovala a u šatů je úspěch takřka zaručen. Vskutku, jedny červené (moje první červené:) jsem objevila a budu je nosit braless. Už aby bylo zase teplo!

To byl jediný světlý okamžik dnešního dne. Vlastně se už tři dny v kuse cítím pěkně mizerně. To tu, co mám HRT, snad ještě nebylo. Anglie mě tentokrát vysála a odženštila hodně. První týden s Danem byl sice super, ale jak opakuje Kundera v jedné své knížce: "einmal ist keinmal". Co se stalo jednou, jako by se ani nestalo. Teprve opakování činí události skutečnými.

A co s tou špatnou náladou? Budu muset ženu a dobrou náladu zase jednou chvíli předstírat a ono se to srovná. A začít plnit a odškrtávat list úkolů na doma, který se v práci zlověstně rozrostl.

Babička. Můj jediný žijící prarodič sídlí v Jeseníku, což je z ruky a ještě jsme se neviděly. Musím ji navštívit, dokud je čas. To bych si vyčítala, kdyby......:/.

Náušnice. O tom jsem už psala.

Švadlena. Chci navštívit švadlenu a zjistit, jaké jsou možnosti a ceny šití na zakázku. Že by mi taky zapošila ty plavky?:)

Manikúra. Potřebuju poradit, jak ještě lépe pečovat o nehty. Pravá ruka ujde, ale levá je zničená (tak je to pokaždé, čím to je?!:D). Dřív jsem snila o francouzské manikúře, pak jsem na ni zapomněla, že by přišel její čas?:)

Kosmetika nákup. Tady jsem se o tom nezmínila, ale před odletem jsem byla na takovém líčicím workshopu. Naučila jsem se pár pokročilejších technik a zjistila jsem, kolik různých udělátek mi ve výbavičce chybí. Tak "hurá" do drogerie.

IPL. Chlupy! Můj věčný nepřítel. V poslední době jsem na válku s nimi trochu rezignovala, i proto, že na nohách trochu zesvětlaly. Jsou tam, ale nejsou moc vidět. Na břiše a jinde je to hrůza. Musím si nastudovat IPL možnosti a zvážit tuhle investici. Nemáte s tím někdo zkušenost?

Hodinky. K osmnáctinám jsem dostala od taťky hodinky (protože on je dostal k osmnáctinám od dědy také...). Žasla jsem tehdy a žasnu i teď, jak se mi alespoň pro jednou ten tak odlišný člověk dokonale trefil do vkusu. Ty hodinky jsou parádní a nosila jsem je každý den (a tolikrát mi spadly na zem, že jsem do různých oprav investovala minimálně pětku). Jsou masivní, kovové, pánské, jednoho dne bohužel musely odejít do šuplíku. Později, po nějaké napjaté výměně názorů (na kterou jsem do půlhodiny zapomněla) jsem mu je přinesla a věcně povídám, že už je nebudu nikdy nosit, jestli by je nechtěl, že jsou skvělé a on žadné nemá... Bylo vidět, že ho to dost vzalo a až v ten moment jsem si uvědomila emocionální pozadí toho daru a nechtěnou symboliku tohoto gesta (synek se děkuje a s dlouhým nosem naposled mizí za oponou) a jak je to ode mě necitlivé a že to vypadá jako zákeřná pomsta za tu předchozí malichernou neshodu... Ale bylo to venku a nedalo se to vzít zpět:/. Vzpomněla jsem si, jak jedna holka vyprávěla, že otec bral její tranzici naoko dobře, dokud nepřijela domů s novým ženským hlasem, načež se otec zavřel v koupelně a brečel nad tou definitivní ztrátou. Pro nás je tranzice osvobození, pro ně je to často zlý sen, ze kterého by se rádi probudili... No, myslela jsem, že se bez hodinek obejdu a taky že jo, jenže... mně se prostě líbí a chci je zase nosit. Kulaté, s čistým a jednoduchým designem a barevným koženým páskem. Už je v obchodech okukuju, když je příležitost a těším se na ně jak malá:). 

Sluchátka. 

Inkarta. Na In-kartě Českých drah mám dosud fotku z roku 2008, kde si i dnes připadám tak oduševněle krásná...:D Průvodčí na tu fotku myslím moc nekoukají, ale jeden už mě obvinil, že mám cizí kartu. Je čas na aktualizaci.

Takové ty zásadní věci jako schůzky s všemožnýma doktorama, stěhování, brigádu, resp. novou práci v Česku, to si do seznamu ani nepíšu. Mhm:-|.

Vlastně ještě jeden světlý bod včerejšek měl (jo, dopisuju zítra, teda dneska, chronologie zatracená!!). Mrkl na mě plakát s barevnými motýlky: Baroness hrají 4. 6. v Lucerně. Nechcete jít se mnou někdo na koncert?O:-) Slibuju, že se do té doby dám do pořádku:D. A vůbec, tohle je poslední článek, kde si akorát stěžuju a rýpu se ve všem, co mě na mně štve. To je k ničemu. Nadpis tohoto článku, který tak seděl ten večer na letišti, mi už připadá nesmyslný... Zoufalství? Obligátní slabá chvilka. Hlavně se v negativním nepatlat a jít dál!!

PS: Pája, o které jsem tu už dvakrát psala, měla včera v Ostravě svůj velký "O" den! Napsala jsem jí pár povzbudivých vět a pak najednou z Messengeru vyskočila fotka její několik hodin staré/nové pipi:D:D. To byl docela šok a smála jsem se a smála:). Z jejích krátkých komentářů byla cítit taková euforie...:) Až mě napadalo, že kdybych šla na sál dnes já, měla bych rozporuplnější pocity. Ale však já k tomu taky pomalu dospěju. Když to půjde dobře, třeba už v únoru! Těším se, ale i tohle mezidobí je svým způsobem kouzelné:). Každé čekání a zdržení skýtá spoustu příležitostí, které by se vůbec nenaskytly, kdyby šlo všechno jako na drátkách. Když se plány nedaří, můžeme se vztekat, obviňovat a trucovat nebo se ptát: jak můžu neočekávanou situaci využít konstruktivně pro svůj prospěch, učení se a růst?

No, mějte se.

pátek 11. května 2018

O "ženě" a ošklivém muži.

Budu psát o něčem, o čem bych snad ani neměla. Člověk si totiž může dovolit jen určitou míru upřímnosti a otevřenosti, a když ji překročí, je pro ty "normální" divný, nedůvěryhodný, nebezpečný a otočí se k němu, byť třeba jen podvědomě, zády. A na tenhle blog má přístup dost lidí, které znám z reálu. Jenže mám teď takové srandovní období, kdy nesnesu a soptím při každém "to nesmíš", "to se nedělá" a chci si prostě dělat všechno, co mě zrovna napadne!:D Mám toho za sebou dost na to, abych si takový přepych mohla občas dovolit a doufat, že se s následky vyrovnám.

Dlouho mi v hlavě leží článek nazvaný "O mužích poprvé" nebo nějak podobně (který by později dostal bratříčky pojmenované "O mužích podruhé" a "O mužích potřetí" a pak třeba "O muži poprvé" atd...:D) Nenapsala jsem ho, protože představ a fantazií o mužích jsem sice plná, ale dokud jsem s chlapem nic neměla.... byl by to takový, eh.., panensko-onanistický a s odstupem času nepochybně směšný článek a to jsem nechtěla. Ale teď už chci.

Protože... pro mě odjakživa bylo to, co se děje ve vztahu mezi mužem a ženou vrcholem krásy. Ta dynamika a napětí, tanec a hra. Ta přitažlivost a antagonismus mezi dvěma protipóly, které jsou naprosto odlišné a potřebují jeden druhého, aby vytvořili smysluplný celek. Nemyslím přitom samozřejmě jenom na sex, to je jen jedna dimenze toho vztahu, ale mám pocit, že právě tohle mě dřív táhlo k pornu (c'mon, kdo z vás se na to někdy nekoukal?). Hledala jsem tam krásu té ženy, jasně, ale snad ještě víc krásu celé té situace. Toho, hm, věčného, univerzálního, transcendentálního, jedním slovem KRÁSNÉHO aktu. Střetu archetypů, krásné drobné ženy, ošklivého silného muže. Bezmocných před potřebou jinakosti toho druhého. 

Jenomže... já jsem se na tom nikdy nemohla nijak podílet! Nemohla jsem se toho nijak účastnit! Byla jsem prostě úplně mimo to všechno! Chtít být tou krásnou ženou mě ani nenapadlo a když pak nakonec napadlo, nemohla jsem jí být. Nemožnost být tím silným mužem jsem cítila snad ještě palčivěji. Jak bych mohla být tím dominantním principem, když jsem nikdy nepocítila dravčí nutnost zmocnit se ženy tady a teď (nebo ji alespoň přimět, aby viděla mě a nikoho jiného), která překryje rozum a všechno ostatní? Bývala jsem ve vztazích i v posteli za muže, ale bylo to tak nepodobné tomu, co jsem si představovala a jak by to mělo správně být, tak mělké a prázdné... Když se to budu (pokolikáté už?:) sama sobě snažit vysvětlit, sklouznu už k dohadům nebo ke klišé: hrála jsem roli okoukanou od druhých, kteří v ní nacházeli smysl života, štěstí a naplnění. Já nikoli, ale to proto, věřila jsem, že roli dobře neumím. Když ji budu hrát déle a usilovněji, nakonec ji rozlousknu, přijdu na to, kde dělám chyby, naučím se ji a budu v pořádku. No, nepovedlo se to naštěstí, je to pryč a můžu se soustředit konečně na tu správnou roli:). 

Vlastně na ní pracuju dlouhá léta. Maličkostmi, které samy o sobě neznamenají nic, ale opakují-li se dokola a dlouhodobě, člověka pomalu a nevyhnutelně proměňují. Je na to i přísloví "stokrát nic umořilo osla":). Jedna z těch maličkostí je, že si už dlouho píšu s muži na internetu. Viděla jsem, že z toho nikdy nic reálného nebude, věděla jsem, že je to nekrytá investice času a úsilí, které mi budou chybět jinde, ale stejně jsem to dělala (mimo období, kdy jsem se cítila špatně a chlapsky, tehdy to prostě nešlo). Věřím, že vše, co se děje, má své příčiny a následky a že nic není jedno. Tohle "nesmyslné" psaní mě dostávalo do ženské role a mindsetu, učilo mě, jak fungují, jak reagují a co chtějí muži, jak funguju, jak reaguju a co chci já sama v nové, byť jen virtuální, roli... Trénovala jsem pro budoucnost.

A ta budoucnost je tu teď. Že by mě muži brali jako "ženu" a chtěli mě jako ženu, to bylo vždycky absurdní, to bylo k smíchu, to bylo k pláči. Jenže tak to je. A bude to tak pořád víc. (A nebude to trvat dlouho a budu pro ně žena bez uvozovek;).



Tak, a já konečně můžu psát o tom, o čem skutečně chci. (Tyhle o kontext usilující úvody, to je otrava, proč na nich tak lpím?;D). Jsem v práci v UK, u stejného dědy jako minule a situace je zase podobná. Místo Rumuna Silvia je tu ale Rumun Dan a místo holčičky Kláry je tu "žena" Klára.

Silviu byl pěknej chlap okolo čtyřicítky, na kterém mi navíc děsně imponovala jeho angličtina. Dost kolegů, které jsem dosud poznala, mluví lépe než já, ale Silviu je jediný ne-Brit, který měl i slovní zásobu jednoznačně bohatší než já. Ultra cool!! Jenže Silviu mě nechtěl a choval se ke mně jako k holce. (I když jsem žasla a přemýšlela: proč hýří energií a vtipem na konci náročného dne na konci náročného assignmentu? Pro sedmdesátiletého "pacienta"? Ne, dělá to kvůli mně! Nikdo čtvrtý tu není! Jakou emoci a duševní stav, jaký cit se tím nesmyslným ohňostrojem snaží umlčet a skrýt?? Možností není zase tolik;).)

Danovi je 51, je škaredý, je tlustý, jeho angličtina je mizerná a přízvuk směšný. Jenže je to CHLAP. I tím svým omezeným jazykem dokázal dědu tahat z těch jeho věčně se opakujících depresivních hlubin lépe, než kdokoli jiný, koho jsem tu potkala (to je energeticky zatraceně náročné). Dokázal mě rozesmát, že jsem hýkala jako oslice:/. Věčně v domě něco vymýšlel a vylepšoval, s tichou pílí inženýra. Radil mi, jak vařit a povídal, jak vaří a užívá života doma. Ách. A když dědovi vyprávěl, jakou má doma garáž a jak si občas zajede protáhnout káru na německé dálnice, úplně jsem tekla: ách ách, vezmi mě s sebou.......... 

Ale hlavně: od samého začátku mě bral jako ženu a choval se ke mně jako k ženě. Tedy k "ženě". Konečně vysvětlím ty uvozovky. Vycítila jsem to postupně, že mě nebere vážně jako ženu, ale spíš jako takový fascinující ženský úkaz nebo úžasnou ženskou hračku. Není to kvůli tváři (která ještě není ženská, ale teď už i nenamalovaná příliš nepohoršuje) ani kvůli hlasu (o kterém mi narovinu řekl, že ještě nestačí) ani kvůli nevyhnutelným mužským prvkům v chování. Je to kvůli té prkotině, co mám mezi nohama. Mě to překvapuje, i když by samozřejmě nemělo. Jak s tím žiju a nemám žádný odstup, přijde mi to bezvýznamné, jenom jako taková docela roztomilá odchylka od normy... Třeba jako různobarevné oči nebo dívčí tvářička plná rezavých pih. A navíc je to už jen na chvíli. Jenže chlapi to tak nevidí. Pro ně je to prostě zásadní. A dokud to tak bude, můžu vypadat a chovat se sebeženštěji, ale pro většinu z nich budu jen transka, v nejlepším případě "žena". Ale i s tím můžu nějakou dobu žít a být spokojená. Je to stokrát lepší, než být chlap.

Takže uvozovky nadále vynechám: bral mě jako ženu. První dny jsem nemohla spát, což je v tomhle jobu velký problém, a když viděl, jak jsem unavená, bez řečí vzal za mě moji práci. S tím jsem se dosud nesetkala a byla jsem z toho docela naměkko:). Ale i v rozpacích. Jako žena bych takovou laskavost přijala samozřejmě a našla bych si přirozený způsob, jak mu ji oplatit, jenže jsem se zpočátku žensky vůbec necítila(!!!?):(. Oproti týdnu z minulého článku to byl smutný propad, asi za to mohlo cestování v kalhotách s těžkým batohem, zima a zataženo v Anglii, únava...

Ale přinutila jsem se oblíct si tílko a růžovou sukni a sem tam se namalovat a brzy bylo líp. Úlohy se přirozeně rozdělily: jaká nádhera, mýt jeho nádobí nebo věšet jeho prádlo, když vím, že někde v domě dělá něco, co bych sama dělat nechtěla nebo nesvedla...:)) 

A brzy bylo jasné, že mě jako ženu i chce. Vyptával se na tranzici, strašně ho zajímala SRS operace a kdy to plánuju (to bylo trochu divné, ale pak to zapadlo do obrázku), ale nejvíc ho fascinovaly ty moje prsa. Chlapi jsou z nich v poslední době vůbec nějak odvaření. Pro mě je to zvláštní. Dlouho jsem byla prsatý chlap a neznamenaly pro mě víc, než jen měřítko účinnosti mých bylinek. Vážit jsem si jich začala až v zimě, kdy jsem o ně na pár měsíců přišla. Pro Kláru je to zase prostě "normálka". No skoro: jsem za ně samozřejmě vděčná, potřebuju je, líbí se mi: jak vypadají, jak bolí, jak jsou citlivá (i když nově objevená erotogenní zóna jako pro některé jiné holky to pro mě není). Tedy nebyla, dokud jsem se jich dotýkala sama...

Dan moc čas neztrácel, začal mi na ně sahat, pak se s nimi mazlit... Já se tu tentokrát sama o sobě žensky necítím, tu ženu tahají do popředí až okolnosti, takže mi hlavou zpočátku probleskávalo zmatené "Vždyť já ještě nejsem ženská, cožpak to nevidíš?", ale tělo reagovalo samo a správně a brzy jsem si musela přiznat, že ty jeho chlupaté pracky chci a potřebuju, že na ně čekám a nemůžu se dočkat... Ale na zadek mi skoro nesáhl, horňák jeden, tam bych je cítila snad ještě radši:D. Hrozně se mi líbilo, jak se na nic neptá a vůbec o tom nemluví, jak si to prostě bere a že se mi to děje nečekaně...:) A takové ty jiskřivé dialogy:). Třeba: cvičila jsem v patře hlas, slezla jsem dolů a on povídá: "I heard you screaming. Do you need help?" "Always!" "What kind of help?" "Oh you should know..." Krása:)). A žasla jsem. To není ani pět let, co se mi při představě tělesnosti nebo intimity s mužem zvedal žaludek. A teď jsem tohle já. Ta pravá já. Já mám prostě muže ráda.

Cítila jsem se zase jinak a nově. Doma jako bych tu ženskost hnala do extrému, tady jako bych si od ní chtěla odpočinout, ale on ji ve mně probouzel skoro proti mé vůli. Styděla jsem se, ale nebránila jsem se tomu, následovala jsem pocity a instinkt a chovala se jako žena. Žena, která má doma muže. Byla to hra, jistě, ale proč si ji neužít a nehrát si? Život je stejně jen hra na život...

Po pár dnech už mu to nestačilo a začalo to být trochu nepříjemné. Jak mu hloupl výraz ve tváři a ztrácel angličtinu, když to na něj přišlo, to se mi hnusilo. Také proto, že nic podobného ze své chlapské minulosti neznám. Tak jsem se mu celý den bránila, ale bylo mi líto a zatěžko říkat "ne", no taky jsem ho chtěla. Jenže "ano" jsem říct nemohla a neuměla. Aby se mu dovedla s důvěrou dát, k tomu si muž musí nezkušenou holku pomalu přivést a zamotat si ji do pavučinky hezkých slovíček a třeba lží a na to jsme neměli čas a on na to neměl chuť nebo schopnosti nebo co... Jenže večer, když už byl děda pěkně uložený v postýlce a chystala jsem se odjet na noc do B&B se do mě pustil znovu a já jsem nevěděla co chci a co nechci a zvolila jsem pěkně hloupou argumentaci:D. "I'm sorry... I'm just not ready for this... I've never been with a man before..." To ho asi dostalo úplně a jeho doteky (když už ne slova) začaly být dost přesvědčivé a skončila jsem na břiše na posteli, na master bed přímo v obýváku. 

Mno, bylo po všem za půl minuty (?), zrovna když to začínalo být pěkný. Později mě dojalo, jak moc mě asi musel chtít a pro kolik mužů musí být někdo, jako jsem já, ztělesněný sen (na sex ovšem, na vztah, to zase prrr:/). A byla jsem ráda, že to tímhle náhradním "předoperačním způsobem" půjde, obávala jsem se totiž, že to se mnou nebude dělat vůbec nic. I když jsem se tak necítila (no fajn, trochu jsem se tak cítila), nemohla jsem odolat a hrála si chvíli na znásilněnou pannu;). "What, for my tears?", když mi hned potom zkušeně přinesl nějaké kapesníky (wow, tohle by V. nikdy nenapadlo:/). "You could at least give me a hug, you know", když jsem se dala dohromady, odcházela a cítila, že on pro dnešek skončil a o nic dalšího naprosto nestojí (to pamatuju a chápu). Tak jsem ho držela, on se nechal držet a později mě napadlo, že každý občas někoho nějak znásilňuje:). 

Kroutila jsem se v posteli, rozdělaná a nadržená, a nemohla jsem usnout. Ale byla jsem ráda, že se to stalo. Líbilo se mi to. Kdyby to jenom trvalo o něco déle.... a uměl u toho něco hezkého povídat... něco jiného než "shhhh, not so loud":D.

Ráno jsem přijela s úsměvem a těšila jsem se na nějaké pokračování, ale on se mě půl dne ani nedotkl. Myslela jsem, že mě dráždí (to teda fungovalo), ale i pak byl vlažný a pochopila jsem, že má na pár dní vystříleno, že snad i lituje... A zítra měl odjet. To mě mrzelo, ten ztracený čas. A celý den si pískal, jak tak chodil po domě! Před tím týden nic! Co tohle má znamenat, vysvětlete, vy zkušenější:D. Abych o něm pořád věděla? Spokojenost s hotovou prací, s udělanou Klarou? Způsob, jak se distancovat od svých pocitů a být méně čitelný? Heh, tohle zkoumání lidské psychiky mě odjakživa bavilo nejvíc ze všeho:). 

Další den byl poslední a k svému úžasu a proti své vůli jsem se rozbrečela, jakmile jsem ho ráno spatřila, jak s humorem čelí dědově momentální nenávistné náladě. Sice se mi s tím pláčem podařilo utéct na záchod, ale stejně to bylo poznat. Jenže on se mě tak snažil rozesmát... Až se mu to nakonec podařilo. Proti mé vůli zase, protože úsměv a ubrečené oči, to je tak fuj... Nebo mi spíš přišlo fuj to klišé, které tu po triliónté v lidské historii přehráváme: zhrzená opouštěná milenka a muž, který dosáhl svého, s lehkou a veselou myslí jde dál a nejradši by se vypařil beze stop... 

Pak jsme se ještě hezky pomazlili, konečně jsem tomu cvaldovi mohla říct "I like your belly:)", vzal si moje číslo (uložila jsem si ho jako Dan the Man:D), že prý budeme v kontaktu a zase mluvil o operaci, že snad až jako potom něco.....? To bylo nechutný a hloupý a nechtěla jsem zkoumat, jak to sakra myslí a nakolik (jestli vůbec) žertuje a cítila jsem jasně, že za rok už budu někde úplně jinde a na nějakého Rumuna si ani nevzpomenu. Že jsme měli jen tento týden a to je prostě všechno. 

No, odjel a předal auto a základní informace o jobu Polákovi Karolovi, který ho vystřídal. Na něm jsem si chtěla otestovat, jak dlouho budu procházet jako žena (tipovala jsem 5 - 10 minut), jenže Dan mu to hned vyzradil (to jsem mu to výslovně zakázala:/). Ale alespoň jsem měla záminku napsat mu smsku, na kterou nepřišla žádná odpověď a tím to tedy skončilo.

Ta pozornost a ženskost mi chybí moc, ale kupodivu a díkybohu, mých citů se to všechno dotýká velice málo. Přestože si možná vzal víc, než dal, přeju mu to a mám radost i za něj. Já jsem sice spoustu typicky mužských situací, pocitů, stavů, zážitků a emocí nikdy nezažila, ale dovedu se do nich snadno vcítit nebo si je představit (a trochu mě mrzí, že tuto schopnost budu asi pomalu ztrácet a zapomínat). Takže tuším, že pro taťku od rodiny v letech to mohl být dost silný zážitek, který si v sobě ponese dlouho. V UK, kde takovýto cizinec nemá žádný respekt a je prakticky neviditelný, v jobu, kde jsi většinou sám a ve dvojici s ženou se ocitneš výjimečně... Narazit na takovouhle speciální "ženu", sbalit ji, ojet a odjet jenom s pěknou vzpomínkou... pro takové drobné radosti chlapi žijí, ne?:). Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by dokázal nechlubit se tím před kamarády (jo, ta představa, ta objektifikace je ponižující), ale zapomněla jsem a stejně je to jedno.

No a Karol... Vysoký chlap v mém věku, který doma ženy louská jako oříšky. Tu ta chemie ale moc není. Nechceme se, zdá se. Prsa taky nemůže rozdýchat. Že prý by je rád viděl. Co na to říct? Leda tak: "Tak s tím něco udělej." Jenže na to je on moc ženy respektující gentleman. Pes, který štěká, nekouše. Brr, jak já nesnáším psí štěkot:/. Nejspíš jsem pro něj prostě jenom transka.

Musím říct, že ty věčné otázky, narážky, vtípky těch tří chlapů, přestože jsou myšlené v dobrém a je za nimi opravdový zájem a sympatie, začínají být únavné. Už jsem se jich řečnicky zeptala, jestli by si totéž dovolili k bio holce (jo, tak se jim v české transkomunitě říká, biooholky, roztomilé, ne?:). A cítím, že možná není daleko doba, kdy budu mít husí kůži z těch věčných pohledů do výstřihu. Kdo by to byl řekl?



A dost o chlapech! Co by to bylo za můj článek, kdybych v něm nepovídala o změnách?!

O náušnicích! Já mám pořád titanové náušničky s perličkou pro děti, které jsem si nechala nastřelit v říjnu. 
Tady vypadají trochu lacině, ale v uších jsou fakt decentní a hezoučké!
Jsou docela nenápadné, ale ještě i teď se mi moc líbí a jak je jednou sundám, už je jednoduše nevrátím zpět. Dlouho jsem ani nemohla, dírky se mi nechtěly hojit a jsou v klidu až tak poslední dva měsíce. Před pár dny jsem v autě zahlédla svůj obraz v zrcátku a pod uchem se mi díky odrazu světla pohupoval stříbrný zip od bundy. Vypadalo to tak žensky!! Nechce se mi ani trochu loučit se se svými prvními, ale je čas na něco odvážnějšího. Doma mám asi dvacet párů (minulé léto se mi naskytla příležitost nahrabat si skoro zadarmo a nemohla jsem se ovládnout), ze kterých bude možná většina nepoužitelných, ale snad si vyberu. Hrozně bych chtěla malé kroužky ze starého matného zlata. Ale nechci si je kupovat sama O:-) :-D.

O očích! Děda mi zase řekl, že mám jiné, ženštější oči a pohled. Dřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale tentokrát jsem se prohlédla v zrcadle a... Já jsem dosud měla oči... to ani nebyla modrá, to byla taková jednolitě šedá a jako chlap jsem na to byla pyšná, jaký mám studený a cool pohled (ách jo, trdlo...). Teď se tam začíná objevovat a šířit ze všech možných barev zrovna moje oblíbená žlutá. Výsledná barva je taková ne zrovna atraktivní, ale pokud mi to proteplí pohled, jen tak dál:). Na jaké barvě asi skončím?:) Tranzice je velké dobrodružství, hehe:).

O váze! Celý život bojuju s podváhou. V dospělosti jsem se pohybovala mezi 68 kg (když bylo mizerně) a 70 kg (když to jakžtakž ušlo). Přes tuhle váhu jsem se nemohla dostat, ať jsem jedla cokoli a cvičila jakkoli. Na bylinkách jsem začala ztrácet svaly a obalovat se sádlem, na HRT to pokračuje a teď mám tedy nejlepší váhu svého života, 72 - 73 kg. Taky s tím asi souvisí, že už skoro nevím, co je to mít hlad, zatímco dříve jsem hladověla běžně. Asi že jsem si nestála za to, připravit si něco k snědku? Jenomže jsem přišla o svůj vosí pas, který by teď s prsy a se zadkem vypadal moc zajímavě;). Pokud se uvolním a nezatahuju pupík, vypadám jako hubená ženská, která je těhotná a zrovna to na ní začíná být vidět. To není sexy! Takže jsem dospěla k tomu, co by bylo po celý můj život vrcholem absurdity: hlídám si, co jím a snažím se trochu zhubnout:D. Ještě míň sladím, vyhýbám se sladkostem, omezuju máslo (au!), snažím se nejíst po šesté hodině, jíst víc zeleniny... Něco se změnilo samo od sebe: alkohol mi sedí pořád míň, takových těch sladkých kofeinových pitíček se už ani nedotknu, k masu se myslím nevrátím nikdy. Zpočátku jsem si myslela, že si občas dopřeju dobrou uzeninu nebo maso ze zdravého chovu, ale nevypadá to. Měla bych se taky vrátit ke svému cvičení, ale to bude těžké, kde na to vzít večer 45 minut? Zeslábla jsem fest, hlavně v pažích, manipulovat s klientem je vyčerpávající a svých kdysi rutinních 15 dámských kliků dám jen s vypětím sil:/. No prostě každá ženská si najde nějakou prkotinu, se kterou může být nespokojená a nikdo jiný to nedovede pochopit:). Já jsem se už srovnala se svou výškou, tak jsem si místo ní našla křivé zuby, a když to s nimi nevyšlo, našla jsem si váhu:)).



Protože uteklo zase pár dní, můžu psát aktuálně o Karolovi. Moc zajímavé, že přes jeho nesporné dobré vlastnosti (přátelskost, ochota, upovídanost) mi sedne pořád míň a míň a cítím pod povrchem nepevnost: přetvářku, strach. Jako by byl v UK klučíkem na vojně a uvolnit se a být sám sebou si mohl dovolit jenom doma. Nesedne si ani s klientem a moc to tu nezvládá. Nakolik za to můžu já svým chováním? Nakolik za mé negativní hodnocení může to, že mě očividně nechce víc, než jen jako kamarádku? Já bych přísahala, že v tomto konkrétním případě vůbec, ale znám se tak dobře?;) Prostě... je mi líto, že toho chlapa nemám ráda, ale tak to je. Nedovedu s ním být přirozená a otevřená, být sama sebou, být ženou. :(. 

Jenže Karola na můj poslední den zde vystřídá někdo další: Jugoslávec (tedy na 95% Slovinec:), starší, veterinář, dokonce ošetřovatel během válek na Balkáně v devadesátkách. (K smíchu, jak mi tahle irelevantní informace imponuje: achhhh, voják:D. Holky vážně vyžadují příběhy, fantazie, řečičky:D). Sice spolu budeme jen den, ale stejně se na něj těším a asi se namalujuO:-).     

A konec už. Takový dlouhý článek a skoro celý o chlapech:D. Psala jsem to dlouho, takže teď s odstupem více než týdne můžu říct, že jsem hrozně ráda, že jsme se tu s Danem potkali. Včera večer jsem byla už fakt vyčerpaná, ale dědek mi nedal pokoj, pořád něco chtěl, jezdil za mnou, abych poslouchala ty jeho surreálné misantropní řeči... to jsem tak zoufale toužila po chlapském objetí a útěše, po tom klidu a síle a tichu, abychom na ty obtíže byli dva... Ale zároveň jsem hrozně ráda, že jsem neudělala tu druhou věc, kterou po mě také chtěl a že jsme se ani nepolíbili. Že tohle můžu dát poprvé někomu jinému:).


Pro pobavení a reflexi ještě jeden citát od dědy. Ve sprše, naprosto mimo jakýkoli kontext, s pohledem upřeným do prázdna: "I'm hard on the outside but soft inside. That's why I don't like eating crabs. I sense a certain affinity there..." Myslela jsem zrovna na tento text, který se chystám zveřejnit na nemilosrdném webu a napadalo mě: je možné, že pro někoho jsem stejně mimo realitu jako děda pro mě?:)

pátek 27. dubna 2018

I kdybych žila tisíc let...

Minulý týden jsem (nikoli poprvé) myslela na scénu z románu 1984. O'Brian láme Winstonovi osobnost a poučuje: "Co se ti teď děje, je definitivní. Pochop to včas. Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ, i kdybys žil tisíc let."

Při zpětném pohledu na mou tranzici a vývoj je možné rozeznat období takových kvantových skoků, kdy se něco někde zlomilo a posunula jsem se nenávratně o kus vpřed od muže k ženě. Cítila jsem přitom obavy i radost, výjimečně bláznivou euforii (když jsem dostala ženské hormony například), ale klidné vědomí nějaké hluboké fundamentální změny nebo transformace jsem v to dané období neměla myslím nikdy. Poprvé až minulý týden. Cítila jsem, jak to, co se mi děje, nenávratně maže a přepisuje tu chlapskou minulost, jak pozůstatky po Víťovi umírají a jsou beze stopy nahrazovány... Čím? Mnou. Ženou. Jako muž se necítím už dlouho, obyčejně se cítím více či méně žensky, ale tohle bylo poprvé, co jsem se cítila prostě jako žena a tečka, bez nějakých podmínek, ale a kdyby. Z toho se už nevzpamatuju nikdy. I kdybych žila tisíc let. 

Ještě v pondělí jsem ve vlaku do Prahy začala psát článek o mužských vymoženostech, kterých jsem se musela vzdát a hned v úvodu jsem musela přiznat, že je to téma slabé a vlastně teď nemám moc co říct... V dobrém obchodě s nadměrnou obuví na Černínově 1 (doporučuju) jsem zase musela bojovat se strachem a studem (boty tam vracela nějaká ne moc pěkná transka, tak mi bylo stydno a smutno za nás obě, jak moc se všechny snažíme a ona je to přesto občas bída)... Místo oběda s takovým náhodným Italem byl jen omluvný telefonát a nebylo mi to líto, nebyla to úleva, bylo mi to jedno... Sexuoložce Hance jsem musela říct, že se mi sice daří dobře, ale... ale... to zásadní ve svém životě (bydlení, práce) řeším liknavě a místo toho si užívám ženských (povrchních?) radostí a řežu si tak větev pod svou ženskou budoucností.

Ale v úterý bylo všechno jinak. Jela jsem do Brna v minisukni a v dráždivém topu, ze kterého prsa koukají a křičí: "Tady jsme!!" Řídila jsem a koukala jsem na ty nohy pod volantem trochu necudně rozcapené, na krajkové lemy punčoch vykukující zpod sukně... Vypadalo to děsivě jako ženská a cítila jsem (poprvé takto intenzivně), jak už jsem mezi nohama špatně a jak už tam potřebuju tu... no..... pipi...:D Napadalo mě, zdaleka ne naposled v tom týdnu: "Co se mi to děje? Kde se tohle ve mně bere?!" 

Jela jsem zase na dentální hygienu před bělením (miluju upravovat se v čekárnách před zrcadlem a čekajícíma lidma, usmát se na sebe, kývnout si "Jsem pěkná", pozdravit a jít:). Pak bylo v plánu rande, ale dotyčný nerozdýchal, že jsem trans a vymluvil se s tím, že je léčitel a náš styk by mohl vyléčit moji homosexualitu a bla bla bla...:D Bylo mi to k smíchu: kdo tě potřebuje? 

Tak jsem se chvíli procházela po centru a vychutnávala si pohledy a pak jsem jela na Hybešovu do Madam Podprsenky. Tam se minulý červenec rozjelo měřením a nákupem podprsenky to mé transholčičí léto, ze kterého už pak nešlo nijak vycouvat. A ono se to zopakovalo i teď. 

Přijela jsem, protože jsem dostala mail, že slaví pětileté výročí, se záminkou omrknout plavky, ale vlastně bez důvodu a bez cíle, jenom se podívat zase na prádlo a za ženskýma. Něco podobného jsem nikdy neudělala a byla jsem pravda docela v rozpacích, ale paní se mě hned ujala, naměřila 75C (o košíček víc než minule) a začala mi nosit jeden nádherný kousek za druhým. Hned na začátku si mě prohlédla a diskrétním tónem povídá, vy máte umělá prsa, že a nechtěla věřit, že ne, že jsou prostě mladá a nevytahaná:D. A okukovala je. No někdy je to opravdu rozkoš, být docela úspěšná transka:)). Pomalu jsme dospěly k tomu, že bych asi chtěla push-upku, tak mi nanosila pár 70D a s jednou jsem se spřátelila a už mi říká paní. I plavky jsem zkoušela, jeden nádherný bílý a květovaný pár se mi líbil hrozně moc,
Ale tady na fotce mi připadá, že nesedí úplně skvěle. Kostice jsou moc hluboce prolomené.
ale stálo to 2,5k, tak jsem to s lítostí vrátila, poněvadž tohle léto s bimbátkem ještě moc parády u vody stejně neudělám. Pak jsme ještě dlouho povídaly, mimo jiné o podvazkových pásech.

Není to ani rok, co jsem googlila a zoomovala na obrázky, abych vykoumala, k čemu ta věc vůbec slouží a proč existuje. Bylo to jenom slovo, které jsem si spojovala s historickými filmy a BDSM scénou. Teď, pouhý měsíc poté, co jsem začala nosit sukně a punčochy, na to hodně myslím a vidím to prostě jako smysluplnou součást dámského oblékání. Se mnou dámské prádlo obecně nic moc nedělá, ale tohle mi trochu sexy přijde. Ne, že to mám na sobě, ale jak to vypadá zvenčí. Žensky, správně, normálně. Držela jsem tu jemňoučkou (a praktickou! samodržky někdy tak štípou...) nádheru v rukou a cítila jsem, že je to na mé cestě hnedle za rohem, že to budu velice brzy nosit denně. Abych tu šokující jistotu sama před sebou a před dámami trochu shodila, mávla jsem teatrálně rukou a povídám, že tohle budu nakupovat až s chlapem a že to má tedy ještě čas. Dámy se smály ale opatrně a oklikou a v náznacích mě vedly k tomu, že toto žena nevybírá a nekupuje kvůli muži, ale především sama pro sebe, aby se cítila dobře... Já se při představě, jak s mužem vybíráme sexy prádlo, které pak pro něj budu doma nosit tetelím blahem, ale uvědomila jsem si, že mají pravdu. Cítila jsem nejasně, že i v dnešní unisexuální době rozbředlých rolí a "whatever goes" existují sféry exkluzivně ženské, kam by muži neměli mít přístup a rozhodně by je tam neměla tahat jedna z nás. Byla jsem zmatená a nenašla jsem ta správná slova, takže to zůstalo nevysloveno, ale ten pocit "JSEM JEDNA Z NÁS" tu byl, dosud nepoznaný, naprosto pohlcující a neodvolatelný. Víc než hodinu jsem si užívala tu ženskou situaci a až na úvodní minutku to ani jednou nezaskřípalo. Byla jsem považována za ženu a cítila jsem se jako žena. 

A to nebylo všechno. Pak bylo ještě neplánované rande. S takovým náhodným nekomplikovaným klukem. I přes děsnou nabíhající migrénu se mi ze zvyku dařilo vymýšlet přijatelně zajímavé a inteligentní věty, ale on se po chvíli uvolnil a začal dělat vtípky a já jsem mohla přestat přemýšlet a místo toho jsem se smála a smála jako husička:). Nechala jsem si koukat do výstřihu a na zadek, povozit se chvíli v autě, vyslechla si s potěšením "no jo ženská" narážku, když jsem nemohla pochopit parkovací systém nějaké zatracené garáže...:) Cítila jsem, jak mužský zájem (i takovýto vulgární a trošku primitivní, ale já už skrz to vidím dál, jak to bude vypadat příště a v budoucnu) doplňuje, co mi chybí, jak se to se mnou spojuje a jak mě to proměňuje. A že tohle jsem prostě JÁ, tahle příliš nemyslící a s nevinnou tváří vyzývavá a flirtující kur, jejda, holčička, co si ráda hraje s klukama. Bylo to velkolepé. Právě kvůli tomuhle to přece všechno dělám. Pro mě na začátku nebyla touha nosit prádlo a růžovou, ani touha být krásná, ani touha zbavit se pindíka, ani touha být obletovaná nebo mít výmluvu za volantem (i když kvůli té jsem teď mnohem sebevědomější řidička:D) nebo pocit, že umřu, když se nezměním. Pro mě na začátku byla realizace, že potřebuju být ve vztazích na druhé straně. 

Jela jsem domů, žena plná takového otřeseného štěstí. Nemohla jsem to pochopit. Nemohla jsem to ani pořádně do hloubky procítit. Nemohla jsem, jak to říkají Angličané, okolo toho prostě obalit hlavu:). Já jsem nikdy nebyla ta příslovečná "žena uvězněná v mužském těle". Byla jsem chlap, co neumí být chlap. Později, co nechce být chlap. Stát se ženou, to byla nakonec nutnost a nevyhnutelný důsledek. Nebyla to moje přirozenost nebo sen. Vybrala jsem si to, piplala si to, upínala se k tomu, protože jsem vyloučila všechno ostatní a byl to poslední pokus a kdyby ani tohle nevyšlo... už by bylo všechno jedno. A ono to je najednou tady a teď. Jsem žena. Sice po létech příprav a změn, ale... je jedna věc logicky si odvodit a odpozorovat a napsat si na blog, že z chlapa jednou bude žena. Skutečně jí celý den být... Na to mě nic nemohlo připravit. A o to mě nemůže nic připravit.

Další den mi Jakub napsal, že se chtěl ve výtahu (kde bylo zrcadlo a mohla jsem nám předvést to ženské sebestředné divadýlko) líbat. To mi na jednu stranu radost neudělal, byla to klukovina a definitivně se shodil s muže na kluka, ale stejně to byl krásný pocit. Děvče ví, že to jednou přijde, vyhlíží to, trochu se toho i obává a pak to tu najednou skutečně je a ona tomu nemůže uvěřit... 

Později jsem si psala s transholkama mimo jiné o sukních a jedna povídá: "A co šaty?:)" Ve mně úplně hrklo. Šaty. Prý šaty? To pro mě v tu chvíli představovalo zase ohromný skok vpřed. O šatech jsem dosud vážně neuvažovala. Byla to záležitost z ženské budoucnosti. Ale už jsem to měla zaseknuté v hlavě a nechtělo mě to pustit: šaty?, šaty..., šaty!

Ve čtvrtek jsem se šla vyfotit na řidičský průkaz. 


Fotka je taková zvláštní, mužské rysy mě bijí do očí víc než na jiných fotkách, ale přesto... je to prostě docela pěkná baba a kroutila jsem nad tím hlavou. A z fotoateliéru jsem rozjařeně zamířila do sekáče, skončila u stojanu se šaty a pustila se do nich. Tentokrát jsem se osmělila a konzultovala jsem kousky s majitelkou, která byla divná jenom chviličku (malé město a je možné, že mě pamatuje jako chlapa), ale pak byla už úplně přirozená a s názory a s radami se přidaly i některé další nakupující ženy. Zase jsem se cítila jako mezi svýma. Rozdíl mezi tím, kdy druhá žena překonává rozpaky z rozpačité transky a tím, kdy je klidná, protože je s jinou klidnou ženou, poznávám až teď. Je to krása.

Paní mě přesvědčila, že baleríny nebo sandálky nejsou nutné, že holky prý dnes nosí k šatům i tenisky(?!). To mi přijde hnusné, ale alespoň jsem díky tomu dovedla přimhouřit oko nad svými úplně prvními dámskými botkami, které mi původně přišly sotva přijatelné k sukni a nepřijatelné k šatům
a v jedněch tmavomodrých nádherně vzdušných a lehounkých šatkách jsem rovnou odešla. Foukal vítr, látka se mi lepila na zadek a na stehna, k té mé vysoké hubené postavě to sedlo nádherně, přišlo mi... bylo to zase k nevíře. Jsem to opravdu já, kdo si to vykračuje po rodném městě namalovaná, ošperkovaná, v punčochách a v letních šatech a lidi na ni koukají? Ne ne ne, to musí někdo jinačí...:) Ale baleríny si stejně budu muset koupit. Čekám, až se mi zmenší noha (na hormonech normální věc), ale moc dlouho už to oddalovat nedokážu:).

Další den jsem ráno zaběhla na úřad pro novou občanku (i tahle fotka vyšla docela hezky)

a pak jsem jela do Prahy na vyšetření hlasivek. Bylo mi zopakováno, ať na operaci nechodím a cvičím, že to půjde. Měla jsem číst text hlasem, který normálně používám a pak svým původním "přirozeným" hlasem. A ono to nešlo! Hluboké frekvence se už v krku zadrhávají, škrábou, nechce se jim ven. To byl docela šok, ale šok moc příjemný. Pak jsem si vykračovala po Václaváku a zase jednou jsem nedovedla potlačit smích nad tím, jak se na mě lidé koukají a jak je mi skvěle. 

Toho jsem si užila ještě víc v sobotu v Brně. Procházela jsem se v šatech po městě a po větrném Petrově a každý druhý muž se mi už díval do očí. Passing jsem neměla, prokoukl mě leckdo; někdo se otáčel, ženy se někdy usmívaly nápadně srdečným a povzbudivým úsměvem... Jenže jsem passing vůbec nepotřebovala, byla jsem prostě pěkná ženská, která bývala chlap... Vlastně jsem tenhle nevyhnutelný (ale snad přechodný:) stav, kdy mě heterosexuál prokoukne, ale přesto mu přijdu přitažlivá, očekávala dříve. Jenom jak jsou moje vlastní sexuální preference už dlouho takové rozmělněné, podcenila jsem, kolik vizuálních pobídek bude dotyčný muž plný předsudků a jasných představ o sexualitě a rolích potřebovat. A moje cesta k jednoznačně ženskému oblékání, malování, stylizaci a manerismu byla pomalá a uspíšit se nedala. A je pořád docela na začátku. 

Jeden týpek se mi v silném protivětru nedíval ani do očí, ani na nohy, ale někam doprostřed... mezi nohy... Podívala jsem se dolů a vyděsila jsem se: pod tou tenkou látkou mi to bylo docela dobře vidět. Ono to zastrčené vypadá vcelku jako ženská ta, žejo, ale (omlouvám se za detaily) žádná ji nemá tak prominentní a tak... vepředu. Skoro se mi udělalo špatně z úleku, protože podobná nehoda je noční můra každé transženy. Ale po chviličce se mi to rozleželo v hlavě a cítila jsem, že na tom nezáleží. Že mi to nevadí. Jsem transka, a pěkná, jsem před operací, ještě to tam holt mám a pokud to občas někdo pozná, ať se s tím srovná po svém. Já s tím srovnaná jsem. Tahle absence studu a potřeby se přetvařovat a skrývat je zase něco nového. Snad bych měla být opatrná, jelikož mezi tím, že jsem svá a free a tím, že jsem už čuně je tenká linie, ale... kašlu na to. Opatrnost a rozvahu bych si mohla dovolit, kdyby mi bylo dvacet. 

V pondělí ráno jsem co nejženštější a sebevědomá spěchala vyřídit nový řidičák a průkazku zdravotního pojištění. Pro úřednici z VZP, která mi před dvěma měsíci říkala důsledně "pane" (přestože jsme se bavily o změně jména a bylo jí to jasné), jsem už byla "paní". Pane už mi teď řekne jen člověk, který chce ublížit. Nedává prostě smysl, říkat pane někomu, kdo vypadá jako já. 

A pak už jsem balila do práce (tentokrát i šaty a sukni) a jela do Prahy a na letiště. A zase bylo leccos jinak (kalhoty zatracené praktické...!), ale to už je na jiný článek.

čtvrtek 12. dubna 2018

Dospělá?

Vida, on už je to měsíc od posledního regulérního článku. Spousta zajímavých věcí, které se mi mezitím přihodily a o kterých by se dalo hezky povídat, jsou teď už neaktuální. Ani se mi moc nechce o tom všem psát. Nadšení a zápal se pro tuto chvíli trochu vyčerpali. První z důvodů je, že už víc než dva měsíce kvůli HRT špatně spím a je to spíš horší než lepší. Snažím se to brát stoicky (V. by z tohoto bez nadsázky šílel), ale dost prvotřídního času je pro mě ztraceno, protože nemám energii a nedokážu se koncentrovat. Trochu mě to už zmáhá. Kdy se spánek srovná?! A taky migrény se vrátily…

Druhý důvod je, že pořád bydlím "doma". Ono je to skoro na samotě. Potřebuju okolo sebe lidi, abych se cítila žensky. Díkybohu už přesun do Brna řeším, ale mám z toho ten... strach už zase. Když nemůžu spát v ideálních podmínkách, jak to bude vypadat se spolubydlícími a šalinami za zdí? Jako chlap jsem potřebovala věcí a tedy prostoru minimum, ale kam teď složím všechny svoje milé věcičky? Drahé bydlení si nemůžu dovolit, zvlášť když tam půlku času ani nebudu. A navíc dost věcí v mém životě funguje efektivně, protože už na ně nemusím myslet, prostě je jen dělám a teď je budu muset vymýšlet odznova. A já tak nerada myslím!:D. Mno, zvládli to všichni ostatní, zvládl to mnohokrát V., zvládnu to i já.

Třetí a nejzajímavější důvod je ten, že mě, zdá se, přešla ta puberta. Možná se ještě někdy vrátí, ale já si myslím, že se už nikdy nevrátí. Mi líto, že to trvalo takovou chviličku. Bylo něco nekonečně správného a ujišťujícího na tom, že jsem se dovedla řídit instinktem a pocity a rozum odstrčit na druhou kolej. Měla jsem občas pocit, že se na mě nevztahují pravidla mezilidského chování a styku a že si můžu dovolit COKOLI. Bláznům a dětem je přeci vše povoleno:). Nesmírně osvobozující po létech toho svázaného chlapa.

Proč mě "puberta" přešla? Nějak se vybalancovala chemie v mozku, pro kterou bylo nasazení HRT pěkná vichřice, jasně. Ale, myslím, také proto, že jsem se místy začala cítit jako dospělá ženská a ne jen jako malá holka. A to je pocit ještě mnohem mnohem silnější. Pro tento pocit to všechno dělám. Pro ten pocit žiju. 

A čím to? Jeden důvod by mohly být sukně. Ze dne na den jsem začala nosit sukně a ke kalhotám se jen tak nevrátím. Zvykla jsem si až moc rychle a už je to normální věc, ale když to bylo nové... jaký to rozdíl!:) Žádná džínovina, která by deformovala dlouhé štíhlé nohy. Žádný zbytečný předěl nohavic nebo ponožek, jenom hladké černé punčochy nerušeně plynoucí zpod černé sukně dolů do černých botek. Krása. Jak si najednou musím upejpavě sedat, abych si nepřisedla lem vzadu a pak hned vyhladit všechny ty záhyby na stehnech... A zkuste si sedět v sukni s kolínky od sebe, to přece nejde!:). No a ta příšerná zima, mmm:P. Celý život jsem kroutila hlavou nad ženami v zimě v sukni a odsuzovala je, tak teď kroutím hlavou sama nad sebou. I chůze je jiná. V kalhotách jsem "ženskou" chůzi zapínala, jenom když mi něco připomnělo, že bych měla chodit správně. V sukni, s kabelkou... je to vlastně stejné, akorát se rozpomínám mnóhem častěji:). Cítím se v sukni ženštěji a dospěleji. Beru se o něco vážněji, chtě nechtě.

Druhý důvod asi je, že jsem se vyspala s transholkou. Což je přece "zpátečnické" a "nesprávné" atd atd atd..., jenže to vypadá, že realita bude postupně ukazovat, jaké jsou ty mé představy/předsudky/ideály pouhá snůška žvástů, zděděná po chlapovi. Protože je to docela velkolepé (a nesrovnatelně hezčí než to, co jsem znala jako chlap): cítit se v posteli jako žena, být vnímána jako žena, nic nikomu nedokazovat, za ničím se nehnat, prostě spolu jenom být. Slyšet "Ty jsi krásná..." Být spolu venku mezi lidmi prostě jako dvě vysoké, pěkně oblečené ženské. To jednomu změní sebevnímání a vidí se podstatně jinak. Seriózněji, hodnotněji. A protože jsem po létech mužské necitlivosti nebo pseudocitů taková, eh, vyprahlá a prostě jiná, vyrostly tu nevyhnutelně jakési city, které se nikomu nehodí do krámu, tak jsem na ně musela zavolat z exilu rozum, aby je trochu seřezal. A to je pro tu mou citovou holčičku samozřejmě zákeřné bodnutí do zad, ze kterého se už nemůže vzpamatovat. Tak taky proto se cítím jinak.

A ještě jeden důvod mě napadá. Ty situace, ve kterých mě lidé prokouknou, ale vypadám přesvědčivě, takže nemají problém hrát chvíli moji hru... V poslední době mám dojem, že mě někdy ani neprokouknou. Umím se zase líp oblékat a malovat a ten můj hlas kupodivu na krátké fráze v běžných situacích stačí. To je zase jako bych pootevírala dvířka do budoucnosti plné netušených možností. Že bych už nebyla jen úspěšná hráčka a herečka? Že bych byla jednoduše vysoká žena s nedokonalou tváří? To je změna a posun v pohledu na sebe samu, o jakém jsem dosud ani nesnila. Budou tyhle situace pořád častější? No jasně, že budou:)). Ale už vidím, že do toho vpluju jako ryba vrácená do vody, bez euforie, se spokojeným culením: další věc, která je zase v pořádku.

(Jenže. Poslední odstavec jsem dopsala v Brně v zastavujícím vlaku a o pár minut později, v tom podchodu mezi nádražím a Tescem... Docela mladá a nejspíš opilá ženská se prodrala spěchajícím davem, postavila se mi do cesty a s úsměvem a vesela začala hulákat, že to slyšel každý v okruhu deseti metrů:). "A vy jste muž nebo žena?" Také s úsměvem a tím nejlepším hlasem: "No žena:)". Na chvíli to zbaštila a křičela, že měla jednoho známého, co pořád vykládal, že chce být žena a pak se šel, představte si to, přeoperovat a teď je z něj normálně baba, věřila byste... A celou dobu se mi zkoumavě dívala (nahoru) do tváře, taky jsem něco málo řekla, ale pak pořád tak vesele a nahlas: "Ale vy jste přece muž, ne...?" Tak už jsem si šla po svých. Tákže to s tím příležitostným passingem jsou pořád spíš výjimky. Občas vypadám takhle
a chlapa je tam málo a mám radost, ale pak se namaluju úplně stejně a něco je jinak a špatně a připadám si škaredá a je to bída.)

Ale ten posun tu je. Od herečky, která předstírá a chce splynout s davem a být hlavně nenápadná... k ženě, která je mnohem víc sama sebou, pozornost se jí začíná líbit a už cítí potřebu jí dokonce jít naproti. S tou výškou jí stejně nikdy neuniknu, tak s ní může stejně tak dobře začít pracovat. Elegantněji se oblékat, kupříkladu. Spousta těch "decentních" dámských věcí, které jsem si kupovala "na ven", "do práce", "do přírody"... dnes se to všechno jeví zoufale nesexy, unisex a bland a už to vůbec nechci brát na sebe - vyhozené peníze. Radši se budu oblékat nepohodlně a třeba nevhodně, ale tak, abych se cítila hezká. Jenomže... po mnoha dalších úmorných hodinách a dnech po obchodech se smiřuju s tím, že některé věci - bunda, sako, kabátek - v Česku pro mě prostě nejsou. Já NEBUDU nosit krátké rukávy!!! Zbývá Londýn, švadlena nebo nanejvýš učiněný zázrak v second handu. Takže se zatím nemůžu oblékat, jak bych ráda:(. A ono přitom začíná jaro! Je to fakt k zbláznění. Aspoň, že na punčochách se můžu vyřádit. Koupila jsem si teď žluté, ke kabelce a k tričku, k černé sukni a botkám:)). Bzzzz a pích:). Celý život ujíždím na žluté barvě a konečně s tím můžu udělat něco víc, než si jen vybírat figurky v Člověče, nezlob se:D. A a a a minisukni jsem měla poprvé na sobě! Ještě tak mít kozačky a podpatky... to bych si asi vážně cvrkla do kalhotek:D. Celou tranzici se neustále kontroluju a ptám se ostatních, jestli jsem slušná, jesti to nepřeháním, jestli neutíkám moc rychle, jestli nejsem transka utržená ze řetězu a vytržená z reality. Ale už mi to začíná být jedno, alespoň co se oblečení týče. Musím být a stát si za tím. Gotta own it, girl!

Ještě jedna změna, která zřejmě souvisí s mnohým zde řečeným, jenom nevím, jestli spíš jako příčina anebo důsledek. Už dost dlouho, sama ani nevím jak, jsem ženy moc nevnímala. Ale teď je zase vidím, až moc. Nedá se nic dělat, žena a její ženskost, to je Krása, které se nic nemůže rovnat. Někdy mám pocit, že se užárlím a je mi z toho do breku, jak je to pro mě nedosažitelné. Jindy mě to k nim spíš táhne, abych tu Krásu měla u sebe, když už ji nemůžu sama mít. A já už vážně myslela, že tohle mám odbyté a uzavřené a můžu na ženy zapomenout. Ani nevím, jestli mi to věci spíš usnadňuje nebo komplikuje.


Tak, a ještě pár konkrétních zážitků z posledního měsíce a s nimi souvisejících změn (to je pro mě téma očividně fascinující a nevyčerpatelné:).

O volnosti a obočí
To mé rozjařené „pubertální“ období se mimo jiné vyznačovalo absencí strachu ze sociálních situací (který mě soužil minimálně posledních deset let). S jistým hořkým pobavením jsem ale pozorovala, že ten strach býval docela na místě, protože jsem kolikrát bez rozmyslu a beze strachu vpadla do určitých situací a až pak jsem zjišťovala, že si je vůbec neužívám, že je nezvládám, že bych nejraději odešla:). Kupříkladu obočí v Sephoře na Václaváku. Přišla jsem v dobré náladě, ale pak jsem seděla na židličce přímo na stísněné prodejně, luxusní dámy chodily okolo a prohlížely si transku, v zrcátku jsem byla chlapsky ošklivá, tehdy ještě hlubokým hlasem jsem musela přiznat, že vlastně nevím, co po nich chci… Slečna dělala svoji práci a mlčela, tak jsem si mohla situaci vychutnat a přemýšlet o tom, že lehkomyslná odvaha je velká věc, ale záruka úspěchu to není. Pak se k nám naštěstí připojila její nepražsky venkovsky upovídaná kolegyně, ta mě nenechala mlčet a trochu jsem se uvolnila. No a koupila jsem si tužku na obočí za 790,- Kč:D. Cenu jsem se dověděla až při placení (počítala jsem maximálně s poloviční) a Klára (na rozdíl od V.) by neměla problém říct, že to je drahé a že to tedy nechce… ale z nějakého nejasného důvodu jsem to neudělala. A dnes už vím, že ta tužka je mi skoro k ničemu. To je zatím můj zdaleka největší kosmetický úlet a snad to tak i zůstane.

O úzkosti a sauně
Že je něco jinak a strach je zpět jsem si všimla o pár týdnů později, když jsem se chystala sama do bazénu a do sauny a poprvé do dámských sprch. Plavky mě ještě příjemně překvapily. Když jsme je v létě s D. vybíraly, vůbec nás nenapadlo zkoušet i spodek a ten mi byl pak velký. Schovat se nic nedalo, musela jsem jít s bimbátkem vepředu, všem hezky na očích. Mé transčtenářky z té představy asi padají do mdlob, já to měla podobně, ale zvládla jsem to. Zvládla bych to i teď, ale nebylo třeba: na HRT se to tam dole hezky zcvrklo a dá se to najednou docela dobře zastrčit, jako každé ráno do kalhotek:). Jenže co bylo mnohem horší: bez mejkapu, s čočkami, bez brýlí, s takovým prázdným obličejem jsem si připadala zoufale škaredá a musela jsem si přiznat, že mám strach opustit dům a jít takhle ven mezi lidi. Byl to docela šok: tak už je to zase tady? Zase se budu všeho bát? No přinutila jsem se a šla jsem, co jiného jsem mohla dělat? A bylo to samozřejmě v pohodě, ve sprchách si mě žádná neprohlížela. Že si mě v sauně neprohlížejí chlapi mě dokonce mrzelo:). Dvouleté dítě mi řeklo „paní“ a bylo to ve vířivce, kde mohlo vidět jenom tu „mužskou?“ tvář. A při jiné příležitosti (to jsem byla namalovaná) totéž sedmiletá holčička. A já myslela, že děti mají neomylný transradar a že prokouknou všechno. Tak já nevím. Možná ho mají až puberťáci?

O ortodoncii
S rovnátky je ještě větší kříž, než mi tehdy vykládala hygienistka: musí se rovnat obě čelisti zároveň, jsou to spíš dva roky než 18 měsíců a potom ještě několik let sundávací rovnátka přes noc. Naštěstí mi ortodontka (paní Jedličková v Brně na České) koukala na zuby asi deset vteřin a prohlásila, že to je celé nesmysl, ať se do toho nepouštím a že si bude muset s hygienistkou promluvit, aby jí takové případy už neposílala. Tedy to, co mi tvrdili všichni, ale já to prostě potřebovala slyšet od autority. Asi si dovedete představit, s jakou úlevou a radostí jsem to celé mohla pustit z hlavy. A těším se na bělení. To mi sice také někteří rozmlouvají, ale od toho neustoupím. S červenou rtěnkou to vypadá fakt špatně. 

O FFS
Byla jsem také u obličejového chirurga Němce na Ústavu estetické medicíny v Praze. (Narazila jsem tam na spolužačku z gymnázia, kterou jsem neviděla deset let. Poznala mě:(. Ale prý myslela, že jsem moje sestra:). Před HRT bych se propadala hanbou, teď jsem byla za to setkání ráda. Stud je pryč:). Doktorova slova a pak videa na webu mi otevřela oči: ty operace jsou nechutná řezničina. Ale je to zatím daleko, předběžně na červen jsme naplánovali zbroušení ohryzku (možná zároveň s utažením hlasivek, ještě nejsem rozhodnutá) a nos, čelo a nadočnicové oblouky, bradu někdy v létě a na podzim. Je to vlastně dobře, éčko mezitím ještě zapracuje na tváři... Protahuje se to také proto, že ještě nemám průkazku pojištěnce na nové jméno. Já už se vlastně oficiálně jmenuju Andrea, představte si to:). O modelování obličeje přemýšlím dost, je to velká věc, ale teď se kloním spíš k tomu, že do toho půjdu. Ale taky mě napadá, že by se to dalo vyřídit mnohem přirozeněji: že bych svou pozornost namísto operací zaměřila k nalezení chlapa, který by mi jednou za čas řekl, že jsem krásná:). Výsledek stejný, no ne? No ale asi ne, asi by mi to nedalo pokoj, tyhle věci transžena nedělá kvůli druhým a pro druhé, ale pro sebe a kvůli svému odrazu v zrcadle.

O malování s Evičkou
A byla jsem u té vizážistky/kamarádky z dětství. Dvě a půl hodiny jsme malovaly a povídaly a ani na chviličku jsem se necítila špatně nebo nepatřičně nebo jako chlap. Pro mě to znamená obrovské vítězství nad V. a nad minulostí. Vybraly jsme úžasný, skoro neviditelný mejkap, kterým budu už brzy moci nahradit ten svůj extra krycí Dermacol, protože černé fousy mi teď rostou jenom na dvou místech a jeden dva lasery a budou nadobro pryč. Taky mě naučila úplně jednoduchý trik, na který bych sama jaktěživo nepřišla: hnědočerný oční stín stětečkem do obočí - výsledek je ohromující a nestojí 790,- :). Zkusily jsme oční linky (tím samým stínem a ostrým stětečkem) a stíny na horní víčko - to bylo pro mě poprvé a dost velký nezvyk. Zkoušela jsem to pak další dny a nakonec toho nechala, připadám si moc zmalovaná a že mi to přidává roky. Takže teď dávám jenom světlejší třpytivý stín na horní víčko a výraznou řasenku a líbí se mi to. Ale ani to mi už nedovolí žádnou výraznější rtěnku... a zrovna barvičky na rty mě moc baví a ráda bych si s nimi pohrála. Ještě to budu muset vymyslet. Nejlepší je, že mi to malování nezabere spoustu času a vypadá to moc hezky. Sexy dokonce. Když si vzpomenu, jak jsem vypadala ještě před několika měsíci... je to malý zázrak. Každodenní a kvalitní péče o pleť, péče o vlasy, estradiol, laser - všechno je to znát. I když si stoupnu před zrcadlo rozcuchaná rovnou z postele, už to prostě není chlap. Jsem za to hrozně vděčná, že to vůbec jde a půjde. No ale bez práce to nebylo;).

O nehtech
Nekončící boj vedu s nehty. Byla to jedna z úplně prvních věcí, které jsem začala "hrotit" ještě jako naprostej chlap. Milovala jsem ty dlouhé prsty a ty zvuky, to cvakání dlouhých nehtů o dřevo, o sklo, o kov... Snila jsem si o tom, jak s nimi budu jednou někoho škrábatO:-). A zažila si dost nepříjemných chvil, když se na ně lidé ptali, naráželi na ně nebo na ně jenom zírali. Většinou jsem to pasivně-agresivně odmlčela a odkrčila rameny do ztracena. Byla to léta pokusů a omylů a učení se, než jsem se je naučila pilovat a tvarovat. Pokaždé jsem viděla jen to, že to ještě není ono, ale kde je to ono, ten dokonalý tvar, to mi k zešílení unikalo. Kde je ten perfektní poměr mezi délkou a šířkou, mezi oblostí a špičatostí? Naučila jsem se, jaké činnosti nehty ničí a kdy musím být velice opatrná (třeba každodenní oblékání/svlékání je docela vrah), naučila jsem se vyhýbat se co nejvíc vodě, mýdlu, detergentům a používat rukavice. Naučila jsem se je bělit citrónem a sodou, vyživovat a leštit japonským P.Shinem a hlavně je každou noc promastit kokosovým olejem. No a před poslední cestou do UK jsem měla dva tři týdny všech deset krásně dlouhých a nepolámaných - docela triumf. Jenže pak jsem si je začala malovat. Myslela jsem, že tím nehty konečně vyřeším. Barevné nehty nevyžadují (alespoň v mých očích) zdaleka tak dokonalý tvar, jsou hezké i kratší, tři vrstvy laku by měly zvýšit mechanickou odolnost a zabránit přístupu vody, ne?. Ale ouha, po měsíci, kdy byly takřka neustále pod lakem, se mi lámou už kratičké a vypadají hrozně. Lak je úplně zničil. Nechci se vzdát délky ani barev a nevím, co s tím. Lakovat to jen pro zvláštní příležitosti a pak tu nádheru zavčas smazat je asi jediné, ale dost nepříjemné řešení, ze všech kosmetických časožroutů je totiž údržba nehtů nejhorší a nejprotivnější - zbožňuju ten výsledek, tu práci nesnáším. Odlakovat a pečlivě přelakovat všech dvacet, to je na hodinu. Vyřešily by to gelové nehty... ale ty si schovám, až ze mě bude stará babča, k fajfce a k lavičce na zápraží:)). Teď chci mít všechno svoje, nechci nic umělého!

O velikonoční slze 
Když mamka se sestrou barvívávaly vajíčka, občas jsem jim trochu pomohla, taťkovi s pomlázkou jsem pomohla naposled tak možná v sedmnácti, tyhle tradice šly prostě vždycky mimo mě. Ale letos jsem se rozhodla udělat vajíčka. Pustila jsem se do toho bez pocitů a mechanicky, vlastně jenom abych v hlavě odškrtla "splněno" u dalšího ženského (tranzičního, chcete-li) projektu. Ale když bylo hotovo, bylo to takto krásné
a dost mě to zasáhlo a vytrhlo z pocitové letargie. Nikdo si pro ně samozřejmě nepřijde, protože pro těch pár starých známých, které tu v rodném městě mám, jsem nejspíš jenom divnej týpek, který dal všemu korunu tím, že ze sebe na stará kolena udělal tranďáka. Brát mě jako ženu, toť nehodno zralého muže, to je nevkusné, to nutno přenechat mladým, nerozvážným, naivním snílkům who should know better nebo patetickým gentlemanům, nepatřícím už do našeho počtářského světa. A i kdyby někdo přišel, stejně bych mu mohla nabídnout jen tahle symbolická, nikdy ne ta svoje. Tak jsem se během pár vteřin zhoupla od soustředění na práci k úžasu nad výsledkem a hned k děsné sebelítosti až ukřivděnosti a taky to patřičně obrečela:,-(. 

Progres (něco pozitivního, aby se neřeklo...)
Předevčírem jsem se jela mrknout do Brna na byt. Na obloze se kupily dramaticky osvětlené mraky, foukal vítr, vlály mi vlasy i sukně okolo kolen (už mi připadala zbytečně dlouhá), měla jsem poprvé tělové samodržící punčochy… bylo mi skvěle, připadala jsem si krásná a smála jsem se na lidi. Chlapi se už nedívali dlouze a upřeně („Je to namalovaný chlap nebo ne?“), ale krátce a intenzivně, jak se prostě registrují ženy na ulici. Holky se mi dívaly na nohy, měla jsem pocit:D. A v kupé cestou zpět si se mnou začal povídat studentík čtvrtého ročníku Ondra, nejdřív mi chválil svetr, pak říkal, jak mi to sluší a nakonec, že by se ke mně chtěl přitulit:D. Tak to se mi ještě nestalo a smála jsem se, ale napadalo mě, že bych to při nejlepší vůli asi nezvládla. Já se chci tulit k pořádnému chlapisku, že by se takový něcodvacetiletý klučík tulil ke mně… fakt nevím. Pak jsem musela rychle vystupovat, ale už jsem naučená brát si na lidi kontakt, tak povídám, že bychom se měli spřátelit na fejsu. A on se hloupě usmíval a dělal „hmmm“ a příjmení neřekl a nechal mě vystoupit:D. Já tedy používám FB jen poslední dva měsíce od svého tamního coming outu a nevyznám se asi v etiketě, ale myslela jsem, že nic není nezávaznějšího a banálnějšího než fejsbukové přátelství… Holt Pražák:P!

A regrese...
Jenže včera úplně opačný zážitek. Jela jsem na desátý laser a poprvé na elektrolytickou jehlu na světlé fousy (slečna kosmetička strašila, že pro někoho je jehla ještě bolestivější, ale oproti laseru je to maličkost, jen takové štípnutí). Oblékla jsem si to, co pro mě ještě před měsícem a půl byl takový nejženštější outfit: černé boty, černé skinny džíny (mezi nimi záblesk růžových ponožek - tech okoukaný od mé hipsterské pražskokavárnické sestry:D), červená upnutá prošívaná (ale neokecám to: prostě sportovní) bunda. A batůžek. Kabelku, sukni ani ten svůj odrbaný trenchcoat bych ke spálené tváři nesnesla. Ve vlaku jsem potkala známou a pokecaly jsme hezky (i když jsem cítila, že mně vážné hovory o lidském životě, jeho smyslu a přesahu nesedí a ani už moc nejdou, zdají se být nepodstatné a vrací mě to k chlapovi), kosmetička byla nadšená z úbytku fousů od minule a povídaly jsme taky víc než jindy, byl slunečný den, objevila jsem fajn vege bistro… Bylo mi vlastně veselo, ale hrála jsem to sama před sebou a po nějaké době se mi to celé sesypalo na hlavu… Ta spálená lesknoucí se tvář! Ty děsné kalhoty! Zase ty pohledy jako na pouťovou atrakci! Zase samé „pane“. Bezdomovcovo „Promiňte slečno, mohl bych na chvíli..… ježíši, já se moc omlouvám, vy jste chlap.“ Donedávna to bylo normální a bývala jsem na to zvyklá a brala jsem to chvíli s nadhledem, ale pak bum! už to dál nešlo a bylo mi do pláče. Jak si jednou zvyknu, že jsem taková už „docela žena“, návrat zpět k „mužské transce“ je příšerný. Nakoupila jsem si v různých obchůdcích zdravé i nezdravé dobrůtky a nacpala se, ale náladu mi to nezvedlo… Sedla jsem si ke kávě a k internetu a chtěla jsem prohodit pár vět s chlapama (dala jsem si na seznamku nové fotky a spousta mužů už neprokoukne, že jsem trans a docela mě bombardují), ale hnusilo se mi to všechno v tomto stavu… A zkuste si mluvit vysokým hlasem, když se cítíte jako mizerná transka! Už to mám tak zautomatizované, že do svého přirozeného hlasu neupadám nikdy, ale aby to znělo dobře, musím tomu a sobě naprosto věřit a hrát. Nějaký takový polohlas z donucení naprosto nestačí. Tak jsem nakonec vzdala plán na pěkné odpoledne laseru navzdory a zdrceně jela domů. Kolikrát mě tohle ještě čeká? Laser ještě tak dvakrát. A pak ty obličejové operace. Ale to už je tak daleko v budoucnu, že už budu zase jiný člověk a snad se s tím vyrovnám lépe:).

A konečně konec:)
Sedět doma ale nesmím, půjdu dnes na koncert, spálená, okalhotovaná. Tam možná potkám nějaké staré známé a ti poprvé potkají Kláru. Spálenou, okalhotovanou. Ono ani nemá smysl nějak se to snažit vysvětlovat. Budu zase muset použít falešné sebevědomí.

středa 28. března 2018

Takové… obrázkové requiem. (předmluva)

Předminulý pátek odpoledne jsem měla první půlden od návratu do Česka, kdy jsem nemusela řešit nic urgentního. (Nevím, jak je to možné, když v Česku nemám jinou práci než tranzici a nemám žádné jiné pořádné hobby, ale mně fakt nepřijde, že bych měla spoustu času…) Věcí důležitých a nespěchajících mám k řešení samozřejmě dost, ale to odpoledne jsem byla líná a řekla jsem si, že prostě budu doma a nebudu dělat nic. No jo, jenže… jak se dělá nebo nedělá nic? Ten imperativ v hlavě „makej, makej, Kláře běží čas“ mi už obvykle nedovolí si s klidným svědomím sednout a číst si knihu nebo si pustit hudbu nebo film. Tak jsem chodila od ničeho k ničemu, trochu podrážděná a deprimovaná tím nicneděláním a k večeru si prokrastinačně rozklikla album s fotkama na PC. Opravdu bez jakéhokoli záměru či očekávání, prostě z nudy a z náhody. (Dřív bych asi rozklikla úplně jinačí obrázky, ale to už teď pozbylo na přitažlivosti a dobře, že tak:))

A vykoukla na mě fotka, kterou jsem neznala: 

Zírala jsem na to a nemohla tomu prostě uvěřit. Cože?!?!?! Tři dny před svými osmnáctinami jsem vypadala pořád jako holčička? Jak to, že mi to nikdo neřekl? Nikdo to neviděl? Nechtěli do mě rýpat? To jste mě, děcka, nemohly občas šikanovat, že jsem baba nebo slečinka nebo homouš (jo, tak jsme tomu taky říkali:D)? Proč jsi o mně, Jituno, musela veřejně prohlásit, že by ze mě byl „dobrý eunuch“?:D To je slovo moc obskurní a neznala jsem přesný význam, proč jsi neřekla třeba „buzerant“, to je univerzální a srozumitelné, to by mi v hlavě zůstalo vězet víc:D. To mohlo věci uspíšit. To mi mohlo získat klidně rok života.

No, nakonec jsem si řekla, že to asi není vůbec vzácné, že někteří osmnáctiletí kluci vypadají jako holky. Nikoho to nepřekvapí a nikoho to nezajímá. A pustila jsem se do fotek chronologicky, abych vysledovala, kdy ta slečinka začala mizet a nahradil ji chlápek. A co pak se sebou ten chlápek dělal a co mu dělali ostatní, než ze sebe začal násilím zase dělat slečinku.

Dřív jsem bývala posedlá minulostí a snahou o zachycení umírající přítomnosti v různých denících a SMSkách a třeba i v uložených online konverzacích… Teď se vzdálenou minulostí vůbec nezabývám a svou tranzici se snažím prožívat a prociťovat a nemám žádnou potřebu ji dokumentovat a mumifikovat pro budoucnost. I tohle blogování je pro mě spíš možnost, jak se spojit s lidmi než nějaká časová konzerva a především: v poslední době už mívám radost z toho tvoření samotného:).

Ale přesto jsem dostala hroznou chuť vytvořit takový projekt, takový obrázkovo/textový životopis a časoběh toho chlápka Viťana, který doběhl do cíle a je zase jenom na startu. (Já už sice mám velice podrobné a otevřené CV své transsexuality psané na zakázku sexuoložky Hanky, ale to je jenom suchý text, psaný rozpolcenou Klárovíťou minulý říjen/listopad a nemůžu to stejně nikdy nikomu ukázat:). Tohle by mělo být jiné a takové… organičtější. Ale: takovéhle věci já prostě nedělám a tečka. Je to spousta zbytečné práce (už jen projít ty tisíce fotek!) a tečka. Šla jsem spát.

V noci jsem se jako pokaždé probudila okolo třetí celá zplavená a tentokrát navíc hrozně rozrušená a bylo mi skoro do pláče. Určitě se mi právě zdál nějaký moc holčičí sen, ale vzpomenout jsem si nedovedla na jediný detail. Ležela jsem v posteli a horečně přemýšlela: proč mi to trvalo tak dlouho? Proč??? Celý život jsem nedělala kloudně nic jiného, než že jsem přemýšlela a k tomu nejdůležitějšímu mě to stejně přivedlo až takto pozdě. Byla jsem často sama. Lidí jsem se štítila a odháněla je. V samotě člověk nikdy neobjeví nic nového. Proto mi to tak dlouho trvalo. A kdyby nebyl internet, filosofuju ve své smutné věži ještě teď. O důvod víc, nezabývat se už minulostí ne?

Možná…, ale stejně jsem se v tu chvíli rozhodla, že se do projektu pustím. A dám ho na blog, kam sice nepatří, ale co jinak s ním? Bude to taková… Expiace. Absolvace? Redempce. Heh, já vlastně nevím, co přesně ta slova znamenají a definici hledat nebudu, ale mám pocit, že sedí jedno každé z nich. Zproštění se viny za z poloviny promrhaný život. Já se totiž snažila ze všech sil, které jsem v danou životní fázi měla. Jen jsem byla často slabá a dlouho slepá a oči… se… mi… otevíraly… tak… strašně… pomalu…

Takové… obrázkové requiem. (úvod, věc, závěr)

Lidé se mě občas ptají: „A kdy sis to uvědomila?“ Dodnes pořádně nevím, jak na to odpovídat, protože já nejsem jako ta transka z učebnice psychiatrie, která „to“ o sobě ví už od dětství. U mě to bylo sebeobjevování, sled oči otevírajících "AHA" momentů, kdy jsem objevovala skutečnosti a koncepty, o jejichž existenci jsem do té chvíle neměla ani tušení. Měla jsem jen nutkavý pocit, že něco někde musí být a mně to chybí já to jen musím nalézt. Něco, co mi dá smysl a naplní tu neutišitelnou nespokojenost. To hledání mě pomalu směrovalo. Pryč od muže. A o dost později: k ženě. Kam jinam lze od muže totiž jít? Pro mě osobně třetí možnost někde mezi neexistuje.

To je poněkud vágní, že, tak jinak: hlavně v posledních letech, kdy už jsem znala svůj směr a dělala konkrétní kroky to byl sled „points of no return“ tedy bodů bez návratu, kdy jsem překročila určité mezníky (často s velkým strachem) a za nimi jsem cítila, že je to tak správné, že už nemůžu jít zpět. Můžu chvíli třeba stát na místě a odpočívat, ale pak se zase musím vydat vpřed. A vlastně: ne, že nemůžu zpět. Nechci zpět. Nepůjdu! I teď bych mohla jít zpět, protože fyzicky se mi nestalo nic nevratného (mno až teda na ta prsa:P), ale to bych radši umřela. Kdo by se dovedl vrátit do vězení, když zjistí, že za mříží je celý svět plný krásy?

Ha, už tu vyrábím další manifest plný kurzívy. Ne-po-u-či-tel-ná:D:D. Tak tedy k obrázkům a zkusím se soustředit na ty zlomové body. 

Osmnáctiny. Pořád holčička. Baví se jen s kluky, ale ani ti ji neberou vážně. Holkám a dospělým se vyhýbá, protože naprosto netuší, co si s nimi počít a jak se k nim chovat. Tichý introvert, věčně napůl duchem nepřítomná. Okolí ji nechává bloumat si po svých fantasy světech a všichni jsou tedy (asi) spokojeni.








18,5. Ňu ňu. K sežrání, ne?;)









Dokonce sedává jak holčička. Jeden z mála ženských rysů, které dovedu vystopovat až skoro do dětství: ženský body language. Ale to má leckterý nemotorný adolescent…








Žádné fousy, hladké vlásky a chlupiska teprve u kotníků! Pořád dobrej matroš!

19. 19,5. 20. Holčička se ještě zuby nehty drží, ale na poslední fotce už jí rysy hrubnou. Povšimněte si laskavě charakteristické masky: slabý úsměv, nepřítomný pohled: já tu vůbec nejsem!




Bum! Necelých 21. V mezidobí se holčičce stalo něco ošklivého 
a je z ní škaredej kluk. 

21,5 Bum! Prásk! Fousy, úplně změněné vlasy, chlupiska až na stehnech. Téčko mě konečně dostihlo a to milosrdné okno, kdy by ze mě při nasazení HRT ještě mohla vyrůst normální vysoká ženská, se zavírá. Někomu se zavře v 16, já jsem měla pár let navíc, ale tyhle věci mě tehdy nenapadly ani ve snu. Byla jsem na vejšce, ležela v knihách, s holkama se už bavila trochu volněji, ale jenom dokud se nepřešlo do osobní roviny. Chtěla jsem někdy támhle v budoucnu obyčejný mužský život – práci, byt, ženu, dítě… Ale neměla jsem žádnou pubertu, žádné vztahy, byla jsem životem (a ženou) nepolíbená pann-uh-nic. Strašně jsem se bála, že tu ztrátu nikdy nedoženu a že nikdy nebudu mít normální vztah a nevyroste ze mě normální muž. 

A stojím jako baba pořád. 

21. (2007) BUM! PRÁSK! POTOPENA! Už půlrok jsem se pomalu probírala a přecházela mě ta solipsistická sebestřednost a dívala jsem se trošku ven a okolo sebe – sem tam i s emocemi. Důsledek? Zamilovala jsem se do dvanáctileté dívky K. Absolutně, bezvýhradně, pubertálně. To mě samozřejmě silně nadefinovalo na celý život: dalších sedm let budu beznadějně toužit po nedosažitelné ženě, po ideálu ženy, po té jediné a dokonalé. A trpět a nenávidět se za to, že jsem pro ni nebyla dostatečně mužem a připravila jsem se o ni. Neukojitelná (protože vlastně asexuální) touha po ženství a odpor k mužství, ve kterém jsem selhala a které mě zklamalo – to vám možná něco připomíná, ne?;) Bod bez návratu číslo jedna. 

22. Mé období jeskynního Lennona:). Rok jsem doufala, že to už už přejde a že to nějak ustojím. Ale bylo to pořád horší. Můj doposud nehybný život se začal pomalu klížit a rozpadat, s emocemi přišel taky strach z lidí a sociálních situací. Nedokázala jsem napsat bakalářku a přerušila jsem studium. 






22,5 Oholená a nacpaná do obleku. 










Ponechaná sama sobě a svému pustnutí. Tohle nejsou pěkné fotky. Kde je teď ta holčička? Není. Holčičku hledá V. u K. Jiné ženy prostě neexistují. K. ho nechce, protože V. ji miluje. Která stojí v tomhle věku (ehm, v jakémkoli věku?) o hysterickou lásku? 

 23. Bylo pořád hůř. Zima 2008 a jaro 2009 bylo pocitově nejhorší období mého života. Měsíce utrpení, den za dnem. Byla jsem jako planeta bez hvězdy. Můj život neměl žádný smysl, protože v něm chybělo to jediné důležité: čtrnáctiletá K. Nic jsem nedokázala dotáhnout do konce. Proč se snažit? Nikde a s nikým jsem nemohla vydržet. Byly jsme v kontaktu, ale jak uchopit ženu holku, kterou potřebujete jako vzduch? Mužská role mě nikdy nezajímala a když jsem ji teď potřebovala, nebylo odkud brát. Muž se zaimprovizovat nedá. Ale obě dvě ty fotky se mi moc líbí. Z chlapa je tam jen maličko. Je zajímavé, jak pěkně může vypadat člověk, který je na pokraji zhroucení. A jak je sám, protože do jeho hezkých ale trpících očí se nikdo nechce podruhé ani podívat. 

A kolaps. V. už nemohl dál, doma brečel a všechno řekl. Škola v háji, bez peněz, bez kariéry, bez perspektivy, ochromený sociální fóbií a utrpením z nešťastné lásky, které od nějakého bodu živí samo sebe a není z něj nikam úniku. S rodiči jsem se jako muž nikdy nedovedla bavit a nic netušili nebo tušit nechtěli. Ale pomohli, jak uměli. Psychiatrička, antidepresiva, práce u otce ve firmě, od září ještě jeden pokus dotáhnout alespoň bakaláře z biologie. Fotky člověka, který přestal bojovat, dosedl na dno a líže si rány. Ale existuje vůbec něco jako životní dno? Člověk si taková hodnocení může dovolit až z odstupu. Bude hůř, bejku:P. 


Ale někdy je to jako na horské dráze: po pekelném jaru přišlo nebeské léto. K. o tom všem nevěděla skoro nic (ať se mi v životě osobnost rozpadala sebevíc, rozum se nezlomil nikdy a věděla jsem jasně, že ona je v tom všem nevinně a svou lásku a její důsledky si musím nést sama). A K. za mnou přišla. Na fotkách je šťastný chlap, který o sobě alespoň na chvíli nepochybuje. Přeju mu to moc, ale… škody v tobě už byly napáchány… a ztrácíš čas, Viťane!:P 


Krásná fotka a dokonce bez komentáře:). 







Idylka trvala několik měsíců. Pro ni jsem chtěla všechno a nedovedla jsem jí dát nic. Oporou byla ona mně. Potřebovala jsem já ji. Nesnesitelné. Cítila jsem, jak jako muž selhávám, že může být jenom hůř a že neexistuje východisko. Rezignovala jsem dávno před koncem samotným. A sex. Brr. Nechtěly jsme to moc ani jedna (já jsem s ní chtěla nejspíš splynout v jedno nebo co:), ale musely jsme, páč to tak chlapi s holkama dělaj. Buch buch buch. Nějak jsem to vytěsnila a nepamatuju si skoro nic, ani své poprvé. Těžko se mi o tom i píše. A ty fotky! (Byly původně dvě, ale tu druhou… já fakt nemůžu:(( V. si ji vytáhl někam mezi lidi a pak se propadal do sebe a do melancholie a nemohl se na ni ani podívat. Taková krása, taková vina. A ona se ho snaží rozveselit. Vidíte jeho výraz? Buďte rádi, že nevidíte její výraz. Trhá mi to srdce. 

Tvůj vztah je v prdeli, kamaráde;). Tvůj vztah drží tvůj život pohromadě. Co budeš dělat? 







24. (2010) Jedna z posledních našich fotek. Poznáváte výše zmiňovanou masku?:) Já tu nejsem. Nezasloužím si tě, běž pryč a nech mě o samotě. Stejně to se mnou táhla ještě měsíc, hodná a bezradná. A to jí bylo patnáct let! Ale pořád mi nic nedošlo. Byla jsem prostě jenom neschopný chlap plný depresí a méněcennosti. Že třeba nejsem chlap… i kdyby mi to někdo řekl, neslyšela bych to. 


Oukej, K. šla pryč a nechala mě o samotě. Bydlela jsem tehdy přímo proti ní přes ulici. To se nedalo vydržet. Nechala jsem všechno být a utekla z Brna „domů“. Ještě několik dalších let mě bude bolet žaludek, jakmile vlak mine Tišnov a nabere směr to hrozné město… Tákže život v troskách. Co hůř: naděje, že se dovedu snažit a změnit pro lásku taky v troskách. (Tušila jsem, že takhle nesmyslně a moc už nikdy milovat nebudu.) Co dál? Člověk si může užít teatrálních gest a jít s vlasy na 6 mm. 


Ale kupodivu to léto se o mě ještě zajímalo pár žen. Jenže jsem byla plná deprese a nešťastné lásky a nedala jsem tomu vůbec šanci. Co taky s ženskou? Co taky se mnou? 








Na žádných fotkách si nejsem méně podobná. Tohle prostě nejsem já. To je nějakej ajťák nebo korporátčík vypuštěný na dovolenou do civilu. Děsí mě to! 






Tohle je víc jako já. Ostatní si užívají letního dne, V. tu není, jenom jeho maska. A vidíte tu košili? Chápete už můj odpor k pytlovitým věcem?:D 







Zas jednou bylo hůř a hůř. Vyházela jsem léky, odešla z práce, seděla doma a užírala se pocitem viny a neschopnosti ze ztráty toho jediného, co mělo kdy nějaký význam. Momenty jako tady na fotce mi byly úlevou. Rodina, která tuší, že život nezvládáš, ale jsi jejich i tak a nechají tě mezi sebou, rejpat se v hlíně a chvíli necítit a nemyslet. Ale nebaví se s tebou, protože o čem vlastně? O životě, který nemáš a oni jo? O tom, jak trpíš a nedovedeš z toho ven? 
 
25. (2011) Před odletem do New Yorku. Chtěla jsem umřít, každý den. Žít v USA, mít zbraň pod polštářem a mít tedy možnost zabít se impulsivně, už tu nejsem. (To byla taková noc, víte, kdy se mi o K. zdálo třikrát a po tom třetím probuzení…. už jsem chtěla mít pokoj za každou cenu.) Ale nemohla jsem se zabít, protože rozum ještě fungoval. Ne dokud K. žije a dokud existuje ještě hlubší dno a dokud je budoucnost trošičku otevřená. Nesmíš. Trp o něco déle. Místo do smrti jsem utekla do života. Sedla jsem na letadlo a letěla někam daleko. V mém stavu to bylo šílenství, ale všechno už bylo jedno, buď se tam naučím plavat nebo se tam utopím (přála jsem si to druhé). Spala jsem pár nocí u pěkné mladé černé holky. Málem jsem si zlomila nohu, abych jí utrhla tulipán, ale když se pak chtěla milovat (také aby mi pomohla od „lásky“ ke K.), nemohla jsem. To je pro veselé a zdravé lidi, přece! 


Třetí a nejhorší možnost byla doplavat na čubičku zpět na břeh. Tu jsem zvolila: po 14 dnech jsem se vrátila nazpět. Můj poslední pokus o změnu nezměnil vůbec nic, jenom mi vzal tu poslední naději. Vzdala jsem se. Seděla jsem doma u internetu, s nikým se nestýkala a abych nic necítila, ničila jsem se alkoholem a četnými dalšími způsoby, které tu vyjmenovávat nebudu:P. Tento rozklad trval rok a bylo to mé životní dno. A do toho svědomí každý každičký den: "Tohles provedl sobě a své lásce. Až sem jsi to dopracoval. Ty kreténe." Objevila jsem femdom. Že bych mohla být ve vztahu se ženou a nehrát mužskou roli? Že bych ženu nemusela dobývat, ale mohla jí sloužit? Že bych tedy nemusela být celý život sama? Druhý zlomový moment a velká naděje. Ale v tomto stavu mi to bylo k ničemu. Dominantní ženy chtějí ovládat silné muže. Pro trosku, jako jsem byla v té době já, nebylo nikde nic. Ale ty fotky vypadají docela normálně. Na té druhé je vyloženě krásnej chlap (OK, kluk). Nechápu. A na té třetí to zase nejsem já, spíš nějaký vykrmený dělňas/taťka od rodiny.

26. (2012) Tady jsem si odskočila na babiččin pohřeb rovnou ze šašku. Z blázince. Z psychiatrické léčebny. Tam mi to dost pomohlo, uvědomila jsem si, že nejsem nějaká nelidská zrůda, ale prostě neurotik, který nezvládá manageovat svoji osobnost a život. Že se to dá naučit a prací napravit. Ale s prapříčinou mi žádný z té řady psychiatrů a psychologů nepomohl. Nevěděli jsme. Nenapadlo je to nikdy? Nebo napadlo, ale neměli chuť otevírat Pandořinu skříňku a chránili mě v domnění, že život s diagnózou F412 je snazší než život s F640? Jestli jo… ach jo:/. A sbalila jsem tam dvě ženy, byla to najednou uplná hračka. Hrála a přehrávala jsem opět muže, ale namísto neúnosné tíže první lásky tu byla lehkomyslnost, nevážnost a vlastně lhostejnost. Bylo to veselé, nezávazné, končilo to brzy a bezbolestně a dávalo mi to víru, že to ještě doženu, že ze sebe udělám jakžtakž chlapa a najdu nějaké štěstí. Pozdě, ale přece.

Jenže léto přešlo, motivace se rozplynula nevyužitá, vztah vyšuměl a já se pořád nedovedla definitivně odrazit ode dna. Z té zimy jsou tyhle smutné fotky. Viděla jsem se už, jak dožívám s rodiči, bez naděje, v nehybnosti, vytěsňovaná všemi z vědomí, chodící mrtvý, až mě vysvobodí milosrdný infarkt nebo co. Měli jsme v rodině takového stréca, ale ten takhle zakotvil až před padesátkou a zmohl se v mládí aspoň na děcko. Mně bylo necelých 27. Pro mě asi nejhroznější fotky ze všech. Ta zralá rezignace ve tváři, rezignace jako životní stanovisko.....


27. Ale taťka mi sehnal práci, odstěhovala jsem se za ní... a pak už to nebylo nikdy tak zlé. Na fotce (mé jediné z docela úspěšného roku 2013:) jsem se vedle osmnáctileté slečny cítila pár dní dokonce jako chlap. A co víc: cítila jsem, že teď už můžu K. na oči, že setkání s ní zvládnu. Byly jsme spolu týden na vodě. Byla jsem pro ni ten nejlepší chlap, kterého jsem vůbec byla schopná. K. z toho byla naměkko (která by nebyla?) a poslední noc mi vlezla do stanu. Nic víc mi nemohla dát. A já... ji nechtěla. Chtěla jsem s ní žít až do smrti a mít kupu dětí, nic menšího, žádný sex na jednu noc! A tak jsme odjely každá do svého života. Do té doby jsem měla úžasnou schopnost si různé náznaky racionalizovat, zavírat před nimi oči a zapomínat, ale tohle už mnou trochu otřáslo. Jak to, že se po létech čekání a trápení nechci milovat s vysněnou ženou, s tou jedinou ženou?? Zlomový bod číslo tři. Zkoumala jsem dost intenzivně sebe a svoji sexualitu. Co rozeznívá tu nejhlubší strunu? Co jsem skutečně já? Objevila jsem feminizační hypnonahrávky. Buď transženou! Buď přitahována muži! Ostatní ženy jenom napodobuj! Takto jasně a přímo jsem to slyšela poprvé. Bylo to ono, bylo to jako zjevení. Musela jsem si přiznat a pojmenovat, co vlastně chci nejvíc ze všeho: chci být ve vztahu a v posteli se silným mužem a chci mu být dobrou ženou a manželkou. Tak. Jak???? Vždyť jsem chlap! Muži jsou odporní! Miluju ženu K! Ale co naplat: bylo to nemožné, bylo to šílené, bylo to tak. Bylo to zásadní a SPRÁVNÉ. Zlomový bod číslo čtyři. Začala jsem se převychovávat a přehodnocovat: zabíjet toho muže v sobě, zabíjet touhu po ženách. S úspěchem jsem nepočítala (jak se může chlap stát ženou proboha??), ale dělala jsem to přesto, systematicky a dlouhodobě, šlo totiž o život sám.

28. (2014) Celá jsem se vyepilovala. Vytrhala si obočí. Nosila jsem dámské prádlo (což byla děsná otrava, ale patřilo to k tomu). Měla jsem dlouhé a lesklé nehty. Začala jsem pečovat o tvář, tělo, vlasy. Malovala jsem se amatérsky a docela výrazně a chodila tak i po venku. Okolí bylo tak v šoku, že mi skoro nikdo nic neřekl, jenom to prohloubilo moji izolaci.








Po dvou třech měsících jsem toho nechala. Nemělo to smysl. Byla jsem prostě dvoumetrový chlap. Bylo to naprosto beznadějné. Konec této transsexuální exkurze jsem si zdokumentovala na třech fotkách. Spolu s tou předchozí jsou to nejodpornější fotky ze všech. Na toho člověka bych nesáhla ani klackem. Jak staře už vypadá. A ten výraz... ani nebudu hledat přiléhavé adjektivum (a že jsem na ně vysazená:D).

Místo infantilního a sebevražedného hraní si na ženskou mi osud poslal jinou hračku: začala jsem hltat motivační self-help knihy o osobním růstu. (Ta frenetická snaha nějak zaplnit tu prázdnotu, poznáváte se?;) To mě hodně hodně hodně nakoplo a změnilo můj pohled na spoustu věcí. Uvědomila jsem si, že ani teď ještě není pozdě, že se dokážu změnit a napravit minulost a splnit si své sny. Konkrétně: udělat ze sebe dobrého chlapa a pak si přijít pro K. Bude to trvat roky a pak už tam K. pro mě asi nebude, ale myšlenka na ni mě tím úsilím povede jako maják. A na konci nebude problém najít si za ni nějakou náhražku. Vrátila jsem se do prokletého Brna a makala jsem na svém chlapovi jako nikdy v životě, zaníceně a zodpovědně, po fyzické i spirituální stránce. V létě jsme byly s K. opět týden na vodě a to už jsem viděla pořád jasněji, že honím jenom své iluzorní představy a mrtvé stíny, které setrvačně nazývám láskou. Byla jsem znechucená svým psím citem a sama sebou. Po sedmi letech bylo po všem konečně i pro mě. Co ale dál, zase prázdná, bez touhy, bez motivace, bez cíle, bez bludičky na konci tunelu? Dvě fotky z toho období. Tu první jsem vyfotila kvůli seznamce, kde jsem poprvé a naposled hledala kamarádku. (Možná, že to někde na Badoo ještě visí, což je docela trapný:D). Ale už jsem tomu stejně nevěřila. I tu fotku jsem vybrala, protože tam vypadám trochu jako buzna. To se mi líbilo. Všechna ta četba ještě víc živila to, co ve mně bylo odjakživa silné: dělat správnou věc za každou cenu, bez ohledu na pocity. Snažila jsem se být muž, ale nešlo to… tak tedy budu ta buznička dole a hotovo. Anebo, že by dokonce…… transka?

29. (2015) Mé bezprecedentní (a už opět vyhasínající) usilování o mužnost vedlo alespoň k tomu, že jsem jsem se dala dohromady s D. Můj tehdejší nihilismus, to existenciální krčení ramen, ta divoká prázdnota v pohledu byly pro určitý typ žen přitažlivé jako černá díra. Moje cestu to na dlouho zastavilo. Byla jsem totiž v docela normálním vztahu v docela normální mužské roli a chvíli jsem byla docela šťastná, né že né. Na fotkách to jde myslím vidět.
 


První fotka (focená pro pracovní CV) mě tak ňák dojímá. Poslední fotka, na které ještě věřím v nějakou chlapskou budoucnost. Nebo s ní alespoň z donucení počítám, neboť jiná budoucnost přece neexistuje. Takové hodné oči a bezelstný úsměv.... ale v úplně špatné tváři. Vypadá to jako hoch Mili ze Spalovače mrtvol:D. Krátce poté jsem se zase začala epilovat, rozhodla se nechat si narůst dlouhé vlasy a nehty... V posteli to po prvním pěkném půlroce začínala být spíš práce, kterou jsem dělala pro D. a abych dostála roli. Anebo prostě z pocitů slabosti a z potřeby útěchy (jako od maminky, bleh) a pořád víc a víc jsem to nesnášela. Hlavně orgasmus. Pokaždé: ježiš, už zase?! Proč si to pořád dělám?! Proč jsem slabá a neřeknu „ne“? Další zlomový moment. Nedovedla jsem si vážit chlapa V. ani ženy D. a byla jsem k ní občas nesnesitelně krutá. Nemohla jsem si pomoct, přišlo mi, že mě vztah a partnerství požírá a korumpuje mé pravé já a jeho potřeby. Na druhou stranu jsem bez D. byla úplně sama. V termálním bazénu mě ošahával velkej chlap. Držela jsem a měla jsem erekci, jakou pro ženu možná nikdy. Tohle z hlavy nedostanete: další zlomový moment.

30. (2016) A už v divadle v potrhané dámské halence ze sekáče:). Ale dámské oblečení byl pouhý převlek a pozlátko na povrchu. Co jsem doopravdy potřebovala bylo dostat tu ženskost (kterou jsem si nedovedla vzít od žen) do sebe a dovnitř, jen ale jak, jak?? Objevila jsem fytoestrogeny a přírodní antiandrogeny. Cpala jsem do sebe spoustu různých věcí, abych se co nejvíc přiblížila regulérní hormonální terapii. Řešit to oficiální cestou s lékaři nepadalo v úvahu, byla to pro mě hluboce osobní věc. Fungovalo to, rostla mi prsa, zadek… Na dlouho mě přešla chuť měnit zevnějšek, měnila jsem se zevnitř a to bylo podstatné. Nebyla to euforie, byla to hluboká spokojenost a konečně naplnění. Další zlom, přirozeně. Začala jsem o tom psát anglicky, odkaz tu někde visí…

Vlásky:).












Prsíčka:). V létě už bylo znát, jak se na mě některé ženy nechtějí už ani podívat. Uvědomovala jsem si definitivnost toho, co se sebou dělám a co navždycky ztrácím a občas jsem si dávala krátké přestávky, když jsem měla strach a změny se zdály být příliš brutální. Kam směřuju a jak to celé skončí mě dlouho fakt nezajímalo, podstatný byl správný směr. Pocit, že dělám pro sebe konečně tu nejlepší věc. O úplném vysazení hormonů jsem vážně neuvažovala nikdy.


 



Převlékání, malování, focení… mě to nikdy nebavilo. Párkrát jsem se k tomu přinutila, abych zkusila, jak se budu cítit a jak budu vypadat na fotkách. No, jako chlap. Ale každá trošku zkušená transholka už vidí, že ta žena tam je taky: rok hormonů, vlasy, brýle, fousy, prsa, hadry, mejkap, úsměv a bude to všechno v pořádku. Holky, které začínají, tomu zpravidla nejsou schopné uvěřit, ale pokud máš trochu štěstí a nejsi vyloženě maskulinní typ, budeš-li tvrdě makat a mít realistická očekávání, nemůžeš neuspět. I v tomto věku. Zdá se to jako zázrak, ale ona je to nevyhnutelnost.




 31. (2017) Fotka z Anglie. Práci jsem chtěla i proto, abych vypadla ze své bubliny a podívala se na svůj transsměr v širší perspektivě. Tuhle fotku jsem měla chvíli na Grindru, hihi:). Mé krátké gay období. Věděla jsem už, že se musím stát ženou, ale byla jsem chlap a mé ego mi strašně bránilo a zpomalovalo mě. Chtěla jsem ho rozbít napadrť. Šukačka někde v nočním Londýně by mohla zabrat, ne? Tenkrát jsem toho byla schopná. Nevyšlo to jenom blbou/sťastnou náhodou. Asi je to dobře. První sexuální zkušenost člověka zatraceně nadefinuje a pak to potřebuje prožívat znovu a znovu… Takže by nad tím měl mít trochu kontrolu a vybrat si. Snažila jsem se pak i doma, ale měnila jsem se a gayové už mě nechtěli, pak heteráci ještě nechtěli, ještě později jsem už já nemohla nic anonymního a špinavého… Tak jsem toho nechala.

 Chlap, ale aspoň se směje. Začala jsem s laserem.









Tahle se mi moc líbila, ta žena mi tam přišla už očividná. D. tu fotku tvrdě odsoudila, z čehož jsem usoudila, že ji tam vidí také:P. Náš vztah se měnil z partnerského na kamarádský, pak jsme se přemáhaly a snášely, ale pak už nešlo ani to. Ne že by ona nesnesla vedle sebe zženštilého polochlapa, spíš já jsem nesnesla vedle sebe ženu, dosti vzdálenou od ideálu ženy, kterou jsem si sama přála být.






Poprvé venku v „dámském“. Čajovna, hospoda. Rozpačitá a nevýrazná zkušenost. Co dodat? Je to hnus. No, musela jsem si tím projít. Už jsem si uvědomovala, že se nezastavím na nějakém ideálním bodě mezi mužem a ženou a že směřuji k tomu nemožnému – k tranzici. Objednala jsem se na sexuologii v květnu.






Je to snad překvapivé, ale můj chlapský život se do té doby výrazně nezměnil, přestože prsa, nehty, hladké nohy mohl vidět každý. Změny byly totiž postupné, měla jsem okolo sebe minimum blízkých lidí a s nikým jsem o „tom“ nemluvila. Až v létě, po 17 měsících hormonů a pomalého postupu, kdy jsem bojovala se strachem o každý krůček, se věci daly rychle do pohybu. Nechala jsem se změřit v salónu a koupila si první pořádnou podprsenku. Začala jsem nosit dámská trička a krátké kalhoty. Dlouho jsem sbírala odvahu na dámský účes, barvu a dámské obočí. Věděla jsem, že tím už jasně překročím hranici mezi divným týpkem/gayem a transsexuálem. Že to bude všem srozumitelné gesto, veřejná proklamace mých snů a úmyslů. A já se za to všechno pořád tak STYDĚLA! Fotky jsou z doby těsně před kadeřníkem.

Holčička!:) Změna v kadeřnickém zrcadle byla pro mě šokující. Na vlastní oči jsem viděla, že se ze mě může stát docela pěkná ženská. Že i já to můžu dokázat. A tedy že to musím udělat. Za každou a jakoukoli cenu. Venku na ulici jsem se musela na všechny smát a muži se mi poprvé dívali do očí s takovým výrazem… Kvík:). Tohle byl nejvýraznější zlom ze všech. Od té chvíle jsem neřešila „co?“ a „jestli“, ale už jenom „jak??“. Později jsem si všimla, že k tomu došlo přesně deset let po mém setkání s K. A taky jsem poprvé v životě pocítila, že už nejsem moc mladá a jak málo mám na všechno času.





Teta Klára se ještě neumí oblékat.











Nejen oblékat. Klára ještě nevypadá dobře, neumí o sobě hezky mluvit, stydí se za sebe a za své nové jméno… ale stejně do toho jde naplno, křečovitě, na sílu. Kdybych seděla a čekala, až budu připravená, nepohnula bych se nikam a strach a frustrace by mě sežraly. Ta moje hrozná výška a sociální izolace mi paradoxně pomohly: neměla jsem koho ztratit a passing byl stejně nemožný – tak teda budu polovičatá transka a hotovo. Ať se lidi třeba zvencnou. Doma to bylo dost zlé, než jsme to s námahou vykomunikovali… Lidé začali vytvářet ještě větší odstup ve chvíli, kdy jsem si konečně začala uvědomovat, jak moc je budu všechny potřebovat… Cesty do Anglie, kde jsem musela Kláru vypínat… Po bláznivém létě přišel dlouhý podzim, kdy jsem věděla, že už nemůžu zpět, ale neviděla jsem před sebou žádnou naději a stravovaly mě pochybnosti a strach. Dosáhla jsem mnoha tranzičních vítězství a úspěchů (náušnice, dámské plavky, coming outy, základní mejkap), ale stálo mě to spoustu sil a přemáhání a radost pokaždé rychle vyprchala. A o tom už vlastně jsou první články tohoto blogu.

Den před první návštěvou sexuoložky Hanky v říjnu. Směju se sice, ale mizerný podzim a zima se táhly až do ledna, kdy jsem dostala svou první kouzelnou pilulku. A to byl poslední zlom a vlastně happy end, všechno do sebe zapadlo a po létech putování od V. ke K. jsem konečně došla domů. (Až teď mě napadá: ne, tamta K. se fakt nejmenuje Klára:D.)








Na konec DLOUHÉHO requiem krátká eulogie:).
Kdo byl vlastně V.? Měl i své světlé momenty, ale přirozeností neustále upadal a tíhnul k vážnému, temnému a negativnímu. Po většinu jeho dospělého života se pod maskou skrýval nešťastný chudák, který lidi nesnášel a bál se jich. Neměl budoucnost ani naději, jenom svědomí a rozum: Nevzdávej se zas! Jdi ještě chvíli! Takový člověk nemá co říct. Může se jenom dívat okolo. Stepní vlk. (Je to jenom náhoda, že Stepního vlka a Muže bez vlastností jsem nikdy nedokázala dočíst? Ty knížky se mi přímo bránily!:)

Whew, kdybych jenom tušila, kolik času a energie mi to znovuprožívání vezme, nepustila bych se do toho. Ale jsem ráda, že je to ze mě venku. A jsem si jistá, že se ty zlé časy nikdy nevrátí a že už bude dobře.

A tentokrát bych opravdu ocenila nějaké komenty. Hlavně od transholek. Myslíte si, že je hloupost, dávat takové věci na web? Já moc nevěřím, že někdy dosáhnu opravdového stealthu a mám tedy pocit, že nemá smysl mou mužskou minulost popírat a pohřbívat… Že se s ní budeme muset všichni nějak vyrovnat. Taky nevěřím na hejkaly, zlé lidi a tak…:) Ale zase věřím na hloupost. Ááách jo, co já vím, co je správné?