pondělí 20. srpna 2018

Girls:(.

Ptala jsem se pokladní v Albertu, jestli mají baterie. Ukázala mi, vybrala jsem si, podávám jí je.
"Tak jste našel... našla?"
Chtěla jsem jí pochválit nehty, takhle jsem jí jen věnovala studený pohled, chladné "Nashle." a šla. Ne že bych to tak chtěla, ale víc jsem prostě nedovedla.

Konečně jsem zašla do Sephory ve Vaňkovce. Teprve po dvou týdnech odkládání jsem na to sebrala ne snad odvahu, ale spíš dobrou náladu. (Tvrdím tu, že jsem svou sociální fóbii překonala? Ne tak docela:/.) Před časem mi tam totiž holky u pultíku nabízely 15 minut mejkapového poradenství, ale tehdy jsem neměla chuť nebo čas. Teď by se mi to hodilo, protože už se dlouho maluju pořád stejně a už mi ten "look" přijde moc "heavy", tak se snažím líčení trochu odlehčovat a hodily by se mi názory a tipy někoho nezaujatého a snad profesionálního. Dostalo se mi akorát profesionálního vysvětlení, že toto prý nedělají, že jsou schopné akorát pomoci s konkrétním produktem. Holt rozdíl mezi pasivní a iniciativní prodavačkou...

Tak jsem alespoň strávila věčnost s vůněmi a neobjevila nic nového zázračného a pak ještě půl věčnosti s laky na nehty. Slečna mi pomáhala s výběrem a také jí to ujelo: větu nebo možná jen slovo načala v mužském rodě a dokončila v ženském, skoro přirozeně, ale já to samozřejmě slyšela dobře.

Tyhle misgenderingy... Úplně vidím, jak se těm lidem v hlavě rozbliká majáček a rozeřve se siréna a ozývá se "Pozor! To je chlap! Vypadá jak žena!" a jak sotva dovedou myslet na něco jiného a neví, jak se chovat a jsou neautentičtí a nepřirození. Namísto toho, jak bych si to já přála, aby jim v hlavě bliklo "OK, tahle se narodila jako muž." a byli nadále klidní a sví.

Je to tak vysilující... Díkybohu se mi to neděje často, protože mě to pokaždé připraví o sebevědomí a dobrou náladu, někdy po celý zbytek dne. Po zbytek dne jsem zase jenom transka.

Vzhledem k tomu, že jsem na HRT skoro sedm měsíců, že mi je 32, že jsem tomu dlouho dávala všechno a i teď to flákám jenom zlehka... nemůžu si pomoct, je to neúspěch. Občas zabrousím na Terezin blog a čtu to chronologicky (ještě tak rok a přečtu to celé:) a jsem teď ve stejné fázi na jejím blogu jako ve svém životě. A ona už měla solidní passing. Známí ji nepoznávali! (To se mi myslím ještě nestalo.) A to byla o pár let starší než já. Co dělám špatně?!

Výška, která mi bude pomáhat jenom pokud budu mít pěknou tvář a křivky. S tváří, kterou mám teď, mi to má výška komplikuje děsně.
Tvář, u které už ani nevím, jestli jí líčením pomáhám nebo škodím.
A póza, postavení těla. Chodím a hrbím se jako dvoumetrový chlap? To podezření mám už dlouho, jenže to je věc, kterou vidím jenom ve výlohách a kterou mi do očí nikdo neřekne, takže je snadné si ji zlehčovat a nevnímat. Tak si poslední době si opakuju každých pár minut: "Hlavu narovnej! Ramena dozadu!":) Cvičit jsem zase kvůli tomu začala (a také abych v posteli nebyla jako dřevo:D), záda a krk se nově snažím protahovat a posilovat. Jde to těžko, všechno to bolí a tahá, co bych chtěla po půlroce necvičení? Než se mi tohle "narovnání se" zautomatizuje, než začnu chodit a sedat rovná jako prkno, to bude asi větší boj než s hlasem.

Tenkrát to bylo jako útoky tříštící se o nedobytnou tvrz. Zkoušela jsem mluvit jinak a nešlo to a vzdala jsem to. Zkusila jsem to a selhala znovu a pak znovu a znovu. A najednou jsem byla uprostřed dobyté tvrze a žádná tvrz tu nebyla. Bylo najednou normální mluvit cizím hlasem. Potom už šlo jen o to, ten nový hlas cvičit a kultivovat a zkoušet v různých situacích. Práce už relativně jednoduchá, která pokračuje dodnes.

Ale stejně, nejlepší zbraň proti misgenderingu a protivenstvím vůbec je úsměv a radost v pohledu a v hlase. Tu bychom si měli z Terezy vzít příklad všichni.

neděle 19. srpna 2018

Guys:).

Konečně jsme jeli s fotografem na ten výlet. Co na sebe? Celé léto nosím šaty, protože mi přijdou ženštější a hlavně jsem líná kombinovat sukně s topy a nevěřím si v tom a už jsem si řekla: "Dost! Máš i pěkná trička a pěkné sukně a pěstuješ si předsudek a strach." Šaty jsem odložila a měla jsem z toho dobrý pocit:). 

V autě mě fotograf překvapil, když mě hned zkraje chytil za ruku a po chvíli za stehno a pokračoval pomalu výš... Sebe samu jsem překvapila, když jsme tak povídali a já si uvědomila, že jsem zničehonic docela vzrušená... Úplně jsem ji v klíně cítila, mokrou a dychtivou, a měla jsem sto chutí ho za tu ruku vzít a strčit si ji do kalhotek a do sebe, ať mě přestane jenom dráždit a ztrácet čas... Jenže jsem nemohla, že ano, protože, PŘEKVAPENÍ: já ji tam ještě nemám:(. Nestalo se mi to poprvé a je to podivně hořkosladký a intenzivní pocit. Obecně bych řekla, že mi takováto představivost naprosto chybí a ono se mi děje tohle...

Jeli jsme do opuštěné pískovny u Rudic a když vytáhl foťák, povídám, že mu zapózuju, jestli chce, ale o další stovky fotek, kde budu ošklivá, nestojím. Ale fotografie jsou samozřejmě jenom záminka, hledal hlavně místo v relativním soukromí (pískovnou se rozléhaly četné dětské hlásky, to bylo krásné:), kde by mohl rozdělat deku a vytáhnout víno. Polosladký Merlot, nevěřila bych, ale poprvé v životě jsem pila červené víno, které mi opravdu chutnalo. K ničemu velkému vlastně nedošlo, on je to takový mazlicí typ a drží se zpátky, ale stejně to bylo pro mě v něčem poprvé a místy intenzivní. Když se mu sem tam podařilo, že jsem přestala myslet a byla bych svolná skoro ke všemu, co by si chtěl vzít, on toho nechtěl využít a zatraceně rychle jsem pak střízlivěla a poněkud smutně myslela na to, že pokud tu není pořádná chemie, pokud mi ten člověk prostě nevoní, jsou hranice, za které s ním nemůžu jít, byť bych třeba moc chtěla. A že jak mi bude zevšedňovat novost toho všeho, bude ta hranice pořád níž. Mně by se docela líbilo, být takovou "easy girl", která jde s lehkostí s každým:)). No třeba časem:).

Transsexuality jsme se přímo stále nedotkli, ale schovávat a předstírat jsem se moc nesnažila a tak nějak vyplynulo, že to ví celou dobu. No OK. 

Jeli jsme zpět. Výlet byl vlastně moc moc fajn, ale když jsem se vrátila domů, cítila jsem se úplně prázdná a bezbarvá a místo naplánovaného odpoledne jsem seděla doma a pouštěla si Kate Bush. Dokonce s texty písní na displeji notebooku, jak už to roky nedělám (kdo má na tohle čas?!), protože jejímu falsetu opravdu nerozumím. Vybrala jsem ji podivnou náhodou (nebo spíš podvědomou polonáhodou), protože první alba psala a nahrávala jako krásná hnědooká dívka ve svých teenech, která zpívá, tančí, chlapi z ní šílí, ale je pro ně také tak trochu nedotknutelná múza... prostě mladá žena, která má úžasný život před sebou a na dosah ruky a všechno v něm je tak nové a fascinující... Promlouvalo to ke mně z té ženské poloviny, z ženské perspektivy a dotýkalo se mě to dost. Hlas dívčího mládí, jehož stín a odlesk bych vlastně já měla zažívat někdy teď, že? Píseň "Room for the life" je dokonce o tom, že aťsi hraje a prohrává s muži jakkoli, nikdy neumírá v slzách nadlouho, protože je jednoduše žena a v jejím lůně je místo pro druhý život a v tom je všechna síla, kterou kdy bude potřebovat. Uhhh.... To jsem si říkala, kam mě tohle staví a kde je moje místo, obzvlášť když už mě dostihuje ta (možná celoživotní) fáze, kdy zírám do každého kočárku a do každé dětské tvářičky... Dostihuje mě dřív, než bych byla čekala... Pro mě děti bývaly vzduch.

A do toho mi zavolal Dan the Man. Jojo, ten tlustej škaredej taťulda, co mě tehdy v práci tak hezky vošukal...:D Byl špatný signál, jeho angličtina se nezlepšila a moje nepoužíváním také pěkně zakrněla, tak to bylo zpočátku trapné a posléze spíš komické. Nechtěl nic konkrétního, jen se pozeptat co a jak... na operaci se hned ptal, pitoma jeden...:). Druhého října bude v Londýně, což náhodou přesně odpovídá mým plánům, tož pokud dostanu práci, jak já si přeju, potkáme se tam. Jenomže práce, jak já si přeju, je už pár měsíců jenom utopie a i kdyby to vyšlo, potkají se asi jen dva cizí lidé. There's no way to recapture the glory of the days passed, huh? Ale stejně mi udělal velikou radost. A hlavou mi proběhlo: dneska se ozve i chlupáč, určitě!:)

Pak jsem se viděla s esefákama a padalo na mě mlčení a nuda a únava a esefila jsem tentokrát víc než ostatní. Protože jsem pak chtěla jít sama na pívo (když budu chodit ve skupince, nepotkám nikoho nového!), úplně nakonec jsem se pokusila setřást zamlklost emotivním monologem o nezpracované křivdě (jak mě řidič v UK uvěznil v autobuse a uletělo mi kvůli tomu letadlo), který mě trochu probral. Pak jsem úspěšně vyřídila nepříjemný hovor s operatérem, který mi bude dělat pipinu a jehož závěrem je to, že asi začnu chodit na laser intimních partií:-o. Pivo v Laundry Café bylo dobré a zvedlo mi náladu ještě víc.

A konečně je tu klimax toho dne a tohoto článku:). Kráčela jsem si po nočním chodníku s nařasenými ramínky a v nařasené sukýnce hezky zčerstva a sebevědomě, s nosem nahoru a s úsměvem na rtech (jaký to rozdíl oproti té mátoze, která někdy klouže ulicemi a chtěla by být neviditelná, to je rozdíl aspoň milijón procent, to jsou dva různí lidé a já umím oba, heč:P). Podél chodníku vysedávaly hloučky lidí s pivy a cigaretami... Od samotného muže zazněla polohlasá samomluva:

"To je krásná ženská............"

Bylo to tiché, ale slyšela jsem to naprosto zřetelně a z toho tónu mi srdce vynechalo dva údery, než se zase překotně rozběhlo vpřed: to nebyl pokus o flirt ani opilecký blábol. Bylo to tak plné opravdovosti a takové beznadějné touhy... Znělo mi to v uších pořád dokola. Jsem krásná ženská. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to jako euforie ze dní v Lurdách zhuštěná do jedné minutky. Vznášela jsem se a v duchu jsem se smála a jásala na celé Brno. Oh yeah! Fuck yeah!:D Ono to půjde Kláro!!! Ale ušla jsem jen kousek k domovu a už mi bylo skoro do pláče: já nechci, aby měli muži kvůli mně takovéto pocity... Já jim chci dělat radost... A už jsem byla skoro doma, když mě napadlo, co si ve všední náladě neuvědomuju, ale v takovéto ano: že na perspektivní vztah zralá nejsem, ale na takovou euforickou, šílenou, beznadějnou, o 15 let opožděnou studentskou romanci zralá jsem.

Říkala jsem si: "Kdy už Tě potkám? A kde?"

A chlupáč se neozval:(.

úterý 14. srpna 2018

Musím se podělit...

Možná to znáte, doufám, že to neznáte, ale mám pocit, že některé dny se mi rozpadnou pod rukama ještě než začnou, hned zrána, možná ještě než vylezu z postele. Většinou když se mi nakupí hodně úkolů, které nechci řešit. S nechutí se jimi zaobírám ještě než vstanu, pak to nějak odložím, začnu něčím příjemnějším a už to před sebou s pocitem viny tlačím: nedělám, co bych měla, pustit se do toho je čím dál tím těžší a kolikrát za ten den neudělám nic. Jen samé náhradní činnosti, ze kterých nemůžu mít radost.

I dnešek byl po delší době jeden takový jalový potracený den. Nejprve jsem odložila ty věci, až se vrátím od zubařky. (Můj tranziční projekt "Výměna černých plomb za bílé." je už v polovině a ještě tak půl roku a 6k a můžu si odškrtnout.) Pak jsem odložila ty věci, až si uvařím. (Výsledek byl vizuálně slabý a mužské návštěve bych ho nabízet nechtěla, ale chuťově to bylo tak dobré, že jsem si říkala, jestli svoje kuchařské schopnosti zbytečně nepodceňuju...)

Pak už bylo pozdě a odkládané věci přes den nabyly neřešitelných rozměrů, tak jsem je odložila úplně: na zítřejší čerstvé ráno. Doma bylo vedro a neutěšeně, vzala jsem knihu a lahváče a jela si číst do Tyršova sadu. To je už od studentských let moje snad nejoblíbenější místečko v Brně. Něco jsem přečetla, zírala do pohasínající oblohy, myslela na svoji polovičku ztracenou někde ve světě a v budoucnosti (Balabán si z patosu duševních poloviček v kapitole zrovna tak hořce a fatalisticky střílel) a pak už byl čas jet zpět.

Byla jsem za čuňátko, ženské na mně byly akorát rudé nehty, zrzavé vlasy a prsa. Na lavičce poblíž seděla veliká nemladá dáma zabalená v ohromné blankytné šaty a venčila žlutého labradora, takové štěně odrostlé. Když jsem pomalu projížděla okolo na svém dvacet let starém horáku, promluvila k pejskovi tónem, jakým se hovoří k nemluvňatům.

"Holčička jede, nó, na kole pojede holčička..."

To bylo poprvé, co mi někdo řekl takto krásně: holčička...

Já bych tak strašně moc chtěla být holčička...... 

     

pondělí 13. srpna 2018

Týden v srpnu.

Neofollinové intramuskulární injekce bych si vlastně sama píchat vůbec neměla. Každý týden bych si měla zajít do nějakého zdravotnického zařízení a nechat si to píchnout od sestry. Já se ale chci umět obstarat sama, takováto závislost je pro mě nepřijatelná. Navíc si to píchá sama skoro každá, už jsem to párkrát viděla, zvládnu to i já, no ne? Hanka ale velmi důrazně doporučovala sestru, tak jsem jí dala za pravdu, že minimálně napoprvé je to rozumné.

Nakoupila jsem si dezinfekci, stříkačky, různé jehly (doufala jsem, že delší než 3 cm nebudou potřeba, protože to už jsou hrůzostrašná kopí a měla jsem pocit, že s nimi půjdu až na kost:() a už poslouchala sestřiny instrukce. Prý vbodnout jako šipku kolmo do stehna. To se snadno řekne, ale udělejte sami sobě takovou hroznou věc! Trvalo mi to skoro minutu, než jsem se odhodlala to tam vrazit a udělala jsem to prudce, takže tam jehla zajela jako do vody až nadoraz. Fuj! Žádná bolest, jenom takový tlak, ale stejně mi ujelo takové zakviknutí a během pěti vteřin jsem věděla, že bude zle. Rychle nasát, jestli se neobjeví krev a netrefili jsme se do žíly, vtlačit si ten kubík slunečnicového oleje do svalu a už jsem se potácela k lehátku na pokraji mdlob. Tam jsem ležela, zkoušela si sedat a zase si lehala snad 20 minut, setřička mi soucitně asistovala a v čekárně jí rostla fronta. Další čtvrthodinu jsem seděla v čekárně s třesoucíma se rukama, než jsem se zvedla a odešla. Chtěla jsem pak nakupovat šaty, ale bez kávy to nešlo, ani s kávou to pak nešlo, tak jsem šla domů. Celý den taková fyzicky rozlámaná a psychicky skoro plačtivá. Hladina estradiolu v krvi je den dva po administraci vysoká a některé holky na to reagují silně... Moje reakce na celou záležitost teda docela hrůza. Bylo mi navíc jasné, že tělo si tu šokovou reakci zapamatuje a hlava ji bude očekávat a že za týden se to proto bude celé opakovat. Tak jsem se rozhodla, že příště si to musím udělat večer rovnou na posteli, najedená, napitá, možná na kofeinu. A stejně budu mít jen okamžik na to všechno, než to se mnou sekne.

Další den byla rozlámanost i plačtivost pryč a taky jsem se dověděla, že není nutné jehlu vrážet, že stačí vsunout a tím pádem budu mít i kontrolu na hloubkou vpichu a nemusím celé 3 cm dovnitř. To se mi moc ulevilo a věřím, že druhá injekce bude díky tomu v pohodě. Já myslela, že pomalá jehla moc bolí, kdovíjak se mi to dostalo do hlavy...

Ještě pár slov, proč jsem vůbec o injekce usilovala. Je takový konsenzus, že injekce jsou obecně vhodnější forma podání estradiolu. Hladina E2 v krvi je stabilní a klesá plynule po celý týden, zatímco na tabletkách lítá nahoru a dolů dvakrát denně, v mém případě extrémně, protože já tabletky brala sublinguálně. Cucala jsem je. Při polykání je zase spousta éčka ztracena při metabolismu v játrech, která mají už tak dost práce s Androcurem a dalšími věcmi, které užívám...

Mně nevadilo být půlroku na tabletkách, protože teorie je jedna věc, ale v praxi je to myslím individuální a někdo může mít lepší odezvu třeba právě na tabletky. A proto jsem chtěla druhý půlrok HRT vyzkoušet injekce, porovnat a po SRS pokračovat ve mně lépe vyhovující formě. I když mě štvalo to píchání a měla jsem obavy z návratu vedlejších příznaků (tabletky mě třeba každou noc nejméně jednou budily a přešlo to až tak po 4 měsících), zatím jsem v pohodě a jsem ráda, že mám možnost tohoto srovnání. A dobrý pocit z toho, jak si ženský hormon sedí ve stehně a neustále pracuje:))).

Byla jsem také konečně na bělení zubů. Na dobělení jsem objednaná na prosinec. Pro bělení jsem se rozhodla taktéž v prosinci, takže celá záležitost na dlouhé lokte... Dentální hygienistka oplácá dásně hmotou, která slouží jako štít a pak už nanáší na přední stranu jedniček až pětek tu svou hrůzostrašnou bělicí chemikálii. Sem tam se to samozřejmě dostane na sliznici, což pálí jako čert, takže hygienistka stojí poblíž a neustále omývá, opravuje a zachraňuje... Mně se to dostalo i na ret a za dvacet vteřin mi ho to stačilo úplně vybělit a napuchnout:). Naštěstí se to do dvou hodin spravilo. Dvacet minut nechat takto působit, omýt a opakovat podruhé. A za několik měsíců dobělení, které bude vlastně totožné.

Trochu jsem se sama sobě divila, proč na bělení tak lpím, když mi bylo tolikrát opakováno, že výsledek může být i nepatrný a když si nemůžu dovolit rozhazovat 5000,- Kč sem tam jako dřív. Když mi navíc pásek s odstíny zubů potvrdil slova mnohých, že je mám vcelku bílé už tak (byl to čtvrtý odstín z asi patnácti). To ten můj idealismus a tvrdohlavost. Jednou jsem se rozhodla, že bílé zuby k pěkné ženě patří, že bělení patří k mé tranzici a že to pro Kláru musím udělat. Racionální argumenty se mohou jít pěkně prosím vycpat:).

Ale výsledek mě překvapil a potěšil. Posunula jsem se o dva odstíny a já ten rozdíl v zrcadle vidím. Zuby by měly ještě pár týdnů "pracovat", předpokládám, že jenom k horšímu, tak se to možná vrátí... a jsem tedy ráda, že mám v ceně ještě jednu proceduru. Také musím 10 dní dodržovat "bílou dietu": žádná káva, černý čaj, červená řepa, karí, špenát, borůvky, barevné ovocné šťávy. Bez kávy mi to moc nejde, tak si to doma liju přímo do krku a pak tak jako... ale tyto detaily už tě nezajímají, tak já se přesunu k tomu vostrýmu rande....;)

Ještě něco: hygienistka má patrně poškozené nervy v obličeji a pravá strana tváře jí nehybně visí dolů. Vypadá to moc špatně. Viděla jsem ji už párkrát a pokaždé jsem přemýšlela, jaké musela mít dětství, jak se vypořádává s pořád stejnými reakcemi a pohledy, jak to má asi s muži, jak dlouho se trápila, než se s tou křivdou smířila... Že jsme si tímto v lecčem blízké. Když jsem od ní odešla, uvědomila jsem si, že tentokrát jsem nad tím nepřemýšlela a že jsem její znetvoření už nevnímala a neviděla. Čerpám z toho naději, že i když se mi nikdy nepodaří dosáhnout úplného stealthu, lidi časem přesto přestanou zbytky toho chlapa vnímat a vidět.

Pak jsem měla rande. Cítila jsem lehkou nervozitu, poslední odmítnutí u kostela přecjen nějakou nejistotu zplodilo. A bylo to zlé... velkej silnej inicativní chlap, který ví co chce a co nechce a nepoznal mě na fotkách, ale poznal mě naživo na první pohled. Nasranej od prvního momentu, jak si naběhl, ale neschopný hned odejít. Šli jsme někam na pivo, on moc nemluvil, já víc, divila jsem se, proč nemlčím. U piva jsme vyměnili pár banálních otázek a odpovědí o práci a tak, díval se rozpačitě spíš okolo než na mě, takže jsem si držela jistou grácii a odstup i v té zlé situaci, ale pak, jako by konečně našel východisko, ptá se důrazně, co hledám. Na webu tuto otázku obvykle ignoruju, naživo si odpověď zaslouží a odpověděla jsem víceméně popravdě: ve smyslu, že zkušenosti s muži, jakékoli. Pak jsem si naběhla: "A co ty?" "No já mám jasno, já hledám ženu. Ženu s velkým Ž." Oh. Oh wow. To byla pecka. Měla bych mít přístě připravenou nějakou briskní odpověď, teď jsem mu dovedla jenom mlčky hledět do očí s lehce posměšným úsměvem. Jenže iniciativa už byla jasně na jeho straně a dal si se svým pohledem také záležet, takže jsem to sice vydržela dlouho, řekněme... šest vteřin, než se mi úsměv začal kroutit na křečovitý a žalostný a musela jsem sklopit zrak jako první. Už brutálně sebejistě: "Asi si rozumíme." Jen jsem s hrůzou a pohledem na stůl poslouchala, jak ze mě nějaká síla páčí lehké a lhostejné "Asi jo...", které ven vypadlo spíš už tenké a ukňourané... Zvedl se od nedopitého piva, řekl, že zaplatí na baru a nazdar a nasraně odešel.

Týjo. To BYLA pecka. V mžiku jsem jasnozřivě viděla, kam toto může vést. Naprostý kolaps mého sebestředného sebevědomí, bez kterého, cítím to pořád jasněji, jsem úplné nic. Jak na všechny další první schůzky budu chodit rozklepaná očekáváním podobného scénáře a přivolávat si ho. Že další taková odmítnutí přijdou a bude jich dost a musím se na ně připravit. Toto totiž bylo ještě korektní a luxusní odmítnutí, buran by se ve mně mohl hlučně a agresivně porýpat a nebudu-li tomu umět čelit, skončím s pohledem na podlaze, roztřesenou bradou, nataženými moldánky, drcená odvracenými pohledy všech přítomných, kteří nechtějí hledět na hanbu svého bližního. Pokud něco takového dopustím jednou jedinkrát, nevzpamatuju se z toho půl roku. Půl roku nebudu žena, ale muž, který se za ženu vydává. Připraví mě to o šest měsíců života!

Cítila jsem, že se v tuto chvíli rozhoduje o mé budoucnosti a šeptala si: "Nepanikař. Nepanikař. Nepanikař". Co ale dělat? Bylo jasné, že musím jednat dál, jako by se toto nikdy nestalo. Dělat všechno stejně jako dosud, bez rozmyslu. S poloviční odvahou a tedy s dvojnásobnou statečností. Pokud to nezvládnu, jsem ztracená.

Jak to lidé dnes dělávají, vytáhla jsem tablet a zírala do webu, ale na nic jsem se nemohla soustředit. Plánovanou čajovnu, která by se mi teď zatraceně hodila, esefáci zrušili a mně v tu chvíli samozřejmě připadlo, že kvůli mně, že nechtějí být s transkou. Musela jsem ven mezi lidi, šla jsem tedy sama. Čajovník, zdálo se mi, se na mě nechtěl ani podívat a nemluvil se mnou. Vážně mi ještě minulý týden připadalo, že se každý druhý muž snaží navázat oční kontakt a usmívá se na mě? Na ulici dvě holky vyprskly v smích, když mě minuly. To se mi nestalo snad půl roku! Projít přeplněným Jakubským náměstím bylo náročné, připadala jsem si jako na chůdách, moc mi nešlo se usmívat a pohledům jsem se vyhýbala. Ano, škody byly napáchány a zítřky poví, jestli to rozchodím nebo mě to ovládne.

Další den jsem se dočetla, že fotograf ruší zítřejší výlet: doktor, problémy s autem, whatever. Plácala jsem se nešťastná doma, tak jsem sedla na kolo a jela v parnu po cyklostezce do Bílovic, jak jsme jezdívaly s ex. Stavila jsem se do pekárny pro jejich úžasný chleba a tvarohovou buchtu. Nemladá už prodavačka v malé prodejně na vesnici byla výrazně namalovaná, měla pěkně vystavená ňadra... to mě vytrhlo ze zasmušilosti. Mám to ráda a obdivuju to, když se žena snaží a pečuje o svoji ženskost a krásu a nosí je hrdě. V prostředí, které vybízí k tomu, zahalit se do bílého potravinářského pláště a být baba, kterou nikdo nevidí a má tedy svůj klid. Řekla jsem jí, co chci a vypadlo to ze mě neženským chraplákem. Kývla jsem si v duchu hořce: vidíš, ani blbé fráze už ti nejdou. A paní mi dala dvě buchty za cenu jedné, že prý jsou nějak spojené a nepěkné. Jindy bych si povídala, teď jsem jen poděkovala a šla. Buchty se zdály být úplně v pořádku. Usoudila jsem, že paní prostě pojala sympatii k (trans)člověku, který se také snaží, ale zrovna nemá svůj den.

Mám zálibu hledat znamení a skryté souvislosti v prachsprostých náhodách. V hlavě mi týden ležel plán jet za cyklistou do práce a potkat ho, když odepsat mi nechce. Za jeho kávu jsem se s ním tenkrát u přehrady podělila o svou ořechovou bílovickou. A teď bílovická buchta navíc... co s ní? V tu chvíli jsem se rozhodla. Zítra za ním zajedu do toho jeho Zahradního centra, požádám ho o 25 litrů hlíny a... a... a... řeknu mu, že už mám v Brně také kolo a že jsem mu zase přivezla buchtu.... A ono se něco semele. A udělám to, ať se budu cítit jakkoli, ať si o tom budu myslet cokoli a ať to dopadne, jak chce. Prostě to udělám. Tak. Zpět jsem jela v mnohem lepší náladě.

Večer jsem měla v plánu jít do kina na šestou. Těšila jsem se, že půjdu sama ve svých drahých černých šatech, které skoro nenosím, dám si předtím kafe a pak se dostanu brzy do postele. Ale ozval se jeden chlápek z webu. Pro mě je dopisování s nimi, vymýšlení schůzek, synchronizace s jinými věcmi, co chci dělat, fakt jako vyčerpávající:D. Takže často jdu s někým, kdo je iniciativní až neústupný anebo napíše v ten pravý čas a je ready přijet hned... Tady tomu jsem řekla, že jdu sama do kina, ale jestli chce, ať přijede a půjdeme spolu. Chtěl ze mě vytáhnout nějaké explicitní pozvání, nějaké ujištění, že jde o bezpečné dobrodružství bez možnosti prohry (proto takoví musí hledat na webu), což jsem odmítla, ale nakonec překvapil a řekl, že jede. Z Kyjova. Hm no.

V kinokavárně jsem zoufale potřebovala kávu, ale kvůli zubům jsem nemohla, tak jsem si objednala dvě deci bílého. I kvůli tomu klukovi a pošramocenému sebevědomí. Na hormonech vydržím dost málo, navíc po horkém dni částečně v sedle... dala jsem si doušek a cítila ho v hlavě do minuty, vypila jsem sotva deci a připadala si zlitá jako doga. To nebylo dobré, s takovou budu mít v hlavě prázdno a po boku chlap se svými větami a rozpaky a očekáváními... Měl pořád větší zpoždění a já si říkala, že třeba nepřijede, kéž by nepřijel, budu mít hezký a klidný večer... Už jsem se uvolnila, že nic nebude a tu tu byl a podával mi rudou růži. Jop, moji první květinu od muže.

Až v tento moment jsem mohla docenit, jak ničivá rána to včera byla pro mě a moji jistotu. Moje instinktivní reakce: "Co to děláš?! Ach ne, ne, prosím, NE! Nevoz mi květiny. Květiny jsou pro ženy. Já jsem jenom převlečený chlap, co si na ženu hraje. Každý to vidí na první pohled, od ostatních stolků nás pozorují a ví to, ty to poznáš ještě s tou růží v natažené ruce, úsměv ti pohasne, vystřídají ho šílené rozpaky: no to je faux pas, co to dělám, co tu dělám, co teď počít, mluvit něco, omluvit se a jít, odejít beze slov???? A mně se to stane podruhé za dva dny a z toho se nevzpamatuju a budu už úplně... no prostě... v prdeli". No byla jsem opilá, něco jsem děkovala, nějak se smála, on rychle odešel koupit si lístek a já myslela, že toho využije a zmizí, snad jsem si to i trochu přála... Ale vrátil se a mluvil se mnou vesele a jako se ženou.

Kino. (Ráda bych zkritizovala ten film Phantom Thread a vůbec celou áčkovou kinematografii se svými dokonalými kostýmy a dokonalými replikami padajícími z dokonalých tváří, která je přitom naprosto bezobsažná, přízemní a nudná, ale to bych tento článek nikdy nedokončila a nemohla jít zažívat věci a psát o nich další články......)

Čajovna. Padala na mě únava (to teď pořád), mluvila jsem míň a míň a on tedy víc a víc, o všem možném i nemožném... Většina z toho mi přišla cizí a nezajímavá, ale byly to namnoze praktické a podstatné věci, které zajímaly V. (ti dva kluci by si možná rozuměli) a já to mezitím ztratila a už se k tomu nedovedu vrátit. Z toho mi bylo hloupě a povrchně a smutno, ale zároveň mě dost nudil a on to viděl a mluvil tím horlivěji, aby zaujal... Ach jo, neumím říkat ne a ztvrdla jsem v čajovně déle než jsem měla a chtěla. Ještě u mně před vchodem to pokračovalo než jsem konečně dovedla říct, že jdu spát a tu Tom ztichl a tvářil se jako pejsek, co mu nedali zaslouženou dobrůtku. Čekal, že ho pozvu nahoru? Well damn....

Další den jsem jela mrknout na opravené koupaliště Riviéra. Zase až na místě mi došlo, že to bude spíš práce než zábava. Sama na letní koupák jsem nešla nikdy ani jako chlap, měla jsem strach a teď jako žena, v plavkách, ve kterých to vidí každý, kdo hledá. :-/. Chtěla jsem si lehnout na lehátko do stínu, číst si, psát, pozorovat lidi a do vody vlézt jednou dvakrát, aby se neřeklo... To nevyšlo: lehátek málo, stínu málo, lidí mraky... V bazénu mi dosud bývalo docela jedno, kdo jak kouká a co vidí a užívala si to. Tady to bylo jiné: pozorovala jsem se cizíma očima, hodnotila každý cizí pohled, zase jako na jehlách, zase jako úplně na začátku tranzice. Cítila jsem, že jsem pro každého zase jenom transka. Zatracená práce už!!!! Vydržela jsem tam skoro čtyři hodiny, něco napsala, spálila si záda, zaplavala si trochu a jela pryč.

Ano, kvůli takovýmto situacím bych šla na operaci nejraději hned. Dosud jsem to cítila tak, že k té věci nemám vyložený odpor, neomezuje mě a nemám muže, takže operaci vlastně nepotřebuju. Je to správná věc, kterou podstoupím, až přijde čas, ale vzhledem k potížím, které to přinese, ji vlastně moc nechci. Teď ale cítím, že mě ta věc neustále usvědčuje z aktu a ze lži. Neustále mi bliká vzadu ve vědomí majáček, že kdokoli může kdykoli přijít, obrazně mě za to chytit a ptát se: "No a co máš mezi nohama?! Mají tam snad holky tohle?" Na to neexistuje pořádný protiargument. Ale až to tam nebude, co mě usvědčí ze "lži"? Výška? Jsou takové ženy. Tvář? Jsou ženy s mužskými rysy a jsou ženy ošklivé. Hlas? Najdu si ten svůj. Že ji mám jinou? Každá ji má jinou!

Odpoledne jsem jela za chlupáčem s buchtičkou v kabelce:). Zmlácená horkem, moc jsem o tom nepřemýšlela. Na informacích mi řekli, že Zahradní centrum tu nikdy neměli a kolegu toho jména neznají. Lhal mi? Spletla jsem to? Sedla jsem si k milkshaku a přemýšlela, co dál. Měl možná na mysli ten obchod kilometr daleko za silnicí...? Jsem tvrdohlavá a chci vyčerpat všechny možnosti, než se svého projektu vzdám, pro jistotu a pro pocit z dobře odvedené práce:). Bylo mi jasné, že to bude k ničemu, ale došla jsem si tam tím horkem, betonem, prachem a auty. Prošla si obchod, nikde nebyl, tak se ptám takového tlustého šedesátníka, má-li tu kolegu toho a toho jména. Díval se na mě s úsměvem a jiskřičkami v očích (to mi dělalo dobře:) a mluvil se mnou trochu jako s lehkou holkou a že prý... ANO!, ale že tu není a ať jdu s ním. Zavedl mě za svými třemi kolegy, kteří si mě prohlíželi s významnými úsměvy (jakou pověst tu chlupáč asi v kolektivu má..?:D) a měli mě asi za nějakou... stíhačku nebo jak se tomu říká...:D Dozvěděla jsem se, že do 15. má dovolenou, jeho příjmení a pak jsem šla, protože na tento scénář jsem nebyla připravená (ostatně na žádný jsem nebyla připravená) a nevěděla jsem, co jim vykládat dál. Facebook dle očekávání nemá, takže jsem se vlastně nehla z místa. Podruhé za ním jet nemůžu, podruhé mu psát bych neměla, můžu jen doufat, že mu kolegové poví a že se ozve sám. A mně je to líto, chtěla bych ho vidět. Má potenciál. Vlastně bych ho moc moc moc chtěla vidět. Mmmm :,-(.

Večer chtěl Tomáš mermomocí přijet podruhé, zase pozvání nedostal, ale přesto přijel... Se žlutou růží. Táhla jsem ho na lehkou večeři do ruské restaurace, kde jsem ještě nebyla (ať z toho taky něco mám:) a dala si zeleninový boršč a sbíhaly se mi sliny, než jsem si až nad první lžičkou uvědomila, že je to samá červená řepa a zuby si na růžovo nabarvit nechci. Tak jsme si komicky prohazovali jídla a nacpal se hlavně on:) a pak šli koukat na tu barevnou vodní clonu před Janáčkovým divadlem. Mluvil a mluvil a já se občas snažila odvádět ho od témat banalitami jako třeba "Tohle je krásné..." a pak už jsem hlavně zívala. Tentokrát jsem byla poučená a řekla zavčas a pevně, že musím do postele. I on byl už poučený a o pusu si řekl a takovou letmou tedy dostal. Huh. Nevím, co s tím. Jeho horlivost a energii a podnikavost obdivuju a takový chlap se hodí... Ale jinak tam nic není. Je vysoký jako já a mladší jen o dva roky, ale pro mě je to kluk. Nedovedu si představit, jak by se to mohlo změnit.

Další den jsem byla na přehradě a svezla se lodí a večer jsme šly s kamarádkou Sárou do města. Nejzajímavější byla návštěva Bajkazylu, kde se Sára zdržela u baru a já byla u pultíku sama asi minutu a za tu dobu mě jeden chlápek od stolku upřeně pozoroval a usmíval se a druhý chlápek u pultu se na mě vyloženě smál a stačil mě dokonce oslovit, než Sára přišla a byly jsme lesbi pár nebo co vlastně:). Takže... bych se měla vykašlat na web (který mě už fakt nebaví) a chodit po večerech sama po barech a otrkávat se. Ale to už je opravdu na samé hranici mé odvahy a nevím, jestli na to budu mít. To jsou situace, kam neumím vpadnout bez rozmyslu, které v duchu rozebírám a tolik věcí může jít špatně a pokazit se... Musím to alespoň zkusit!

Později téhož večera se udál dost hrozný incident s hloupou a opilou cikánkou, která se chtěla kamarádit. Rozebírat to nebudu, ale můj pasivní pozorující přístup k událostem ukázal jasně své nedostatky. Budu se muset naučit jisté situace rozeznat a předjímat a být v nich rázná a zařadit do svého arzenálu povzbudivé věty jako "Vypadni." a "Nerozuměl/a jsi? Di do hajzlu!"

A o víkendu bylo u rodičů takové malé rodinné setkání. Jenom s babičkou, tetou a jejím partnerem Rosťou. Ti dva mě viděli poprvé. Jela jsem s nimi z Brna autem, povídala mnohem víc, než kdy povídal V., ukecaná teta se zdála být trochu zamrzlá a Rosťa na mě v zrcátku vrhal takové soudící pohledy, ze kterých jsem nadšená nebyla. Ale bylo to jen zpočátku nebo jenom v mé hlavě, víkend byl skvělý a jejich přijetí také. Teta je ten typ, co pořád lítá s jídly a nápoji a nezastaví se, dokud stůl a mužská břicha nejsou přeplněné k prasknutí, máti taková není, ale nechala se strhnout a já se k nim připojila... Ušklíbala jsem se trochu v duchu sama nad sebou, jak se chci zalíbit a dojít si pro mužskou pochvalu, ale kmitala jsem a bylo to správné a krásné. Ale taky mi bylo nešťastno, že energii a zdroje starat se o svého muže bych snad v sobě našla, ale být takovou tou ženou, co zvládá všechno - muže, děti, dům, návštěvu - a ještě je u toho klidná, krásná, usměvavá... k tomu nejspíš nedospěju nikdy, i kdybych k tomu měla vhodné podmínky, protože to ve mně prostě moc není a cítím se hodně bez energie v poslední době... To se nám ty vysněné ženy hromadí, že, nejdřív dáma/kurtizána, potom paní domu a rodiny... A já jsem pořád jenom dnešní Klára, docela oukej budu-li se dále vyvíjet, ale rozhodně né snová. Ahhh... fuckin' dreams...:D.

U rodičů mám nechaných jen pár starých a "nenositelných" kousků oblečení a ono se nečekaně oteplilo, tak jsem se nasoukala do kraťásků pro dívky 13 - 14 let a do úplně prvního holčičího trička, které jsem si kdy koupila, tenkrát naslepo, protože jsem neměla odvahu jít s ním do kabinky. Bylo to infantilní (všechno mi to bylo upnuté a triko má díravá záda:), ale když jsme měli jet k vodě, mávla jsem nad tím rukou. A bylo to moc fajn. V. by jet s rodinkou k vodě odmítl (takovej vopruz!) a seděl by sám doma anebo i jel, ale mračil se a mlčel a toužil být v nějakém neurčitém jinde s někým neurčitým jiným. Mně bylo prostě dobře. Teta mi půjčila staré jednodílné plavky (mé zůstaly v Brně), které mi docela sedly, tak jsem si i zaplavala.

Když jsem viděla ty špeky a faldíky přetékající přes pubertální kraťásky, uvědomila jsem si, že do sebe celé odpoledne něco cpu, pořád žvýkám zdravé i nezdravé věci a pořád nemám dost a plynule to přechází v nenažraný večer... Docela jsem se zhrozila a poprvé v životě jsem se vůlí nutila nic nejíst. Pořád si držím 72 kg, ale připadá mi, že jsem špekatější:/. Z toho mám strach, tohle jsem nikdy nemusela řešit a pokud začnu tloustnout, horko těžko s tím budu bojovat.

A když dal Rosťa nakonec nějakým slovem nebo gestem najevo, že mě bere jako ženu a nikoli jako zblázněného synovce nebo hříčku přírody, byla jsem úplně naměkko. To je tak krásné, když mě staří známí začnou brát bez řečí správně, bez šatů a mejkapu, jenom proto, že vypadám jinak a chovám se jinak...

Večer jsem si píchla injekci, hezky pomalu jenom 2 cm hluboko a bylo to v pohodě. Úplně jsem se na tu dávku holčičích hormonů třásla:D. Pak jsem se zase cítila fyzicky i emocionálně na sesypání a šla jsem brzy spát a budila se... Přesto to budu píchat večer i nadále.
  
Tak a to je všechno. Asi si zkusím dát s takovýmto psaním pauzu, sice mě to baví víc než kdy dřív, ale nejde mi to o nic rychleji a času to bere dost. Pápá:*.

středa 8. srpna 2018

Týden v Brně.

Na mém bydlení v Brně je dobrá hlavně jedna věc a je to věc veliká: že mám hned za dveřmi město plné kaváren, laviček v parcích, kultury, lidí, mužů. Možností. Rodné město skýtá spoustu výhod, které doceňuji až teď, ale nemohu tam nikam s nikým chodit. A protože nevím, jak dlouho v Brně budu (budoucnost mi už tak dlouho přijde nejistá, že už mě přechází i ten pocit, že se mi nalinkovaný život sype pod rukama), snažím se ten čas co nejlépe využít. Být co nejvíc venku a s lidmi. Když si to situace žádá, dám si samozřejmě práci a jdu ven jako dáma, ale stejně často chodím ven jako čuňátko. Nenamalovaná, v tílku bez podprdy, v kraťounkých kraťáskách s kytičkama (to je kus oblečení, o kterém jsem myslela, že ho nebudu nikdy nosit, když přece máme sukně a hle...) a klidně si sednu na své velice pánské horské kolo. (Ale už jsem jela i v šatech:). Tak jako tak, prochází mi to. Jsem-li za dámu, oceňujících pohledů je hodně a nejsem-li zrovna zralá na postel, užívám si je. A jsem-li za čuňátko, pohledy jsou, ale není jich moc. Chodit takto přirozená ven jsem se poprvé odvážila až tady v Brně a nebyla jsem si jistá, jestli dělám správně, ale teď jsem ráda. Ta svoboda je úžasná. Prostě se zvednu a jdu, jako dřív a nikdo na mě nekřičí transko, nikdo mě neobtěžuje a nevyzývá. Uvědomila jsem si nedávno, že jsem vlastně nikdy v životě neslyšela "transko!". Jen já sama jsem se tak nazývala. Čím to je, že mám tu tranzici takovou bezproblémovou, zatímco ostatní patrně bojují s pozorností blbců na každém rohu? Pravda, jednou jsem slyšela "buzerante", ale to bylo na podzim a říkala jsem si o to:).

Jenomže v pondělí jsem byla objednaná na elektrolýzu. A zase mi nějak nedošlo, jaká to bude pohroma. Schválně jsem to pak počítala: na bradě mám cca 100 krvavých teček, nad horním rtem asi 60 a podél čelisti dalších 30. Korektor a mejkap pomůžou moc, ale stejně mám zase náznak kníra. Dovedete si představit, jaké to je? Zvyknout si už, že jsem hezká žena a najednou zase nosit kníra? V půlce srpna bych měla jet na měsíc do UK (i když kdo ví, jak to bude), takže mám nejspíš poslední dva týdny léta na randění s chlapama... a já si to takhle porobím:(((.

V úterý se mi stala taková srandovní maličkost. Mám už dvoje šaty, které byly v kabince sice kratinké, ale tak krásné, že jsem neodolala a koupila je s tím, že to nějak vymyslím, že to nějak půjde. Tak mi visí ve skříni a provokují. Už jsem se naštvala a řekla si, že je musím vyzkoušet nebo vyřadit. Bylo to opravdu na hraně, ale oba spolubydlící říkali, že to jde, no tak jsem šla. Ale nešlo to. V chůzi se to samozřejmě na stehnech vykasá a začne být vidět i to, co vidět být nemá... Takže jsem akorát obešla blok, za každým rohem šaty zuřivě stahovala dolů a vrátila se domů se převléct. Tak intenzivní pocit, že jsem udělala vážný přehmat, jsem na veřejnosti a každý človíček hledí jen na mě, na moji chybu a můj zmatek, ten jsem nezažila dlouho, naposledy někdy na podzim. Ještě, že tentokrát jsem mohla snadno vycouvat. Opravdu nevím, co bych si počala, kdybych nemohla zpět a musela tak strávit třeba půl dne... Ale šaty zatím nevyhodím a po operaci tam dole jim dám ještě šanci, protože ty nohy v nich... slintala jsem nad nimi pomalu já sama:).

A v úterý večer jsem byla pozvaná na večeři. Když jsem se ráno malovala, podcenila jsem rozsah škod a nepoužila korektor, jenom mejkap. Po rozpáleném dni v busech a ve městě to večer vypadalo špatně. Jako... FAKT špatně. A večeře, to už je něco lepčejšího, než kafe, že? Viděla jsem, že mám problém. Co teď? Mohla jsem 1) rande zrušit nebo ho 2) informovat, ať počítá s mým postižením nebo tam 3) sebejistě nakráčet, jako by se nic nedělo. Čím víc jsem přemýšlela, tím bylo jasnější, že 3) je jediná přijatelná alternativa. Taky jsem se mohla odlíčit a znova nalíčit, ale to jsem té poraněné tváři nechtěla dělat a taky jsem si toho chlapa až tak moc nevážila. Dokud ho nevidím naživo, je to jen jeden z přehršle anonymních XY z webu.

Šla jsem, ale počítala jsem s tím, že to může dopadnout zle. Bála jsem se trochu a nevěděla, jaká rána by to mohla být pro to skoro nejcennější, co mám: mé piplané sebevědomí. Dovedu nad tím mávnout rukou? Bude to naopak devastující? Ale když jsem vypadla na ulici a přestala zkoumat svou tvář, uvolnila jsem se a těšila se a bylo mi dobře. Je to paráda, scházet se za letních večerů s chlapama... Protože se srazy s neznámými u hodin na Svoboďáku jsou problémy, a protože jsem chtěla poprvé od Lurd do kostela, vymyslela jsem sraz v kostele sv. Jakuba:D. To on tak zaťatě odmítl, že prý ve vchodě. Stejně jsem v kostele čekala deset minut jestli přijde, než jsem šla za ním ven.
"Do kostela ani na krok?"
"Ne."
"Jak to?"
"Prostě ne."
"Něco, o čem se nemluví..?"
Podíval se na mě jednou, dvakrát a povídá takovým těžko popsatelným tónem: "No, tak jsme viděli a můžeme zase jít." Já to napůl čekala a kromě toho mě překvapivě hodně popudilo (skoro mě to urazilo), že není schopen udělat výjimku ze svých principů nebo strachu a vkročit na minutku do toho velkého baráku a vytáhnout si mě odtamtud... Tak jsem jen pokrčila rameny, řekla "Oukej.", otočila se na patě a šla zpět do kostela, doposlechnout si mši slouženou pro hrstečku věřících Brňáků a pár turistů. A prima: nedotklo se mě to vůbec. Jen opětovně poučilo, že jsou překážky, které pouhým oprsklým sebevědomím nepřekonám. A přemýšlela jsem, jak to udělám zítra ve středu, kdy bylo v plánu kafe a další focení s fotografem.

S ním už máme trošičku důvěrnější vztah (a opakuje, jaká jsem krásná a přitažlivá žena:D), takže jsem si mu postěžovala na svou patálii hned za čerstva... o to jsem to měla snazší. Dala jsem si víc práce s korektorem, takže výsledek sliboval být několik hodin přijatelný, byť to tedy byl mejkap tak trochu typu "maska" a to na ostrém slunci nikdy není dobré. A taky jsem už zase přehodnocovala, jak mě vidí. Ať se chová jakkoli a říká cokoli, není přece možné, aby mě měl za bioženu..? Nebo je? Nebo není? Nebo je? ...uvědomuju si, že nemá vůbec smysl řešit tohle pořád dokola s každým jednotlivým mužem a že to přesto už dlouho dělám, dokonce o tom píšu články a nemůžu s tím přestat. Že to nejlepší, co mohu udělat, je hodit to celé za hlavu a být ta nejlepší, ale ještě přirozená já, Klára. S takovou jsem šla.

Chtěl jet fotit někam za Brno, ale já si vymínila nejdřiv kafíčko. V Melounovém Cukru, kam jsem už dlouho chtěla, ale né sama. Tamní latté je opravdu výborné, slaďoučké i bez cukru. A pak jsme namísto výjezdu mimo šli na Špilberk, takže to nakonec byla schůzka přesně podle mých představ:). Bylo to krásné a cítila jsem se nádherně. Jako žena s mužem na procházce. Udělali jsme fotky a domluvili se na příští týden na výlet do přírody. Ale z toho mám trochu obavy. Je mi s ním dobře..., ale je malý a postarší a... a... když mi tehdy u rybníka dal pusu (mou první pořádnou chlapskou pusu:), musela jsem mu říct, že tohle nechci, protože jsem fakt nemohla. A on to bude chtít zas. A já zas nebudu moct. Ach jo:/.

Večer jsem se zase po čase viděla s esefákama. Před léty jsem se v Brně snažila řešit svoji SF, sociální fóbii. SF totiž člověku ničí život nenápadně a plíživě, ale značnou měrou. Našla jsem si kroužek esefáků: bojovníků s fóbií. Pravda, byla jsem mezi nimi spíše lehčí případ, ale už tehdy mi přišlo, že akorát hledají "safe space", kde by mohli být mezi svými a svoji fóbii zkoumat, pokoušet a hrát si s ní, místo aby ji, jak jsem to cítila já, vztekle trhali na cucky. Už jen to, že se snažíme zbavit se SF interakcí s jinými fobiky mi zavánělo beznadějí. Ale tehdy jsem byla v Brně dočista sama a takoví kamarádi byli mnohem lepší než žádní kamarádi.

Tranzice omezila moji SF jenom na teoretické situace, které běžně nezažívám; prakticky mě jí tedy zbavila. Jak se asi změnili a posunuli oni? Zdálo se, že vůbec nijak. Pořád vysedávají a vyčkávají jako figurky odpojené od své elektrické sítě. Pořád stejná do očí bijící absence emocionality a spontaneity. Stejná štítivost nad lidským kontaktem a snaha o neviditelnost. Stejná tendence se svému problému přizpůsobit a tedy mu sloužit, namísto (třeba křečovitého) usilování o hmatatelnou změnu. A očividná bezradnost co si počít s kamarádem, který je najednou kamarádka:). Já Klára jsem se tam necítila volně a chtě nechtě jsem se jim připodobňovala a držela se zpátky, ale stejně jsem tam byla se svýma zbytnýma řečičkama a štěbetáním jako pěst na oko. Trochu jsme rozebírali naše chování ve skupinách lidí, tak jsem měla dokonce příležitost pokusit se vysvětlit, proč se takto chovám a proč mi to přijde výhodnější, než tradiční esefácký přístup, ale oni si o tom mlčeli své. Neuměli asi jinak. Zkamenělí sami v sobě. Mnozí z nich po zbytek svého života. A pak se ti cizinci každý sám rozprchli do svých domovů. Mně se alespoň podařilo dostat na pivo tři holky, které jsem ten večer viděla poprvé a tam jsem si nemohla pomoci a ty ostatní, které už znám déle, jsem trochu pomluvila. Bylo to pro mě otřesné memento: skoro taková jsem byla a taková bych zůstala, kdybych se nepustila do Klárky!

No, teď jsem k nim docela ostrá, ale stejně: do příště zapomenu a budu se na ně trochu těšit a budu od nich čekat zase to nejlepší a budu zase zklamaná a otrávená a tak pořád dokola. Dokud se nenaučím, že i když bych se ráda uměla naladit na každého a vyjít s každým, není to možné. A že pokud vás lidé táhnou do minulosti a k vašemu horšímu já, je vhodné ty lidi opustit.

Ve čtvrtek jsem jela do Prahy za Hankou. Poprvé Flixbusem, který byl oproti tradičnímu vlaku za hubičku. Jenže po noci ve třiceti stupních a s auty za oknem byl bus a kolony na D1 smrtící a večer jsem byla vyčerpáním úplně na dně. U Hanky mi ještě pomohlo kafe, takže jsme si popovídaly tentokrát moc pěkně a dostala jsem předpis na estradiolové injekce. To mě stálo docela úsilí a ani jsem moc nevěřila, že to klapne, tak jsem měla radost. A pak jsem měla domluvené dvě schůzky, abych cestu do Prahy co nejvíc využila.

S Pájou, která má pár měsíců po operaci a hledá si chlapa... Přestože byla spíše optimistická, zase jednou jsem si uvědomovala, jaký je to průser, být trans. Že je to asi nadosmrti, ať děláš, co děláš. I když budu mít v loterii na operačním stole štěstí, přesto se pak bude můj život měsíce točit okolo té rány a může to trvat roky, než se s neovaginou naučím nějak žít a kamarádit. O hledáni chlapa k té pipině ani nemluvě. Budou tam i radosti, samozřejmě, ale teď to vidím všechno tak nějak černě. Je klíč k úspěšné tranzici makat a hlavně od toho moc nečekat? Sad sad sad... A přestože jsem asi 4x ukecanější než býval V., jak jsem byla unavená, dostávala mě Pája svoji výmluvností do defenzivy, až nakonec mluvila skoro sama:)). Mám se co učit ještě!

Pak jsem se viděla s Romanem. To je transčlověk v takové fázi, že klidně chodí v dámském s přáteli po Praze; ví, že nic nechce tolik, jako být "submisivní čubka" (jeho slova:D), ale... Život a práce a vztah jsou teď tak fajn a všechna ta požehnání zkomplikovat nebo rovnou zahodit se nikomu dvakrát nechce, že... takže definitivní čin se odsouvá, rozplývá, dokola se něčím polovičatým kompenzuje... a možná je to dobře. Dřív jsem ho/ji tlačila do tranzice a myslela na sebe a svou historii, ale už to dělat nebudu. Jakmile jsem si já plně uvědomila, co chci a co je správné, byl pro mě každý další den bez nějakého kroku k ženě dnem zabitým. Zabitým nejmladším dnem mého života. Ale já neměla co ztratit. Má-li člověk pěkný život, je asi pochopitelné snažit se držet svou transsexualitu tak nějak... na provaze a napůl nažranou. Jenže ta (dost pravděpodobná) možnost, že tě to nakonec stejně dostihne a půjdeš do toho, jenom ne ve třiceti, ale ve čtyřiceti, s o tolik menší nadějí být ještě pěkná žena... S tím bych já žít nemohla. Zahodila bych pro tu naději všechno. No... přestože jsem byla už groggy a toužila jen být sama se svou peřinou, rozkecala jsem to trochu a bylo mi s ním fajn. Jako pokaždé. Přemýšlela jsem pak, čím to je, že s některými lidmi si prostě sednete a je o čem mluvit, i když vlastně není o čem mluvit:). To zní jako něco, na co by měl mít V. svůj promyšlený názor, ale nemá, protože to neznal:).

V pátek jsem měla domluvené kafe s matkou mé první (dosud jediné:/) lásky K. Měly jsme vždycky hezký vztah a vídaly se občas i poté, co to s K. skončilo. Teď jsme se neviděly čtyři roky a já neměla chuť rozviřovat tuhle minulost... Když jsem onehdy jela na přehradu si číst (k tomu mě inspirovala myšlenka na ni a vlastně i k tomu Balabánovi mě přivedla ona), jak mi bylo dobře, měla jsem chuť s ní mluvit a měla jsem v tu chvíli z té představy takovou radost... Později mi to už zase přišlo jako hloupost. Ale já se snažím realizovat vše, co mi připadá skvělé, když mi je skvěle, ať se to pak jeví sebebláznivěji. Obávala jsem se, že se třeba změnila a zestárla, fyzicky nebo duševně, že nebudeme schopné nijak navázat. Na druhou stranu, že by mě nepřijala jako ženu, to mě ani nenapadlo. Ostatně tichá pošta tyhle věci šíří pohotově a věděla a přišla:).

Nezměnila se ani trochu:). Seděly jsme v příjemně ošuntělé oáze klidu, v kavárně Pod Hodinami na České (já si vzpomněla, že už jsem tu jednou byla, jako chlap, s takovou patnáctiletou holkou, je to možné?:D) a povídaly skoro pět hodin. Přirozeněji než kdykoli dřív. Všechny ty mé plánované obličejové operace mi (jako všichni blízcí, staří známí, spousta transholek) vymlouvala, že už jsem prý pěkná a "osobitá" žena. Já se jí snažila vysvětlit, že to nedělám kvůli nim, kteří mě vždycky uvidí jako kombinaci minulosti a přítomnosti, ale kvůli cizím, které potkám v budoucnu. Ti už mě nesmí vidět jako kombinaci, ale, možno-li vůbec, jako ženu. A nemůžu sedět s rukama v klíně a čekat, jestli mi ještě éčko změní tvář nebo třeba taky už ne. Ale stejně mě to zase trochu zviklalo.
 
Když jsem večer přišla domů, mrkla jsem konečně na ty fotografovy fotky. Varováním mi mohlo být už to, že mi to tak dlouho trvalo, že mě to vlastně vůbec nelákalo, pustit se do těch stovek obrázků... Podívala jsem se asi na pět kousků a musela jsem to zavřít. Strašné. Přehnaný mejkap, obrovský nos, namalovaný chlap. V zrcadle se sama sobě docela líbím, tady z toho světla, úhlů, póz mi bylo zle. Jak jsem si mohla myslet, že mě kdokoli vidí jako ženu? Proč mi to ti lidé říkají, když skutečnost je takto tristní? A fotograf: co to se mnou hraje za hru na ženu, transkofil jeden? Nechám se klidně celá rozřezat, jen abych se nemusela dívat tady na tohle! Šla jsem spát.
 
Ale v sobotu ráno jsem se na to díkybohu dovedla podívat střízlivě. Nic se nemění. Prostě musím dál makat a hrát a předstírat, dokud se realita nepoddá a nepřipodobní se mému snu a tomu, jak se cítím uvnitř. Jela jsem do Koclířova s katolíky, do takových malých českých Lurd. Ale vyprahlá vesnička u Svitav není poutní cíl v Pyrenejích. Tentokrát mě věřící na svou stranu přetáhnout nedovedli a bylo mi to všechno cizí a místo mše jsem seděla v aleji pod stromy, psala a jedla tamní vyhlášené koláče. Cítila jsem odstup, jak se ti lidé na mě nechtějí ani podívat a jsem pro ně neviditelná. 
 
Mám za to, že dav je všude zhruba stejný, takže moje vnímání jeho reakcí zrcadlí hlavně vnitřní stav mě samotné. Že by toto mohly být první známky toho, že moje slepé sebevědomí a pocit nároku na přijetí a očekávání dobrého od lidí dostávají opět trhliny. To nesmím dopustit! Transžena, která se bojí a stydí se za sebe... to je zlé, moc zlé.
 
A to je konečně všechno. Abych hned začala psát nový článek:/. Jo jo, pořád se něco děje. 


sobota 4. srpna 2018

Zase jedno poprvé...

Nájem si v Brně sice platím už od začátku července, ale pátek na konci měsíce byl první den, který jsem měla celý volný a nenaplánovaný. Tedy... plánovaná byla původně další schůzka pod záminkou focení s panem fotografem, který byl nejdříve na nějakém mistrovství ve střelbě v JAR a pak já zase ve Francii, takže jsme se dlouho neviděli a on prý na mě (nad fotkami:D) pořád myslel... Když se omlouval, že mu není dobře a že to v horkém dni nedá, věřila jsem mu, zatímco u jiného bych se asi ušklíbla nad výmluvou... no ale co s prázdným dnem? Nikdy jsem nebyla moc dobrá ve smysluplném využívání (volného) času, musím si to pracně organizovat, abych věčně neseděla doma u nějaké banální činnosti a teď jsem moc nevěděla co..... Rozhodla jsem se vzít rozečteného Balabána a jet si číst na přehradu. Bylo v tom něco romantického ze studentských let. Také to byla výzva: jít sama jen tak k vodě, to jsem nikdy neudělala, navíc jako samotná žena, to bylo, jako bych se vydávala do lovišť nechat se ulovit... Ale co si budu nalhávat, do Brna jsem šla především, abych potkala nové lidi (rozuměj: muže), což je v rodném městě prakticky nemožné.

Tak jsem se hezky namalovala, ozdobila, oblékla si bílo-žluto-černé šatečky mně naprosto neznámé značky úžasného jména Synek a jela jsem. Poprvé s nákotníčkem, na který jsem se nemohla vynadívat - tak to bylo sexy! S pitomým baťůžkem, protože moje žlutá crossbody kabelka knihu, ručník, pití a sváču prostě nepojme. (Větší kabela přes rameno už je na mém shopping listu, ale pro tuhle si půjdu lacině k Vietnamcům.) Bylo pořádné vedro a moje místečko bylo od tramvajové zastávky pěkný kousek cesty, ale nespěchala jsem a užívala si to i zpocená.

Usadila jsem se, pustila se do čtení, za chvíli přijel na kole nějaký týpek, motal se okolo a už se mě ptá, jak je to s vodou, jestli jsem se koupala a tak. Já náhodou z informační tabule věděla, že koupání zakázáno, tak jsem mu to řekla a chvíli jsme povídali a šel. Dřív jsem na podobná oslovení zvláště od opačného pohlaví vůbec neuměla reagovat a mimoslovně jsem odpovídala "Běž už pryč", dnes mi to jde přirozeně a docela i mile, myslím, a z této změny mám velikou radost. Jsem o to lepší člověk. Ale když odešel, uvědomila jsem si, že jak jsem seděla, bylo možné mi vidět pod šaty a tam... tam mi to lezlo trochu ven, protože zrovna ten den selhal můj kalhotkový systém a z nepozornosti jsem oblékla nekompatibilní pár. Tak to mě pěkně otrávilo, taková stupidní chyba.

On za chvíli přišel znova a povídá, že se musí zeptat na cosi, ale hrozně nerad by se mě dotkl a já si pomyslela "Ach Jéžiš, on se mi tam podíval a teď se mě normálně zeptá, jestli jsem transka..." Ale pokračoval, že si všiml, že mám hluboký hlas. Tak to mě otrávilo ještě víc, bylo to moje další selhání. Místo osmnácti hlasových cvičení, na které jsem si měla najít příležitost za devět dní ve Francii, jsem zvládla tak pět a ono se to projeví dost. Jak mi ta tranzice docela jde a lidi mě berou, usínám na vavřínech, přestávám se soustředit, dělám chyby a pak se mi to vrací a jsem za husu:(. No, přerušila jsem ho a švitořila, že se mi můj hlas taky nelíbí a že ho cvičím, ale teď jsem to zanedbala a skoro jsem ho nepustila ke slovu, takže se odporoučel, aniž by mohl položit svou fatální otázku.

Ale potom přišel potřetí, jestli bych si s ním nedala kávu z jeho termosky. Tož smála jsem se a zvedla jsem se, co jsem měla dělat:). Ale šla jsem ráda, byla jsem zvědavá a imponovalo mi, jak si umí říct o to, co chce. Na to by V. odvahu nesebral.

Tak jsme povídali dlouho o lecčems, ale o mužích a ženách ne. Vysvitlo, že je to zase jeden takovej. Kterej se nechce a neumí zařadit do většinové společnosti a zestárnout vyděláváním a utrácením, přesvědčen vzděláním a médii, že je to jediná správná cesta pro zdravého a úspěšného západního člověka. Půl roku na cestách po světě na kole, půl roku na to vydělávat v krátkodobých nekvalifikovaných jobech. Nesoudila jsem, ale po chvíli jsem měla netrpělivý pocit, že tu ztrácím čas. Ale když jsem zmínila, jak nepraktické je mé bydlení v Brně a práce v Anglii, on, že má byt, který je často prázdný, když je na cestách a že bych ho měla vidět a bydlet tam třeba a že by bylo ideální, kdybychom se mohli střídat na jakési turnusy...:D. Tohle nabízet cizí ženě bylo tak společensky neobratné a naivní, že mě to dojalo a začala jsem mu vlastně důvěřovat. Inteligentní člověk, který si bezelstně říká takovými návrhy o odmítnutí až výsměch, to je člověk neškodný, ten vám neublíží:).

Pak jsem se zvedla, ještě jsem se chtěla stavit na zahrádku u tramvajové zastávky na medové pivo (mně totiž působí zvláštní rozkoš znovu navštěvovat místa v Brně, kam jsem chodila před léty jako chlap, hlavně ta, kam jsme chodily s ex. že bych vzpomínala na dobu, kdy jsem jen přežívala, nikdy o nic nešlo, všechno bylo jedno a na všechno bylo času dost?). Řekla jsem mu, že se tam můžeme potkat a taky jsme se tam za necelou hodinu potkali. Zdržela jsem se na škrábané zmrzlině ze smetany a ovoce za 70 korun z ošklivého stánku v zatáčce za hrází. Cena nic moc, ale ta chuť! Zkuste ji aspoň jednou. I s mladýma holkama, co tam brigádničí, se dá pokecat.

Na pívě jsme klábosili dál, páč nás zdržela bouřka a čtyřletá Natálka:). S tou jsem si pěkně popovídala o svém oleji na nehty (který si hned utřela do trička:) a o jejím stromě, kam jsem za ní měla vylézt, ale já nechtěla. I toto bylo nové, dřív jsem vůbec nevěděla, co si s dětmi počít a jak se k nim vztahovat. Teď to šlo přirozeně, protože jsem se vedle toho chlapa cítila jako žena. Dává mi to jakousi naději, že jednou, jednou, jednou bych mohla být i jakás takás matka. Náhradní matka, that is.

Pak už se šeřilo a bylo chladno, tak jsem se loučila s tím, že čísla na sebe máme a někdy se přijedu podívat na ten jeho byt... A on, ať jedu hned, že můžu přespat na gauči, že tam má víno... To jsem, já pískle nezkušené, ani trochu nečekala a nevěděla jsem, co dělat. Mám pocit, že tyhle věci by měly mít svůj přirozený řád a rytmus: seznámení, smska, káva, koupaliště, výlet, pusa, pozvání domů a tak bych mohla pokračovat až k hypotéce a miminku...:) a on hned tohle?! Ale pak jsem vlastně docela rychle souhlasila.

Jednak jsem cítila, že jsem právě osedlala vlnu náhody a chci se na ní vézt až do konce a vidět, kam mě donese. (Tak se snažil surfovat na vlnách V. jako studentík a vykládal o své životní filosofii všem holkám, které ho byly ochotné poslouchat... Jenže mu to moc nevycházelo, protože se mu vlastně nikdy nic nedělo.) Za druhé si připadám taková jako nezranitelná:D. Mám ráda, když se mi věci dějí a já je nehodnotím, jenom vnímám a prožívám; nemám žádná očekávání, takže mě nic nemůže zklamat, jenom obohatit. A za třetí pořád silněji cítím, jak nad sebou potřebuju silnou mužskou ruku. Chlapa, který by mi říkal, co mám dělat, abych mohla odmlouvat a dohadovat se a pak ho stejně poslouchat... Připadám si sama taková bezradná a bezcílná. Tahle pasivita není nic, za co bych byla ráda, je to vlastnost hrozná, ale bylo to ve mně odjakživa a teď to vyplouvá na povrch víc a víc.

Takže, protože on věděl, co dělat a já ne, jela jsem k němu domů. Na takového antimaterialistického člověka překvapivě pěkně zařízený byt, jen tam zoufale chyběla ženská ruka. Špína... s tou bych teda zatočila!:) Protože on jel na kole a já jedničkou okolo celého Brna, využil svého náskoku a připravil malou večeři, chleby, brambůrky, víno. Bylo tak nějak poznat, že to není vůbec jeho parketa, takto se starat, ale mně to hrozně chutnalo a trochu dojalo. Pili jsme víno, na mě kupodivu moc nepůsobilo, ale na něj ano, ale místo aby mluvil a dělal o tom, proč jsme tu byli my dva, mluvil pořád zaníceněji o historii a civilizaci a budoucnosti, až jsem ho začínala ztrácet... Teprve teď mi docházelo, že ten na první a druhý pohled přijatelně sebejistý samorost má nějaký hlubší problém. S lidmi, s ženami, se samotou. Že potřebuje, abych mu nějak pomohla. Abych řekla tentokrát já jemu, co budeme dělat.

Jenomže... to jsem nechtěla a ani nemohla. Někdy v budoucnu určitě zase dovedu být s muži dominantní (oni mě do toho nikdy nepřestanou tlačit a jakmile mi trochu zevšední a přestanu si jich vážit a k nim vzhlížet, půjde to snadno), ale teď chci a potřebuju submisivní roli. Ale hlavně, on byl sice o pár let starší, obstojně vysoký, svalnatý a neuvěřitelně chlupatý (mmm:)... ale co naplat, jeden ze sta to nebyl. Byl fajn, ale nepřitahoval mě, takže cokoli iniciovat jsem opravdu nemohla. A za třetí tu bylo to mé "tajemství" mezi nohama. Po narážce na hlas už o trans věcech nepadla ani zmínka a vhodnou chvíli to říct nahlas (tedy než jsem souhlasila jet k němu domů) jsem prošvihla. Teď už bylo pozdě. Nevěděla jsem, jestli všechno ví od začátku nebo jsem jeho podezření rozptýlila a v tom druhém případě... říct to teď opilému chlapovi, to jsou nebezpečné situace, ze kterých mám strach i já.

Tak jsem jen seděla, poslouchala, povídala, usmívala se a nevyšla mu vstříc ani krůček. Celé to zavánělo malou tragédií, pro jinou by to bylo asi nesnesitelné, ale já se kupodivu necítila špatně. Čekala jsem vyrovnaně, co a jestli něco bude. Konečně se takovým opilým klukovsky prosebným tónem (to jsem v duchu skládala tvář do dlaní, na jakýho "chlapa" jsem to narazila) zeptal, jestli může. Tak jsem se mu postupně vysvlékla do kalhotek, nechala ho pohrát si s kozama a tak (ale tak krásně jako Dan mi je ani on ani pan fotograf zmáčknout neumí :'-(. Džentlmeni zatracení!:D) a žasla jsem, jaké už mám v kontrastu s těmi svaly a chlupy krásné ženské tělo. Pak jsem ho požádala, ať zhasne, vlezli jsme pod peřinu, ale musela jsem říct, že milovat se s ním stejně nemůžu. Chtěl mě mít nahoře, což jsem jednoznačně odmítla, tak na mě díkybohu vlezl on, začal mě líbat, celou mě hned poškrábal (jej, to jsem namouduši netušila, jaké mučidlo umí být denní strniště, a to jsem ho sama měla, ještě před rokem:D) a už jsem doufala, že to nějak rozetne, že mi ty nohy roztáhne..... Ale on ne. Takže jsme se jen tak drželi a on mi pořád chtěl šahat do kalhotek a já ho setrvačně odháněla... A nakonec bylo vlastně po mém. On to vzdal a ležel, já jsem mu položila hlavu na rameno a škrábala ho po té úžasně chlupaté hrudi... Byl to horký den a on se nesprchoval, takže to bylo, um..., silné, ale nebylo to odpudivé, ani to nebylo vzrušující, bylo to prostě... cizí. Vůbec: celý ten večer jako by se děl někomu jinému anebo jako bych byla jenom nějaká nastrčená manekýna, kterou nic neudiví a všechno bere, jak to přichází a je.

No, šli jsme spát. A tu se mu to konečně podařilo, zezadu mi sáhl na tu schovanou věcičku a tak se napružil a zpozorněl, že mě to samou vytrhlo z polospánku a čekala jsem, jaká bude reakce... Klidná, i kdyby mě na ulici vyhodil, šla bych s pokrčením ramen. Ale nestalo se nic. On se pak někdy přesunul z gauče na svoji postel. Takže jsem pořád ještě nespala s chlapem:D.

Ráno jsem se probudila úplně rozlámaná, ale ve výborné náladě. On už nějak vstával, tak jsem ho pozorovala a na rozdíl od večera jsem cítila, že... že bych v sobě zase ráda cítila chlapa... ne z nějaké nadrženosti, ale prostě ze zvědavosti a z... družnosti asi. Dodala jsem si odvahy a zvedla jsem peřinu, ať si přilehne a on překvapeně poslechl. A nic:). Ptám se laskavě, kdy tu měl naposledy ženu a on nejistě, že už dlouho ne. Zdálo se spíš, že nikdy. Zdálo se skoro, že třeba taky vůbec nikdy. Nebo by si s genetickou ženou rady věděl a bránilo mu toto?:

"Nechceš si sundat ty kalhotky?" Chtěla jsem samozřejmě, už mě ta šaráda ani trochu nebavila. "No a ty víš, co tam mám?" "Vím to od začátku..." "No super." Tak jsem je skopala a zahodila a on mě za to chytil a cosi s tím dělal...:D Než se mi to před měsíci stalo poprvé, myslela jsem, že bych to nesnesla, ale kupodivu mi to nevadí. Přesto: "Nech toho, ono se to stejně nezvedne, to tam jen visí, než mi to uříznou." (To byla malá lež, ale v tu chvíli jsem nechtěla, aby pokračoval.) On tak jako vyděšeně: "Fakt? Ale spoustě chlapů se právě tohle strašně líbí." No, to si tedy uvědomuju velice palčivě a myslívám na to: "To vím no. Jenže to tam prostě nepatří a hotovo." A po chvíli nesměle nevyhnutelné: "Nechceš to udělat pusou?" Tak to jsem tedy ne opravdu nechtěla a řekla jsem, jak jsem to nesnášela, když mi to holky občas dělaly... Už jsme jen leželi a chystali se vstát a tu takové zamyšlené, klukovské: "To nechápu, proč mě přitahují holky s penisem. S chlapem bych nemoh..." To jsem mu mohla odpovědět docela obšírně a trošku mu jeho samého objasnit, ale mlčela jsem. Je pro ženu vůbec něco více skličujícího a protivného, než muži vysvětlovat, proč a jak je neadekvátní, pro ni a všechny její sestry? I kdybych zatla zuby, odosobnila se a vyhověla, komu by to prospělo? Stejně by sám se sebou nejspíš nedovedl pohnout a změnit se.

Vstali jsme, nasnídali se, zdálo se mi, že už chce být sám a nekoukat se na svou porážku, ale já jsem byla milá a veselá a moc jsem nespěchala. A pak jsem teda šla.

Během víkendu jsem o něm samozřejmě přemýšlela. Chlap, který se chová, jako by v pětatřiceti ještě neměl ženu, to je tak nesexy..., že už to ani není nesexy, je to jenom k nevíře. Chlap, který si neví rady sám se sebou ani se mnou, to je děs, to je k ničemu. Chlap, který mě chce kvůli mému ***...., o tohle přece žádná nestojí. Já sním o muži, který si bude vědět rady se vším a hlavně se mnou, a se kterým se občas budu moci cítit jako panenka, která jenom mrká na to, jaký zajímavý život se jí to děje. A tohle tady byl naprostý opak, na všech frontách.

A přesto. Chtěla jsem ho znova vidět. Klidně, mile, jako by se nic nestalo (protože se vlastně nic moc nestalo) zajít na pívo, do kina, zajet na vejlet, nakoupit na večeři, zajít k němu, uvařit, to umyvadlo mu (nám:) vydrhnout.... Jakoby se nějaká pražena hluboko ve mně za mě rozhodla pro životní projekt: chopit se hrubého materiálu, pracovat na něm, narovnat ho, vychovat ho...?:/ Pomoci tomu nešťastnému muži a zachránit ho a přitom trochu pomoci a zachránit samu sebe.

Nemohla jsem uvěřit svým pocitům. Vůbec jsem se nepoznávala. V takovéto roli jsem si samu sebe nikdy ani nepředstavila a kdybych představila, byla by moje reakce "Fuj, tohle nikdy". A teď mě to úplně unášelo. Být takovou mírnou, vlídnou, ale silnou paní... matkou...? Ano, strašně jsem se divila a zkoumala se, jako jsem už dlouho nemusela: nechci já si vlastně nějak kompenzovat mateřství, které je mi odepřeno? Přivinout si toho zraněného chlapce k prsu, vískat ve vlasech, pečovat? Nemám já z těch dominantních samců, o kterých sním, spíš víc strach? Nebo odpor k jejich okázalé moci a úspěchu? Chci radši bezpečí nízkých nároků a očekávání se slabým mužem? Jeeeeez, jen to ne......

Rozhodla jsem se, že mu v pondělí napíšu, jaký měl víkend a jestli zajdeme někdy na pívo Na Stojáka. To je taková mně protivná hospoda, kterou on, nepamatuju se už proč, nějak zmínil. Strašně bych si přála vidět, jak by se tam v tom prostředí vyjímal a jak by si poradil: asociál s vysokou transženou, v srdci města, obklopený mladými, krásnými a úspěšnými...:) A také jsem o měj měla strach. Když si představím, že by si V. přivedl domů ženskou a pak takhle selhal... bývala taková období, kdy to klidně mohla být ta poslední kapka.

Takže jsem mu napsala a on se neozval:). Tak to mám s těmi muži zatím pokaždé, s výjimkou fotografa. Rande je více či méně fajn, ale pak už se ozvou jen s vlažným zájmem nebo nepřijatelnými požadavky nebo se neozvou vůbec. Ne, že by mě to trápilo, není zatím o co stát, ale znepokojuje mě to. Budu muset být lepší žena!

Ale protože vím, kde cyklista pracuje a prodává, napadlo mě, že bych za ním mohla normálně přijít a zeptat se mile a samozřejmě, jak se má, jak jde život...:) To už tedy překračuje veškeré limity, které jsem si vytyčila, ale mám pocit, že to příští týden stejně možná udělám. Co můžu ztratit? Mě se teď nedotkne skoro nic. Vše, co se mi děje, je tak nějak v pořádku.

Tak. Další článek, který není už ani trochu o transsexualitě, jenom o mně a o mně a o mně. Který patří do deníčku a ne na blog. Jenže já už smazala všechny linky odkazující na tento blog (tedy ty, na které jsem si vzpomněla), které jsem na začátku rozsévala, kde se dalo, takže sem chodí pořád méně lidí... Tak to snad bude OK. A pokud vás to nějak pohoršilo, SORRY! O:)

čtvrtek 26. července 2018

Lourdes.

Kdesi ve Francii leží městečko Lurdy. Kdysi v devatenáctém století se tam malé holce zjevila panna Maria. Dnes je z Lurd kultovní a poutní místo, kde se prý dějí zázraky. Já žádnou křesťanskou víru nemám a jsem proto slabá, silná víra má totiž ohromnou moc a na zázraky věřím. Přesto nebo proto pro mě Lurdy dlouho byly sen/cíl, ale jen malinkatý: takový ten, který bych někdy ráda realizovala, ale nejspíš to nikdy nedopadne, protože je to vlastně rozmar a nehnu pro to prstem.

Během větrné procházky po Petrově, o které jsem tu psala, jsem narazila na letáček o poutním zájezdu do Lurd a pro jistotu sem si ho vyfotila. Leželo mi to pak v hlavě a něco se líhlo. Já jsem sama ze své iniciativy na žádné "dovolené" nebo zájezdu nikdy nebyla, jenom jsem se přidávala k cizím aktivitám a jezdila s rodinou nebo nějakou partou. Jednak nedávalo smysl utíkat někam na dovolenou před životem, ve kterém skoro nic nefungovalo, starosti bych si přivezla s sebou a nedovedla bych se bavit a relaxovat. Mimo to jsem měla strach z nových situací a neměla jsem peníze. (On je život v některých ohledech zatraceně jednoduchý, nemáte-li peníze, protože nic nemůžete.)

Nakonec jsem se rozhodla jet do Lurd hlavně proto, že to byla pro mě úplně nová a nevyzkoušená věc, lákavá a poučná terra incognita. Pár telefonátů, bankovní převod a bylo to. Peníze jsem stejně řešila, kvůli tomu červnovému anglickému výpadku, ale odmítla jsem se už zase řídit strachem a rozhodla se, že to nějak vydělám a utáhnu. Taky jsem měl obavy z termínu "poutní zájezd" a volala jsem organizátorce, jestli to tam náhodou nebude samý důchodce a/nebo samý fanatický křesťan. Samozřejmě řekla, že ne, já jí samozřejmě úplně nevěřila, ale stejně jsem jela. Jako chlap jsem bývala zvyklá být i v davu sama a horší než tehdy to teď být snad nemůže.

Na sraz jsem dorazila pěkně oblečená a namalovaná a připadala jsem si krásná... a on tam čekal hlouček důchodců. Ale netrápilo mě to: od výletu jsem nečekala nic, šlo mi o zkušenost samotnou, jakoukoli, podobně jako před první schůzkou s mužem. V přijíždějícím busu pár mladších lidí sedělo, k jedné takové mě dokonce posadili, tož dobré. Ale jen co bus najel na dálnici směr Praha, začala se celá ta parta pod vedením čtyř kněží křižovat a modlit a pokračovali tak půl hodiny...:). Takže to bylo přesně tak, jak jsem nechtěla. Ale nezáleželo na tom. Cítila jsem se jako mladá sebevědomá dáma, hrála jsem mladou sebevědomou dámu, byla jsem sebevědomá mladá dáma. Ženy si chtěly povídat, muži se na mě smáli. Bylo mi skvěle, odjížděla jsem z poněkud neradostné reality posledních týdnů do Francie (kde jsem nikdy nebyla) s lidmi, kteří očividně drželi pospolu a mě s nimi spojovaly, když už nic jiného, společná cesta, pouť a cíl. A hlavně: brali mě hned jako ženu. Byť úplně jinou než oni sami. Ti lidé vůbec nehledí na vzhled a hřeší proti Kráse fest:(.

Vezla jsem si knihu, Balabánovy romány a novely, které doma chytají prach aspoň dva roky. Knihu jsem nepřečetla už rok a půl:/. Napůl jsem čekala, že balabánovskou temnotu a negativitu a metafory a symboliku nezvládnu emocionálně nebo intelektuálně, ale dokud mě nezmohly horko a únava, bylo to parádní, bylo to skoro jako dřív. Katarze z dobré literatury, spojení a dialog s dobrou knihou, myšlenky na chvíli odlepené od země.... Ale stejně, zhloupla jsem. K smíchu, kolikrát jsem si to v minulosti přála, abych byla jednodušší a měla jednodušší život... A teď to tedy mám, tu intelektuální lenost nebo omezenost a je to na jednu stranu úleva, některé věci už neřešit a nebýt schopná řešit, ale taky si připadám děsně obyčejná... Uvědomuju si v poslední době, že čím déle a lépe půjde moje tranzice, tím víc budu prostě obyčejná ženská v davu dalších takových. Navíc postižená tím, že některé ženské věci nemůžu, jiné neumím a ve všech mám nedohnatelné dvacetileté zpoždění. Až začínám být opatrně vděčná za svou výšku, díky které budu vždycky vidět a poutat (mužskou) pozornost. Už by mi asi chyběla:). Je to vrchol absurdity, že to, co jsem považovala za to nejhorší prokletí a kvůli čemu jsem odsouvala definitivní "ano" Kláře, bude nakonec možná moje přednost. No, uvidím a dozvím se.

To jsem trochu odbočila... Až po několika hodinách cesty a vnímání své nové situace a společnosti jsem si uvědomila, kam jsem se to na devět dní dostala a zatrnulo mi. Kdo je z cizích lidí pro transčlověka horší, než zapálená křesťanka důchodového věku? Který člověk bude tak neúprosně demagogicky soudit, tak málo kriticky uvažovat, tak neochotně připouštět, že jsou i jiné pravdy než pravdy Bible a jejího šedesátiletého života? A tady jich byl plný bus. O detailech zájezdu jsem předem neuvažovala, stejně jsem nemohla předem nic vědět a vůbec mi nedošlo, že pokud to půjde špatně, můžou mi ti lidé předvést ty nejhorší předsudky a iracionalitu a udělat mi z výletu docela peklo. Děje se to jiným, mně ne a nevěřím na to tedy... že by přišel můj čas uvěřit...?:/

První mléčný zoubek ukázala Magda, moje spolusedící, zanícená křesťanka o pět let starší než já. Celý den se odvíjel skvěle, dokud mi k večeru nepoděkovala za sušenky prvním přeřeknutím: "Děkuju, nechci, jsi hodný...". Nezmohla jsem se na vůbec žádnou reakci, jenom to ze mě na zbytek dne vysálo veškerou radost, elán a odvahu. Docházelo mi pár věcí. U většiny lidí mám passing na první pohled, u chlapů obvykle i na druhý, ale devět dní těsné interakce včetně nocí v buse a sdílených pokojů je neudržitelných a brzy to bude vědět každý. A že si s tou situací nevím rady. Dokud je člověk otevřeně trans a mluví o tom, dá se toho dost okecat, zlehčit, zachránit a přinejhorším si zahrát na kuriozitu, které ostatní nerozumí, nerespektují ji, ale snesou ji. Jenže nedávno se to zlomilo a já už o tom nechci a nedovedu mluvit a vysvětlovat. A trans status, o kterém se nemluví, který je tabu, skýtá minimální prostor k manévrování. Nedá se s tím dělat nic, jenom o tom mlčet a trvat na tom, že jsem žena. Být přesvědčivou sebevědomou ženou všem protivenstvím navzdory. Jenomže být taková obklopená nepřátelstvím a pocitem ohrožení... věděla jsem, že tohle nedokážu ani náhodou.

Takové černé scénáře se mi honily hlavou první večer a pak přišla noc v autobuse. Má první neodlíčená noc v životě:D. Ráno se s tou nevyspanou tváří, rozmazanými stíny a rašícími fousy nedalo nic moc dělat. Jenom rozdmýchávat malé sebevědomí a hrát dámu, jako by bylo vše OK, dokud to aspoň trochu jde.

Druhý den dopoledne jsme měli v Paray le Monial českou mši. Napůl náhodou jsem se dostala k pulpitu a měla jsem přede všemi přečíst úryvek z Bible. Nevyspaná, nesebevědomá, cítila jsem, jak se mi hlas zachvívá, jak mě prozrazuje, jak z něj mizí veškerá přirozenost a z tváře všechny stopy lehkého úsměvu... Prokousat se se vztyčenou hlavou tím odstavcem mě stálo všechny síly. Když jsem se vracela do lavice, všimla jsem si, že pár domorodců ze zadních řad se během mého čtení vypařilo a v tu chvíli jsem to interpretovala tak, že mě prokoukl každý jeden v kostele. Transka čte z evangelia! Už jsem si zvykla, že moje vizáž i hlas jsou v normálních situacích dostačující, teď jsem zakoušela, že stačí první větší výzva, situace, nad kterou nemám kontrolu a můj passing se sype jako domeček z karet. Hrozný pocit.

Hned po mé performanci a mši šli ostatní sledovat vzdělávací video o nějaké svaté, to jsem fakt nemusela, tak jsem se šla podívat do ulic. Žalostné mňoukání mě přivedlo k nevelkému stromku, v jehož koruně uvízl kočičí prcek a volal o pomoc. Po deseti minutách přemlouvání a sestupu větvičku po větvičce mi konečně mohl skočit do dlaní. Takovýto nádherný kocourek (tipuju, nezkoumala jsem:) francouzské modré.

Chvilku jsem ho nosila a mazlila (takové kočičáky přece doma nepotkáme!), vyfotila a šla se pochlubit se zážitkem a fotkami Magdě a Bernadettě, nejmladší naší čtrnáctileté poutnici. Reakcí byla nechápavá nereakce, očividně jsem je rušila z rozjímání a extáze nad svatou Tou-a-tou... Cítila jsem se přesazená fakt daleko ze své, ehm, cenové skupiny: že krásná kočička je mi pětkrát dražší než J. C. a dva tisíce let jeho vykladačů.

Zbytek druhého dne naplnilo únavné cestování a mé únavné obavy. A první noc v ubytování se je zdála potvrzovat. S Magdou jsme dostaly na pokoj třetí cizí paní Květu a měla jsem s ní spát na manželské posteli. Dostala jsem pozvání na domácí večeři od děvčat z jiného pokoje (říkaly mi krásně Klárko:), a když jsem se vrátila, holky byly napružené a komisní a šly něco řešit s vedoucí zájezdu. Cítila jsem, jak se mi celý výlet sype pod rukama a bylo mi zle. Vrátily se a požádaly mě, abych se přesunula na třetí samostatné lůžko. Situace vyžadovala okamžité řešení, ale byla jsem tak vyčerpaná a down, že jsem bez otázek souhlasila a šly jsme spát. Ale věděla jsem, že ráno je budu muset konfrontovat a zachránit, co se dá, než se to dostane ven, mimo náš pokoj. A byla jsem si jistá, že Květa nic nepoznala, takže inteligentní Magda mě musela prozradit schválně. Nemohla jsem takové zradě uvěřit. Bezdůvodně, proč? Byla to zlá noc.

Ráno jsem to ze sebe vydolovala a otevřela to: co se včera vlastně stalo? Šlo to těžko, protože vyplývající diskuse musela být de facto prvním potvrzením, že jsem trans a to se nedá vzít zpět. Z Magdiny překotné, vyhýbavé a defenzivní odpovědi bylo zřejmé, že mě prozradila nikoli z racionálních důvodů, ale z nějakých hlubších iracionálních pohnutek (křesťanská morálka a povinnost nebo jiný podobný blábol, chci říct důvod) a mně bylo jasné, že na této iracionální úrovni nemá žádná diskuse nebo vysvětlování smysl. Krom toho z ní vypadlo cosi jako že "se s něčím podobným nikdy nesetkala a nevěděla, jak to řešit". Tak mě ta samozvaná ochránkyně slušnosti prozradila. Z toho, že měla potřebu mě jakkoli řešit a vyřešit jsem pukala vzteky (každá transosoba asi rozumí, jak nás takový přístup znelidšťuje), tak jsem ze sebe vypravila jenom, ať to nikomu dalšímu nepovídají, že bych měla potíže a s tím, světe div se, souhlasily, jako že je to samozřejmé. A vskutku, Květa se ke mně mimo tu jedinou chvilku chová jako k ženě, takže v jejím případě to byla jenom krátkodobá panika z překvapující skutečnosti, že ta žena, se kterou se chystá spát, je prý najednou chlap. A už ani slovo o tom, krev se ve mně z té Magdiné dobročinné sabotáže vaří znova, jak o tom teď píšu.

Ale první večer a druhý den a noc byly zkouškou, další dny byly víc a víc v pohodě. Ve chvíli, kdy toto píšu, se už pouť chýlí ke konci a zatím jsem "on" slyšela jen dvakrát. Od Magdy, jak napsáno, a pak od jedné paní, kterou opravil její vlastní manžel (:D) a pak už to byla jenom "ona". Buď ti lidé nevidí a ti, co vidí, nedrbou anebo to ví každý, ale přesto jsem pro ně žena.

Navštívili jsme alpské sanktuárium v La Salette, kde se zase někomu zjevila Marie. Večerní mše se svíčkami a zpěvem Ave Maria (to je fakt hitovka, tu z hlavy nedostanu měsíc:) mě dojala tak, že nebýt namalovaná, byla bych si zabrečela. Bylo to krásné. Nějaké mé části připadá celá ta ritualizovaná fraška, kterou katolická církev předkládá svým ovcím k přežvykování trochu směšná a nemůže ji brát vážně. Ale jiná a větší moje část cítí, že pro ty ostatní okolo mě je ta fraška vážná a skutečná. Že jejich vážnost je mnohem opravdovější a cennější než moje nevážnost. Že hledím zvenčí a bez porozumění na ty uvnitř, kteří ví a rozumí. Že bych chtěla za nimi a k nim, ale nemůžu, neboť jsem příliš racionální a skeptická a nevěřím. A tak je alespoň napodobuji, s tím kupodivu nemám problém. Vstávám s nimi, zpívám, když to dovedu, modlím se a pokřižuju, když mám chuť a nedělám to, když chuť nemám... Hodně mi to ulehčuje, jak je ta "fraška" taková... esteticky přitažlivá. Je to efektní, je to krásné a tím si mě to získává. Nevěřím v toho jejich Boha, ale věřím v ty jejich lidi a věřím v Krásu. Krásné kostely se mi už okoukaly (jsou nakonec všechny stejné a v Anglii jsem dlouho lezla do každého), ale tady je to pro mě o něčem jiném: o kráse tisíců shromážděných lidí, jejich víry, věčných repetic a všudypřítomné symboliky, která překládá věci v pocity a myšlenky. Je to celé pitomé a absolutní, stejně jako je pitomé a absolutní rozhodnutí "muže" nastavit soudu a ranám světa svůj holý zadek a říct: "Já jsem holka, víte?"

Tak, když jsem tohle ze sebe dostala, budu psát o... třeba těch dvou lidech, kteří mě tu nejvíc přitahují;). Bernadetta má malá, skoro klučičí prsíčka ve skoro zbytečné podprsence a... nač ji popisovat, prostě pěkná blonďatá holka, které jsem tipovala tak o dva roky méně. Drží se pořád taťkovi nebo babičce za zadkem, takže příležitostí k hovoru moc nebylo a pokud ano, byla jednou milá a ráda, že se s ní někdo baví a podruhé protivná à la dejte mi všichni pokoj. Puberťačka, no. Přemýšlela jsem, co bych od ní v ideálním světě vlastně chtěla. Asi... se s ní kámošit a povídat si a sem tam ji pohladit po ruce:). Já si tady musím vůbec na všechno šahat:). S kočkama, růžema a sochama je to snadné, s lidma už tolik ne:(. Baví mě, že tohle se vlastně nezměnilo: snila jsem o ženách dřív a nemohla jsem je mít a sním o nich i teď. Jenom dřív to byly sny poněkud zoufalé, teď je to snění docela příjemné. Nemusím je mít.

A druhý člověk? Krásnej chlap. Pro mě je krásnej jeden ze sta a teď jsem takového měla v autobuse. Veliký a velice přítomný muž. Ten když někde je, tak se o něm ví:). Naštěstí pro mě rozumu moc nepobral nebo ho dokonale po vesnickém způsobu skrývá za hlaholivé fráze a vtipy. Naštěstí je to zadaný křesťan. Naštěstí se pořád tahá se svým hubeným (a mně děsně nesympatickým) kamarádem knězem - jako dva teplí adolescenti. Jejich věčné "Vlastíku" a "Míšo" - to je skvělé antiafrodiziakum:D. Díky tomu všemu jsem strávila v ženském zasnění a zírání jen velice uměřené množství času:). Vlastně jsem to dosud zažila jenom jednou se Silviem. S Danem jsem snít nemusela. Takové ty pocity..... umm.... každá žena je zná, muži se, pokud pamatuju, vcítit stejně nedokážou, tak použiju jen takovýto příměr: cítila jsem se jako přezrálá zahrádka s brankami dokořán, která němě volá: "Tak sakra, skliď si mě už!!!"

:)

Snažila jsem se vycítit, jestli mě vnímá, jestli se mu líbím, jestli mě trochu chce (zmínila jsem, že jsem tu zdaleka jediná žena, která stojí za řeč?). A mám dojem, že za tou hrudí jako sud a hlasem jako zvon se skrývá člověk nejistý si před ženami a vlastními emocemi. Že některé věci nepřizná ani sobě, natožpak těm okolo. Anebo tak chci vidět všechny muže, kteří o mě jeví sotva zdvořilý zájem?:) Ale jedním gestem mě moc moc překvapil a potěšil. Procházeli jsme křížovou cestu a na každém zastavení některá zasloužilá osoba předčítala ostatním kousek liturgického textu: kněží, muži, zanícené křesťanky. Já ani nevěděla, že mezi zastaveními, kde je Ježíš svlékán nebo padá pod křížem, je číslo osm "Ježíš se setkává s jeruzalémskými ženami". A tam se krásnej chlap zmocnil sešitku a donesl ho mně, že tohle bude číst ta namalovaná ateistka v minišatech a sandálkách:). To jsem si dovolila vykládat jako uznání až vyznání a měla jsem radost:).

Skutečným vrcholem naší pouti byly (určitě nejen pro mě) koupele v zázračné lurdské vodě. Do fronty jsem hloupě dorazila sama, takže jsem čekala skoro tři hodiny obklopená modlícíma se cizinkama. Teď by se mi ty naše české kvočny hodily pro rozptýlení, protože teprve po půlhodině čekání mi začalo pomalu docházet, kde to vůbec jsem a co mě vlastně čeká a začala jsem mít pořád větší strach. Byla jsem v jednom z nejposvátnějších evropských katolických míst, v ženské frontě, čekalo mě svlékání, modlitba a pak nahá koupel ve svaté vodě za asistence služebnic Božích! A mně se mezi nohama bude houpat ta strašná věc. Tohle nebyly dámské sprchy ani smíšená sauna v Česku. Tohle byl průšvih jako hrom. Čelila jsem pohledům ze všech stran (jasně, že jsem byla nejvyšší z těch stovek žen a nápadně oblečená, namalovaná, ošperkovaná). Sledovala jsem přísné a lhostejné tváře sester, které odváděly do labyrintu ženy v řadě přede mnou. V tu chvíli pro mě byly stejně děsivé, nelítostné a neoblomné jako ty nejvyschlejší jeptišky... Říkala jsem si, která z nich to bude, která to uvidí jako první? jaká bude její reakce? zvýší hlas? přivolá ostatní? bude naopak věcná a nekompromisní jako smrt? bude umět anglicky? zaseknu se v zoufalém zmatku a nesdělitelné křivdě nebo se mi podaří říct to, co musím? Tedy, že sem jedu přes půl Evropy, že čekám tři hodiny na svoji chvilku, že k mužům do fronty NIKDY nepůjdu a že se odsud prostě NEHNU?

Dvě hodiny se ten strach stupňoval, začala mi být zima a klepala jsem se, začala jsem nezvladatelně zívat (to jsou mé symptomy:) - myslím, že jsem nikdy v životě neměla větší hrůzu z toho, že jsem trans. Opakovala jsem si, že musím víc věřit v dobrotu lidí, kde už víc, než tady v Lurdách? Ale nešlo to. Představa té nepatřičné věci, která vypadne zpod šatů, na ženském těle, ve svatyni ženskosti (zjevila se tam Panna panně přece!) byla prostě nesnesitelná. Byla jsem ráda aspoň za to, že tuhle denní můru zažívám až teď na poslední chvíli. Dřív bych všechno promýšlela do detailu předem a děsila se týden napřed. Teď přemýšlím míň a věci mi nedochází a získala jsem tím týden bezstarostného života. Ale v tu chvíli to byla útěcha slabá.

Na řadu jsem došla už strachem vysátá, paralyzovaná a rezignovaná. Ujala se mě postarší laskavá sestra se skvělou angličtinou a všechno mi vysvětlila, ale pak mi stejně musela ukazovat a pomáhat, jako děťátku, protože jsem byla fakt mimo. Chvíli jsem se klepala nahá pod kápí na židličce a pak už se šlo na to. Za plentu k betonové lázni s vodou, jedna sestra po každé straně, připravily prostěradlo a začaly ze mě strhávat tu kápi...... Zoufale jsem si držela obě dlaně v klíně (který jsem si, bylo to neuvěřitelné, večer předtím rutinně a bezstarostně holila abych holky v sauně nepohoršovala nebo co jsem si to myslela/nemyslela...), aby to ještě malou chvililinku nebylo vidět - takové marné gesto poslední obrany někoho už bezbranného a poraženého... (Teď mi to připomíná, jak mi jako děcku zubařka už skoro páčila čelisti železným prstem a to zoufalství, kdy se člověk konečně vzdá, protože odpor a boj už jsou zbytečné...)

Pak jsem musela zvednout ruce, aby mě mohly zabalit do prostěradla, tak jsem se jen se skloněnou hlavou dívala dolů na tu paseku tam a čekala až... až se stane, co se stát musí. A stalo se to, že mě sestry profesionálně a v okamžiku zabalily tak, že nebylo vidět nic. A už ukazovaly na panenku Marii na zdi přede mnou, už jsem si šeptala modlitbu, kterou jsem si komponovala a cvičila den předem a nešla a nešla mi... tak teď jsem to odříkala docela plynule, vešla jsem do vody, sedla si, sestry mě převrátily na záda do ledové vody, vyletělo ze mě takové chlapsky hluboké zajíknutí, ale už to bylo jedno, už na ničem nezáleželo, už jsem byla po koupeli; nikdo nic nepoznal a nepozná a nikdo mi nic nevezme!

A zase mě sestra musela navigovat, jinak bych tam jen stála schovaná v bezpečí kápě, dívala se na zem a do sebe a třásla se tichým smíchem. Taková to byla euforie! S velkým úsměvem a stále pohroužená do sebe jsem se provlnila okolo nekrátící se fronty, kráčela si po rozpáleném poutním areálu a roztávala z té zimy i fyzicky. Cítila jsem se neskutečně žensky. Měla jsem chuť dát každé ženě pusu a každému muži prostě dát:)). A jak se ty i ti usmívali nazpět!:) Cítila jsem silně jako nikdy předtím: "Už aby ta věc byla pryč!!" Konečně zase trocha jistoty, po dvou měsících chmur, kdy jsem na žádné radikální kroky neměla chuť ani trochu.

Protože jsem se zdržela dlouho ve frontě, naše skupina začala s prohlídkou města beze mě, takže jsem hned volala naší vedoucí, pouštěla Google mapy a hledala je. Našla jsem je ve městě plném turistů/poutníků, suvenýrů a autobusů brzy, ale to už ta racionální činnost stihla otupit to nejcennější: to takřka nábo-ženské vytržení. Místo koukání na displej a názvy ulic jsem měla prostě chodit nazdařbůh sama mezi lidmi, zářit, užívat zpětnou vazbu, prožívat a prociťovat ten změněný stav a hledat odpovědi na otázky. Pro mě je směrodatné, jak cítím dilemata, když mi je výborně. Líp než v tu chvíli mi ani nemohlo být. Takže jsem se musela plácnout do čela, když jsem si uvědomila promarněnou příležitost:/. Děsím se samoty, ale ona je často velmi užitečná.

Ale i tak to byl skvělý den. Večerní svíčkový průvod, který mě tak nadchnul den předtím, jsem ani nedokončila - po zážitku koupele vybledl a zevšedněl. A protože nás čekal ještě jeden celý den v Lurdách, napadalo mě, že bych mohla jít na koupel ještě podruhé! Vůbec mi to nesedělo, já jsem v tomto taková střídmá: kde se ostatní snaží urvat co nejvíc modlitbiček na exkluzivních místech u ostatků prestižních svatých, hromadí milosti a suvenýry a chtějí stihnout a mít všechno, já chci zážitků a věcí méně a pak se zastavit u kávy, přemýšlet o nich, prohlížet si je a hledat hodnotu v tom vybraném málu. Zkrátka, přišlo mi, že půjdu-li podruhé, jenom rozředím první neopakovatelný zážitek a... no napiš to... proviním se hříchem žádostivosti, marnivosti a pýchy. Že z poutnice bude atrakce konzumující turistka.

Opravdu mi to leželo v hlavě a bylo to dilema, až mě to samou překvapovalo. Ráno jsem si zašla do kaple a odříkala svou modlitbičku a hledala, co je správné a co chci a když jsem poprvé připustila možnost, že teda půjdu ještě jednou, zaplavila mě taková radost... a bylo rozhodnuto:). Tentokrát jsem čekala bez obav, kratší dobu a se dvěma známými ženami, a když jsem si odskočila na toalety, našla jsem cestou na zemi stříbrnou hromádku: růženec, takovou ošklivou cetku z laciného kovu z turistického obchodu, kterou bych odmítala, i kdyby mi ji prodejce nabízel zadarmo. Ale teď mi to přišlo, jako bych narazila na škaredé opuštěné štěně, stála jsem nad tím v rozpacích a pak jsem se shýbla a omotala si tu tretku okolo zápěstí. Ženské hned, že to je znamení, začaly mi vysvětlovat, jak se modlí růženec a já naslouchala a divila se, kam až jsem se to dostala. Nevěřím, a cavyky okolo víry mě iritují, ale věřit si neokázale a pro sebe, to mi přijde cool a sexy:). Navíc je na tom růženci Marie. K Ježíši se modlit nechci, ale k Marii mi to nevadí. Ona je totiž žena. Tak jsem si nakonec donesla tu ošklivou věc namotanou na ruce až do koupele. Tentokrát to bylo klidné a bez velkých emocí, ale přesto jsem se potom cítila velice dobře a žensky.

A protože jsem se předtím krátce bavila s krásným chlapem, věděla jsem, že se ten den také chystá ke koupeli, dokonce jsem ho zahlédla ve frontě (a přišlo mi v té chvíli těch mužů podivně líto, jak tam čekají se skloněnými hlavami všichni stejní, jaloví bez svých žen... a byla jsem hrozně vděčná, že jsem z tohoto navždycky pryč). Myslela jsem, že se po koupeli bude třeba cítit velice chlapsky, jako já žensky a že tohle je poslední (vlastně i první, protože program byl nabitý a času a spánku málo) příležitost trochu si pokecat v klidu a třeba o samotě. Vím dávno, že je naprostý nesmysl, abych jakkoli usilovala o muže, který neusiluje o mě a dokonce může tušit, že jsem trans. Ale rozhodla jsem se, že pokud ho potkám, zeptám se nezávazně, jestli nechce zajít na kafe. A opravdu, za chvilku jsem na něj v tom ohromném areálu mezi tisíci lidmi narazila. Hrklo ve mně a v tu chvíli jsem věděla, že odvahu mít nebudu, ale zamířila jsem k němu zeptat se alespoň, jaké má plány na odpoledne a doufat, že ho třeba něco trkne. Ale předběhla mě u něj stará žena z našeho busu a bylo jasné, že před svědkem se krásnej chlap s uhýbavýma očima nijak nezaváže. Jeho plány na odpoledne byly jít nakupovat s Míšou suvenýry a pak s Míšou na oběd. Tož to jsem si řekla "Ále nasrat" a šla si po svých:D. Škoda, pak už nás měla čekat jen upocená cesta domů, bez šatů, bez mejkapu, bez šperků a bez krásy.

Tak jsem si poslední den v Lurdách užívala sama. Našla jsem další ztracenou modlicí věcičku s panenkou Marií (tentokrát dokonce moc hezkou) a později mi Magda dvě další věnovala, takže mám dohromady čtyři katolické amulety:D. Pohledů bylo strašně moc, což znamenalo, že vypadám buď jako transka nebo jako krásná ženská. První den v Lurdách mi zrcadlo odpovědělo, že jako transka, ale tentokrát, že jako žena. Ženy se na mě usmívaly, to znám i z Česka, i muži se na mě usmívali, to bylo docela nové... Zdravili mě "Bonjour madame" a jednou dokonce "mademoiselle" (OK, to bylo od osoby, která chtěla peníze, ti musí být velice milí...:).

Vůbec, během těchto devíti dní jsem si uvědomila, že zažívám zatím největší generálku svého ženského života. Jako žena jezdit veřejnou dopravou, chodit do obchodů, za doktory, na úřady, za kulturou, do kavárny, scházet se s muži... to jsou jen takové ženské chvilky, za kterými vyběhnu z domu a domů se zase brzy vracím. Práce v UK mě v tomto ohledu také neposunuje. Tady jsem byla v rozličných situacích neustále exponovaná a obklopená lidmi, kteří mě jako muže nikdy neznali, byla jsem pro ně od začátku žena a přišli-li na něco, nemluvilo se o tom. Navíc jsem v našem kolektivu byla jediná dáma. Cítila jsem, že to na mě klade nároky, kterým chci a musím dostát. Buď jim tou dámou! Oblékat se, malovat a zdobit už pro mě byla samozřejmost. Ale elegantně chodit, stát, sedět, gestikulovat, jíst, mile se usmívat, vesele prohodit konverzační frázi nebo zapříst krátký rozhovor - prostě být tak trochu filmovou dámou, která vnáší krásu do světa - to bylo nové. A ono mi to šlo docela přirozeně, skoro samo, protože jsem se cítila tak dobře a tedy žensky. Ještě jsem tu dámu trochu přihrávala. A když se hodilo být za hloupoučkou holčičku, byla jsem hloupoučká holčička:).

Byla to veliká dívčí radost. Sedět způsobně s rovnými zády, vypnutými ňadry a s nohou přes nohu u společné večeře, dlouhými prsty s prsteny a rudými nehty si přidržovat půlměsíček vodního melounu a zdrženlivě uzobávat, pohroužená v tu činnost, zatímco se mi podél tváře pohupují náušnice... Uvědomit si, co to dělám, a že už to tak dělám naprosto automaticky, že se stávám tou krásnou rolí a ta krásná role mnou... Uvědomit si, že mě od vedlejšího stolu asi kdosi pozoruje, že by tamten...? Zvednout oči, vidět, že to je opravdu ten krásnej chlap, trošku se usmát a hledět si svého...

Proplétat se v šatech, s kabelkou, s náramkem (proč, proč, proč jsem si nevzala i ten stříbrný nákotníček s perličkou???) mezi turisty, všimnout si zrzka, který stojí jako sloup před svým obchodem a pozoruje mě. Projít okolo, klást nohu před nohu, jako bych měla podpatky, mávnout si trošku tou rukou bez kabelky, ujít pět, deset, patnáct metrů, prudce se ohlédnout a vidět, že on pořád stojí a zírá, nevěřícně se smát s prsty před ústy...

Tohle všechno bylo nové a nikdy jsem se dosud necítila tak žensky a v té ženskosti tak přirozeně. Ale bohužel, udržet se taková nedokážu. Teď jsme na cestě zpět a dámské propriety se vezou v kufru v podpalubí. Je mi smutno, mám české starosti, jsem zase uzavřená a "chlapská". Prodavač mi na rozloučenou s Francií řekl "au revoir, monsieur", třetí poutní misgendering. Krásnej chlap si přesedl dozadu za nás a huláká tu, ale mě si nevšímá a já jsem ho už také pustila z hlavy. Je to praktické, že to tak dovedu, ale taky trochu smutné.

I ty tři sluncem a štěstím prozářené dny v Lurdách se občas zadrhly a pronikla do nich domácí realita. Tak třeba jsem byla nadšená z krásné francouzštiny a divila se trochu, co vlastně vidím na té své milované angličtině. A pak si v kavárně k vedlejšímu stolku přisedly tři anglické stařeny, a když jsem slyšela tu jejich akademickou angličtinu, to jejich afektovaně protažené "Thank you", které nevyjadřuje ani špetku vděčnosti a které už sama někdy používám... přepadl mě odpor k Anglii plné pravidel, chladu, odstupu a přetvářky. Co mi sem leze práce, do sladké Francie?! Podobné pocity jsem měla ze všech těch starých a nemocných lidí na vozíku. Že mi škodí ta práce, obklopující mě nemocí a ošklivostí, že mi to neumožňuje být tou nejlepší Klárou.

Žena, má-li být apoteózou krásy a něhy, pro kterou budou muži měnit svět, musí být z toho surového a ubohého světa poněkud vyňata a před ním chráněna. Musí být symbolem postaveným na piedestal. Já jsem poprvé ochutnala drobečky toho, jaké to je, být něčím takovým. A i když je mi jasné, že mnohé symboly nakonec proklínají svůj nesvobodný život, strašně bych to chtěla. Pro sebe. A nikdy to nebudu mít.

Ta pouť mi ukázala cestičku vedoucí ke zklidnění a k pokoji, k modlitbě do kostela. A na druhé straně připomenula cestičku, na kterou jsem v posledních měsících rezignovala. Cestu nekonečného a nikdy plně neuspokojivého plahočení se za snem a ideálem. Dá se to sloučit? A nedá-li, stejně: kde je pro mě jaká volba? Nejsem moc silná a budou za mě volit okolnosti a nutnost: podzim a zima zřejmě plná operací, (které když nepodstoupím teď, tak už asi nikdy) bolesti a neschopnosti; práce, kterou bych měla pustit k vodě, ale zřejmě nebudu moci; samota v Brně nebo stagnace v rodném městě... Mhm, jak vidno, dopisuju zpět v Brně zaprášeném starostmi...:).

Já už ten podivný text ukončím. Je takový proto, že deníček na zápisky z cest jsem nechala doma a ono toho zničehonic bylo mnoho, o čem jsem chtěla psát. A to jsem myslela, že už blogovat moc nebudu...

Jo, a je to půlrok na hormonech. To si žádá obligátní rekapitulaci změn... Mnó, od pupíčku dolů se mi udělal takový tmavý pruh! C'est scandaleux!