pondělí 10. září 2018

Fotky.

Původně jsem chtěla odmazávat jen ty fotky, které by mi přišly až moc chlapské a ošklivé (zatím to byla jenom jedna lednová:), ale začal mi tu narůstat traffic z takové podezřelé stránky a představa, jak na mě koukají prasata z USA, Ruska a Brazílie (kde jde transholkám o život) se mi fakt hnusí. Takže jsem to pro jistotu promazala všechno. Ale štve mě to! Když mě obava z blbců nutí dělat to, co nechci... Je to korupce! Ach jo:/.

pátek 31. srpna 2018

Článek starý a docela o ničem, ale je mi ho líto vyhodit.

Ještě jednou a snad naposledy o injekcích. Napotřetí jsem si zapomněla udělat řasu, tj. jednou rukou vytvořit na stehně faldík a píchnout to do něj a byla to chyba. Nejenže to bolelo, ale hned pod povrchem se jehla o něco zarazila a když jsem přitlačila, povolilo to s takovým odporným křupnutím a jehla tam zase zajela skoro celá. Takže mi bylo opět špatně a bodalo mě v tom místě nechutně ještě 20 minut. Napočtvrté ať už jsem poučená!;)



Když jsem minulý říjen poprvé v životě mluvila s transženou dávno po tranzici, zmínila, že před operací musela chodit na laserové odstranění ochlupení v klíně (a že to bolelo ještě víc než tvář). Od té doby jsem ale neslyšela o žádné druhé, která by se do toho pouštěla. Ptala jsem se v červnu doktora Jarolíma, který v Česku dělá tyto operace nejdéle a ten říkal, že to potřeba není. Pak jsem ale od kamarádky dostala poukaz na první epilaci bikin zdarma. V Estetice Brno, kde mají novou technologii, kterou jsem na tváři v Yes Visage ani v Effect Clinic vyzkoušet nemohla. Bylo to lákavé a do operace už možná jen půl roku... tak jsem se rozhodla to vyřešit: pustit se do toho hned nebo ten projekt nadobro pustit z hlavy. Volala jsem svému operatérovi do Ostravy a ten tvrdí, že nutné to není, ale výhoda to je... Takže už šlo jen o peníze: dávat velké peníze za zbytné věci už nemohu a ceník na webu mluvil o individuálních cenách, ale strašil tisíci za jedno ošetření. Vzala jsem poukázku a došla si tam ukázat jim to své místečko k epilaci, ať mi to nacení. Nedozvonila jsem se, nedovolala, až na mailu jsme se domluvily na schůzce další den.

Slečna byla malá a při těle, ale mladá a pěkná. Já to miluju, jak jsou holky od kosmetiky všechny krásné a pěstěné, jak o sebe pečují, protože se v tom vyznají a mají k tomu blízko a mají to po ruce. K té své věcičce dole mám odstup a je mi trochu pro smích, představa, jak to někomu ukazuju mi taky byla k smíchu, ale ve skutečnosti jsem se už neusmívala - vykasat šaty, sundat kalhotky a roztáhnout nohy bylo nepříjemné. I před ní. Hned mi podávala žiletku, ať to oholím a můžeme jít na to. Z takového přístupu a efektivity jsem byla unešená, už zase jsem totiž sklouzla k hroznému zvyku každou investici převalovat v hlavě - opravdu to potřebuju? můžu si to dovolit? - a teď se na první konzultační schůzce bude místo řečí hned makat?:))) Ale musela jsem se v rozpacích zeptat na cenu. Další ošetření mi prý může udělat za pět set a vezme mi s tím i kus břicha. Tak jsem se usmála a už si lehala, jelikož laser za pětikilo, to je jako zadarmo:).

Slečna na mě nastříkala sono gel (tu věc, co se maminkám patlá na bříško při ultrazvuku, když se chtějí podívat na své nenarozené děťátko:) a pak rychle a kontinuálně jezdí epilační hlavou po cílových místech. Hřeje to, pálí to, ale bolest je zanedbatelná. Hotovo bylo za několik minut. A potom žádné zarudnutí, opuchnutí nebo dokonce puchýře, byla jsem prakticky bez reakce. Skoro se mi nechtělo věřit. Toto je opravdu ideální řešení pro transženy už v tranzici, pro které je polaserová tvář těžko řešitelná pohroma. (Jak dlouho to je po elektrolýze, o které jsem tu psala, měsíc? a tvář je pořád flekatá a bez mejkapu vypadám hrozně...) Otázka je cena za epilaci celé tváře, na to jsem se nezeptala. Ale zdálo se mi, že transholkám chtějí maximálně vyjít vstřic. Ostatně chodí jich tam spousta.

Slečna také říkala, že jsem přišla docela pozdě a za půl roku se zbavíme tak 70% chlupů, budu-li chodit jednou měsíčně. Ale o to mi šlo, nepotřebuju být úplně hladká, spíš abych se tam mohla strojkem epilovat. To teď na podbřišku a níž opravdu nejde.

Takže jsem si vyzkoušela už třetí typ laseru na třetím pracovišti a měla jsem skvělý pocit z toho, jak lehce a elegantně se vyřešila záležitost, nad kterou jsem už už lámala hůl a že jsem zase udělala něco malého pro Kláru:).



Jela jsem na tábor s vozíčkáři, jako za posledních deset let skoro každý rok. Tentokrát jenom na tři dny, protože mi můj čas přijde dražší než dřív. Měla jsem obavy z toho, že někteří jednodušší a zato hodně hlasití a ukecaní nedovedou tu změnu přijmout a uslyším své staré jméno několikrát denně. Ale opak byl pravdou, stačilo upozornit jednou a už mi říkali Klárko, Klári, Kláro:). Možná je pro ně každý den úplně nový den, jako pro pejsky, a takovéto zázraky a proměny se jim dějí pořád a berou je bez podivu. Jako v pohádce:). Kéž bych dovedla být také taková.

Starý známý přivezl osmnáctiměsíční dcerku Evičku. (Z jeho přijetí jsem měla také obavy, protože na táboře před rokem, který byl mým prvním veřejným (a těžce rozpačitým) coming outem, mě moc nebral a trochu rejpal. Ale letos byl v pohodě.) Evička byla děsně roztomilá:). První večer si mě na půl hodinky vybrala za náhradní maminku a tak se okolo mě motala a plazila se po mně, až jsem z toho byla naměkko:). V jeden moment mě chytila za ruku a táhla mě za tatínkem a křičela na celé kolo jediná dvě slůvka, která zatím umí: "Tatí! Mamí! Tatí! Mamí!" a pořád dokola. Naštěstí ji to po chvíli přešlo, protože jsem byla už trošku ovíněná a hnalo mi to slzy do očí dost účinně:-). Ale na klín jsem si ji neposadila ani jednou, přestože jsem tak moc chtěla. Styděla jsem se. Ukázat jim emoce. Bída:(. Těmto lidem a tomuto kolektivu jsem dlouhá léta předváděla toho nejhoršího apatického a bezemočního introverta a jak známo, vymanit se ze stereotypů je z věcí nejobtížnějších. Navíc se tu nic moc neděje a hodně se jen tak vysedává, což mi dřív vyhovovalo, ale dnes z toho na mě padá únava a depka.

Ale loučit se mi s nimi stejně nechtělo. Ještě jsem se před cestou do Brna zastavila v Telči na kafíčko a tam jsem narazila na takovou holku. Něco přes dvacet, menší, rovné platinové vlasy, tmavá rtěnka, bílá kůže, tetování. Dokonalost. Napadalo mě, nač to s chlapama dál zkoušet, když to stejně nejiskří a po světě chodí takováto krása.

V Brně jsem uháněla na koncert Už jsme doma do Staré pekárny. Zatímco v Telči se mi dvakrát dostalo označení "paní", z hloučku cikánských holek v Brně na zastávce se do mě zapichovaly zkoumavé pohledy a když už jsem je měla za zády, zaznělo konsternované: "Ty pičo, to je normálně.......................". Co jsem jsem se nedozvěděla, mladé se asi nedostávalo slov:).

Předskokana UJD dělalo japonské trio, které to úplně zabilo: byli lepší a potom jsem se u hlavní atrakce večera už nudila. Kytarista vypadal jako holka, ale neměl prsa. Když začal vřískat do mikrofonu, pořád to mohla být holka. Do "ticha" se po první dvacetiminutové "písničce" ozvalo z českého publika nevyhnutelné "Je to chlap nebo ženská?!" Myslela jsem si "Heh heh, konečně to taky schytává někdo jiný;)". Teprve když nás oslovil lámanou angličtinou, bylo jasné, že je to kluk. Mají to ti mladí Asiaté štěstí... Nechají si narůst vlasy, androgynně se obléknou a jsou za ucházející holku.

Když hráli Japonci, myslela jsem na a vnímala hlavně muže okolo, když je ale vystřídali Češi, myslela jsem spíš na holky. Docela konkrétně vlastně a s mírnou nechutí: že minulosti neuteču. Když bylo po všem, dočkala jsem se flirtovních komplimentů od nějakého typa, ale byla jsem zaujatá proti nim všem. Kecy. Mluvit a mluvit, to by vám šlo, co?

Doufám, že až budu mít vlastní pipinu, ta fascinace ženským se třeba oslabí, ale s prsama to nefunguje a koukám jim na ně i teď, takže je to asi jenom zbožné přání...:(



A když už mluvím o prsou... O víkendu jsem cosi špatného snědla a den mi bylo zle. Osaměla jsem v rodičovském domě, choulila se v křesle slabá jako moucha a čučela na konec Titanicu. Bylo to den po injekci, takže jsem řvala jako želva. (Stačil k tomu první pohled Rose do tváře. V tu chvíli už zmáčené a zmrzlé, ale přesto to bylo jasné: tak mladá a nevědomá a privilegovaná, tak vychovaná pro přepych a manželstvi, tak čarokrásná.... Přitom jako klukovi se mi nelibila, byla moc tlustá a zrzavá a tím s ní byl V. vyřízen.) Tak nějak jsem si zmáčkla prso a ono z toho začalo cosi téct... co by asi rádo bylo mlíko..... Tak to bylo trochu dojemné poprvé, ale jak mi bylo blbě a moc žensky jsem se necítila, bylo to i trochu nechutné. No, tohle každopádně bylinky ani estradiol v tabletkách nikdy nedokázali:).



. . .

pondělí 20. srpna 2018

Girls:(.

Ptala jsem se pokladní v Albertu, jestli mají baterie. Ukázala mi, vybrala jsem si, podávám jí je.
"Tak jste našel... našla?"
Chtěla jsem jí pochválit nehty, takhle jsem jí jen věnovala studený pohled, chladné "Nashle." a šla. Ne že bych to tak chtěla, ale víc jsem prostě nedovedla.

Konečně jsem zašla do Sephory ve Vaňkovce. Teprve po dvou týdnech odkládání jsem na to sebrala ne snad odvahu, ale spíš dobrou náladu. (Tvrdím tu, že jsem svou sociální fóbii překonala? Ne tak docela:/.) Před časem mi tam totiž holky u pultíku nabízely 15 minut mejkapového poradenství, ale tehdy jsem neměla chuť nebo čas. Teď by se mi to hodilo, protože už se dlouho maluju pořád stejně a už mi ten "look" přijde moc "heavy", tak se snažím líčení trochu odlehčovat a hodily by se mi názory a tipy někoho nezaujatého a snad profesionálního. Dostalo se mi akorát profesionálního vysvětlení, že toto prý nedělají, že jsou schopné akorát pomoci s konkrétním produktem. Holt rozdíl mezi pasivní a iniciativní prodavačkou...

Tak jsem alespoň strávila věčnost s vůněmi a neobjevila nic nového zázračného a pak ještě půl věčnosti s laky na nehty. Slečna mi pomáhala s výběrem a také jí to ujelo: větu nebo možná jen slovo načala v mužském rodě a dokončila v ženském, skoro přirozeně, ale já to samozřejmě slyšela dobře.

Tyhle misgenderingy... Úplně vidím, jak se těm lidem v hlavě rozbliká majáček a rozeřve se siréna a ozývá se "Pozor! To je chlap! Vypadá jak žena!" a jak sotva dovedou myslet na něco jiného a neví, jak se chovat a jsou neautentičtí a nepřirození. Namísto toho, jak bych si to já přála, aby jim v hlavě bliklo "OK, tahle se narodila jako muž." a byli nadále klidní a sví.

Je to tak vysilující... Díkybohu se mi to neděje často, protože mě to pokaždé připraví o sebevědomí a dobrou náladu, někdy po celý zbytek dne. Po zbytek dne jsem zase jenom transka.

Vzhledem k tomu, že jsem na HRT skoro sedm měsíců, že mi je 32, že jsem tomu dlouho dávala všechno a i teď to flákám jenom zlehka... nemůžu si pomoct, je to neúspěch. Občas zabrousím na Terezin blog a čtu to chronologicky (ještě tak rok a přečtu to celé:) a jsem teď ve stejné fázi na jejím blogu jako ve svém životě. A ona už měla solidní passing. Známí ji nepoznávali! (To se mi myslím ještě nestalo.) A to byla o pár let starší než já. Co dělám špatně?!

Výška, která mi bude pomáhat jenom pokud budu mít pěknou tvář a křivky. S tváří, kterou mám teď, mi to má výška komplikuje děsně.
Tvář, u které už ani nevím, jestli jí líčením pomáhám nebo škodím.
A póza, postavení těla. Chodím a hrbím se jako dvoumetrový chlap? To podezření mám už dlouho, jenže to je věc, kterou vidím jenom ve výlohách a kterou mi do očí nikdo neřekne, takže je snadné si ji zlehčovat a nevnímat. Tak si poslední době si opakuju každých pár minut: "Hlavu narovnej! Ramena dozadu!":) Cvičit jsem zase kvůli tomu začala (a také abych v posteli nebyla jako dřevo:D), záda a krk se nově snažím protahovat a posilovat. Jde to těžko, všechno to bolí a tahá, co bych chtěla po půlroce necvičení? Než se mi tohle "narovnání se" zautomatizuje, než začnu chodit a sedat rovná jako prkno, to bude asi větší boj než s hlasem.

Tenkrát to bylo jako útoky tříštící se o nedobytnou tvrz. Zkoušela jsem mluvit jinak a nešlo to a vzdala jsem to. Zkusila jsem to a selhala znovu a pak znovu a znovu. A najednou jsem byla uprostřed dobyté tvrze a žádná tvrz tu nebyla. Bylo najednou normální mluvit cizím hlasem. Potom už šlo jen o to, ten nový hlas cvičit a kultivovat a zkoušet v různých situacích. Práce už relativně jednoduchá, která pokračuje dodnes.

Ale stejně, nejlepší zbraň proti misgenderingu a protivenstvím vůbec je úsměv a radost v pohledu a v hlase. Tu bychom si měli z Terezy vzít příklad všichni.

neděle 19. srpna 2018

Guys:).

Konečně jsme jeli s fotografem na ten výlet. Co na sebe? Celé léto nosím šaty, protože mi přijdou ženštější a hlavně jsem líná kombinovat sukně s topy a nevěřím si v tom a už jsem si řekla: "Dost! Máš i pěkná trička a pěkné sukně a pěstuješ si předsudek a strach." Šaty jsem odložila a měla jsem z toho dobrý pocit:). 

V autě mě fotograf překvapil, když mě hned zkraje chytil za ruku a po chvíli za stehno a pokračoval pomalu výš... Sebe samu jsem překvapila, když jsme tak povídali a já si uvědomila, že jsem zničehonic docela vzrušená... Úplně jsem ji v klíně cítila, mokrou a dychtivou, a měla jsem sto chutí ho za tu ruku vzít a strčit si ji do kalhotek a do sebe, ať mě přestane jenom dráždit a ztrácet čas... Jenže jsem nemohla, že ano, protože, PŘEKVAPENÍ: já ji tam ještě nemám:(. Nestalo se mi to poprvé a je to podivně hořkosladký a intenzivní pocit. Obecně bych řekla, že mi takováto představivost naprosto chybí a ono se mi děje tohle...

Jeli jsme do opuštěné pískovny u Rudic a když vytáhl foťák, povídám, že mu zapózuju, jestli chce, ale o další stovky fotek, kde budu ošklivá, nestojím. Ale fotografie jsou samozřejmě jenom záminka, hledal hlavně místo v relativním soukromí (pískovnou se rozléhaly četné dětské hlásky, to bylo krásné:), kde by mohl rozdělat deku a vytáhnout víno. Polosladký Merlot, nevěřila bych, ale poprvé v životě jsem pila červené víno, které mi opravdu chutnalo. K ničemu velkému vlastně nedošlo, on je to takový mazlicí typ a drží se zpátky, ale stejně to bylo pro mě v něčem poprvé a místy intenzivní. Když se mu sem tam podařilo, že jsem přestala myslet a byla bych svolná skoro ke všemu, co by si chtěl vzít, on toho nechtěl využít a zatraceně rychle jsem pak střízlivěla a poněkud smutně myslela na to, že pokud tu není pořádná chemie, pokud mi ten člověk prostě nevoní, jsou hranice, za které s ním nemůžu jít, byť bych třeba moc chtěla. A že jak mi bude zevšedňovat novost toho všeho, bude ta hranice pořád níž. Mně by se docela líbilo, být takovou "easy girl", která jde s lehkostí s každým:)). No třeba časem:).

Transsexuality jsme se přímo stále nedotkli, ale schovávat a předstírat jsem se moc nesnažila a tak nějak vyplynulo, že to ví celou dobu. No OK. 

Jeli jsme zpět. Výlet byl vlastně moc moc fajn, ale když jsem se vrátila domů, cítila jsem se úplně prázdná a bezbarvá a místo naplánovaného odpoledne jsem seděla doma a pouštěla si Kate Bush. Dokonce s texty písní na displeji notebooku, jak už to roky nedělám (kdo má na tohle čas?!), protože jejímu falsetu opravdu nerozumím. Vybrala jsem ji podivnou náhodou (nebo spíš podvědomou polonáhodou), protože první alba psala a nahrávala jako krásná hnědooká dívka ve svých teenech, která zpívá, tančí, chlapi z ní šílí, ale je pro ně také tak trochu nedotknutelná múza... prostě mladá žena, která má úžasný život před sebou a na dosah ruky a všechno v něm je tak nové a fascinující... Promlouvalo to ke mně z té ženské poloviny, z ženské perspektivy a dotýkalo se mě to dost. Hlas dívčího mládí, jehož stín a odlesk bych vlastně já měla zažívat někdy teď, že? Píseň "Room for the life" je dokonce o tom, že aťsi hraje a prohrává s muži jakkoli, nikdy neumírá v slzách nadlouho, protože je jednoduše žena a v jejím lůně je místo pro druhý život a v tom je všechna síla, kterou kdy bude potřebovat. Uhhh.... To jsem si říkala, kam mě tohle staví a kde je moje místo, obzvlášť když už mě dostihuje ta (možná celoživotní) fáze, kdy zírám do každého kočárku a do každé dětské tvářičky... Dostihuje mě dřív, než bych byla čekala... Pro mě děti bývaly vzduch.

A do toho mi zavolal Dan the Man. Jojo, ten tlustej škaredej taťulda, co mě tehdy v práci tak hezky vošukal...:D Byl špatný signál, jeho angličtina se nezlepšila a moje nepoužíváním také pěkně zakrněla, tak to bylo zpočátku trapné a posléze spíš komické. Nechtěl nic konkrétního, jen se pozeptat co a jak... na operaci se hned ptal, pitoma jeden...:). Druhého října bude v Londýně, což náhodou přesně odpovídá mým plánům, tož pokud dostanu práci, jak já si přeju, potkáme se tam. Jenomže práce, jak já si přeju, je už pár měsíců jenom utopie a i kdyby to vyšlo, potkají se asi jen dva cizí lidé. There's no way to recapture the glory of the days passed, huh? Ale stejně mi udělal velikou radost. A hlavou mi proběhlo: dneska se ozve i chlupáč, určitě!:)

Pak jsem se viděla s esefákama a padalo na mě mlčení a nuda a únava a esefila jsem tentokrát víc než ostatní. Protože jsem pak chtěla jít sama na pívo (když budu chodit ve skupince, nepotkám nikoho nového!), úplně nakonec jsem se pokusila setřást zamlklost emotivním monologem o nezpracované křivdě (jak mě řidič v UK uvěznil v autobuse a uletělo mi kvůli tomu letadlo), který mě trochu probral. Pak jsem úspěšně vyřídila nepříjemný hovor s operatérem, který mi bude dělat pipinu a jehož závěrem je to, že asi začnu chodit na laser intimních partií:-o. Pivo v Laundry Café bylo dobré a zvedlo mi náladu ještě víc.

A konečně je tu klimax toho dne a tohoto článku:). Kráčela jsem si po nočním chodníku s nařasenými ramínky a v nařasené sukýnce hezky zčerstva a sebevědomě, s nosem nahoru a s úsměvem na rtech (jaký to rozdíl oproti té mátoze, která někdy klouže ulicemi a chtěla by být neviditelná, to je rozdíl aspoň milijón procent, to jsou dva různí lidé a já umím oba, heč:P). Podél chodníku vysedávaly hloučky lidí s pivy a cigaretami... Od samotného muže zazněla polohlasá samomluva:

"To je krásná ženská............"

Bylo to tiché, ale slyšela jsem to naprosto zřetelně a z toho tónu mi srdce vynechalo dva údery, než se zase překotně rozběhlo vpřed: to nebyl pokus o flirt ani opilecký blábol. Bylo to tak plné opravdovosti a takové beznadějné touhy... Znělo mi to v uších pořád dokola. Jsem krásná ženská. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to jako euforie ze dní v Lurdách zhuštěná do jedné minutky. Vznášela jsem se a v duchu jsem se smála a jásala na celé Brno. Oh yeah! Fuck yeah!:D Ono to půjde Kláro!!! Ale ušla jsem jen kousek k domovu a už mi bylo skoro do pláče: já nechci, aby měli muži kvůli mně takovéto pocity... Já jim chci dělat radost... A už jsem byla skoro doma, když mě napadlo, co si ve všední náladě neuvědomuju, ale v takovéto ano: že na perspektivní vztah zralá nejsem, ale na takovou euforickou, šílenou, beznadějnou, o 15 let opožděnou studentskou romanci zralá jsem.

Říkala jsem si: "Kdy už Tě potkám? A kde?"

A chlupáč se neozval:(.

úterý 14. srpna 2018

Musím se podělit...

Možná to znáte, doufám, že to neznáte, ale mám pocit, že některé dny se mi rozpadnou pod rukama ještě než začnou, hned zrána, možná ještě než vylezu z postele. Většinou když se mi nakupí hodně úkolů, které nechci řešit. S nechutí se jimi zaobírám ještě než vstanu, pak to nějak odložím, začnu něčím příjemnějším a už to před sebou s pocitem viny tlačím: nedělám, co bych měla, pustit se do toho je čím dál tím těžší a kolikrát za ten den neudělám nic. Jen samé náhradní činnosti, ze kterých nemůžu mít radost.

I dnešek byl po delší době jeden takový jalový potracený den. Nejprve jsem odložila ty věci, až se vrátím od zubařky. (Můj tranziční projekt "Výměna černých plomb za bílé." je už v polovině a ještě tak půl roku a 6k a můžu si odškrtnout.) Pak jsem odložila ty věci, až si uvařím. (Výsledek byl vizuálně slabý a mužské návštěve bych ho nabízet nechtěla, ale chuťově to bylo tak dobré, že jsem si říkala, jestli svoje kuchařské schopnosti zbytečně nepodceňuju...)

Pak už bylo pozdě a odkládané věci přes den nabyly neřešitelných rozměrů, tak jsem je odložila úplně: na zítřejší čerstvé ráno. Doma bylo vedro a neutěšeně, vzala jsem knihu a lahváče a jela si číst do Tyršova sadu. To je už od studentských let moje snad nejoblíbenější místečko v Brně. Něco jsem přečetla, zírala do pohasínající oblohy, myslela na svoji polovičku ztracenou někde ve světě a v budoucnosti (Balabán si z patosu duševních poloviček v kapitole zrovna tak hořce a fatalisticky střílel) a pak už byl čas jet zpět.

Byla jsem za čuňátko, ženské na mně byly akorát rudé nehty, zrzavé vlasy a prsa. Na lavičce poblíž seděla veliká nemladá dáma zabalená v ohromné blankytné šaty a venčila žlutého labradora, takové štěně odrostlé. Když jsem pomalu projížděla okolo na svém dvacet let starém horáku, promluvila k pejskovi tónem, jakým se hovoří k nemluvňatům.

"Holčička jede, nó, na kole pojede holčička..."

To bylo poprvé, co mi někdo řekl takto krásně: holčička...

Já bych tak strašně moc chtěla být holčička...... 

     

pondělí 13. srpna 2018

Týden v srpnu.

Neofollinové intramuskulární injekce bych si vlastně sama píchat vůbec neměla. Každý týden bych si měla zajít do nějakého zdravotnického zařízení a nechat si to píchnout od sestry. Já se ale chci umět obstarat sama, takováto závislost je pro mě nepřijatelná. Navíc si to píchá sama skoro každá, už jsem to párkrát viděla, zvládnu to i já, no ne? Hanka ale velmi důrazně doporučovala sestru, tak jsem jí dala za pravdu, že minimálně napoprvé je to rozumné.

Nakoupila jsem si dezinfekci, stříkačky, různé jehly (doufala jsem, že delší než 3 cm nebudou potřeba, protože to už jsou hrůzostrašná kopí a měla jsem pocit, že s nimi půjdu až na kost:() a už poslouchala sestřiny instrukce. Prý vbodnout jako šipku kolmo do stehna. To se snadno řekne, ale udělejte sami sobě takovou hroznou věc! Trvalo mi to skoro minutu, než jsem se odhodlala to tam vrazit a udělala jsem to prudce, takže tam jehla zajela jako do vody až nadoraz. Fuj! Žádná bolest, jenom takový tlak, ale stejně mi ujelo takové zakviknutí a během pěti vteřin jsem věděla, že bude zle. Rychle nasát, jestli se neobjeví krev a netrefili jsme se do žíly, vtlačit si ten kubík slunečnicového oleje do svalu a už jsem se potácela k lehátku na pokraji mdlob. Tam jsem ležela, zkoušela si sedat a zase si lehala snad 20 minut, setřička mi soucitně asistovala a v čekárně jí rostla fronta. Další čtvrthodinu jsem seděla v čekárně s třesoucíma se rukama, než jsem se zvedla a odešla. Chtěla jsem pak nakupovat šaty, ale bez kávy to nešlo, ani s kávou to pak nešlo, tak jsem šla domů. Celý den taková fyzicky rozlámaná a psychicky skoro plačtivá. Hladina estradiolu v krvi je den dva po administraci vysoká a některé holky na to reagují silně... Moje reakce na celou záležitost teda docela hrůza. Bylo mi navíc jasné, že tělo si tu šokovou reakci zapamatuje a hlava ji bude očekávat a že za týden se to proto bude celé opakovat. Tak jsem se rozhodla, že příště si to musím udělat večer rovnou na posteli, najedená, napitá, možná na kofeinu. A stejně budu mít jen okamžik na to všechno, než to se mnou sekne.

Další den byla rozlámanost i plačtivost pryč a taky jsem se dověděla, že není nutné jehlu vrážet, že stačí vsunout a tím pádem budu mít i kontrolu na hloubkou vpichu a nemusím celé 3 cm dovnitř. To se mi moc ulevilo a věřím, že druhá injekce bude díky tomu v pohodě. Já myslela, že pomalá jehla moc bolí, kdovíjak se mi to dostalo do hlavy...

Ještě pár slov, proč jsem vůbec o injekce usilovala. Je takový konsenzus, že injekce jsou obecně vhodnější forma podání estradiolu. Hladina E2 v krvi je stabilní a klesá plynule po celý týden, zatímco na tabletkách lítá nahoru a dolů dvakrát denně, v mém případě extrémně, protože já tabletky brala sublinguálně. Cucala jsem je. Při polykání je zase spousta éčka ztracena při metabolismu v játrech, která mají už tak dost práce s Androcurem a dalšími věcmi, které užívám...

Mně nevadilo být půlroku na tabletkách, protože teorie je jedna věc, ale v praxi je to myslím individuální a někdo může mít lepší odezvu třeba právě na tabletky. A proto jsem chtěla druhý půlrok HRT vyzkoušet injekce, porovnat a po SRS pokračovat ve mně lépe vyhovující formě. I když mě štvalo to píchání a měla jsem obavy z návratu vedlejších příznaků (tabletky mě třeba každou noc nejméně jednou budily a přešlo to až tak po 4 měsících), zatím jsem v pohodě a jsem ráda, že mám možnost tohoto srovnání. A dobrý pocit z toho, jak si ženský hormon sedí ve stehně a neustále pracuje:))).

Byla jsem také konečně na bělení zubů. Na dobělení jsem objednaná na prosinec. Pro bělení jsem se rozhodla taktéž v prosinci, takže celá záležitost na dlouhé lokte... Dentální hygienistka oplácá dásně hmotou, která slouží jako štít a pak už nanáší na přední stranu jedniček až pětek tu svou hrůzostrašnou bělicí chemikálii. Sem tam se to samozřejmě dostane na sliznici, což pálí jako čert, takže hygienistka stojí poblíž a neustále omývá, opravuje a zachraňuje... Mně se to dostalo i na ret a za dvacet vteřin mi ho to stačilo úplně vybělit a napuchnout:). Naštěstí se to do dvou hodin spravilo. Dvacet minut nechat takto působit, omýt a opakovat podruhé. A za několik měsíců dobělení, které bude vlastně totožné.

Trochu jsem se sama sobě divila, proč na bělení tak lpím, když mi bylo tolikrát opakováno, že výsledek může být i nepatrný a když si nemůžu dovolit rozhazovat 5000,- Kč sem tam jako dřív. Když mi navíc pásek s odstíny zubů potvrdil slova mnohých, že je mám vcelku bílé už tak (byl to čtvrtý odstín z asi patnácti). To ten můj idealismus a tvrdohlavost. Jednou jsem se rozhodla, že bílé zuby k pěkné ženě patří, že bělení patří k mé tranzici a že to pro Kláru musím udělat. Racionální argumenty se mohou jít pěkně prosím vycpat:).

Ale výsledek mě překvapil a potěšil. Posunula jsem se o dva odstíny a já ten rozdíl v zrcadle vidím. Zuby by měly ještě pár týdnů "pracovat", předpokládám, že jenom k horšímu, tak se to možná vrátí... a jsem tedy ráda, že mám v ceně ještě jednu proceduru. Také musím 10 dní dodržovat "bílou dietu": žádná káva, černý čaj, červená řepa, karí, špenát, borůvky, barevné ovocné šťávy. Bez kávy mi to moc nejde, tak si to doma liju přímo do krku a pak tak jako... ale tyto detaily už tě nezajímají, tak já se přesunu k tomu vostrýmu rande....;)

Ještě něco: hygienistka má patrně poškozené nervy v obličeji a pravá strana tváře jí nehybně visí dolů. Vypadá to moc špatně. Viděla jsem ji už párkrát a pokaždé jsem přemýšlela, jaké musela mít dětství, jak se vypořádává s pořád stejnými reakcemi a pohledy, jak to má asi s muži, jak dlouho se trápila, než se s tou křivdou smířila... Že jsme si tímto v lecčem blízké. Když jsem od ní odešla, uvědomila jsem si, že tentokrát jsem nad tím nepřemýšlela a že jsem její znetvoření už nevnímala a neviděla. Čerpám z toho naději, že i když se mi nikdy nepodaří dosáhnout úplného stealthu, lidi časem přesto přestanou zbytky toho chlapa vnímat a vidět.

Pak jsem měla rande. Cítila jsem lehkou nervozitu, poslední odmítnutí u kostela přecjen nějakou nejistotu zplodilo. A bylo to zlé... velkej silnej inicativní chlap, který ví co chce a co nechce a nepoznal mě na fotkách, ale poznal mě naživo na první pohled. Nasranej od prvního momentu, jak si naběhl, ale neschopný hned odejít. Šli jsme někam na pivo, on moc nemluvil, já víc, divila jsem se, proč nemlčím. U piva jsme vyměnili pár banálních otázek a odpovědí o práci a tak, díval se rozpačitě spíš okolo než na mě, takže jsem si držela jistou grácii a odstup i v té zlé situaci, ale pak, jako by konečně našel východisko, ptá se důrazně, co hledám. Na webu tuto otázku obvykle ignoruju, naživo si odpověď zaslouží a odpověděla jsem víceméně popravdě: ve smyslu, že zkušenosti s muži, jakékoli. Pak jsem si naběhla: "A co ty?" "No já mám jasno, já hledám ženu. Ženu s velkým Ž." Oh. Oh wow. To byla pecka. Měla bych mít přístě připravenou nějakou briskní odpověď, teď jsem mu dovedla jenom mlčky hledět do očí s lehce posměšným úsměvem. Jenže iniciativa už byla jasně na jeho straně a dal si se svým pohledem také záležet, takže jsem to sice vydržela dlouho, řekněme... šest vteřin, než se mi úsměv začal kroutit na křečovitý a žalostný a musela jsem sklopit zrak jako první. Už brutálně sebejistě: "Asi si rozumíme." Jen jsem s hrůzou a pohledem na stůl poslouchala, jak ze mě nějaká síla páčí lehké a lhostejné "Asi jo...", které ven vypadlo spíš už tenké a ukňourané... Zvedl se od nedopitého piva, řekl, že zaplatí na baru a nazdar a nasraně odešel.

Týjo. To BYLA pecka. V mžiku jsem jasnozřivě viděla, kam toto může vést. Naprostý kolaps mého sebestředného sebevědomí, bez kterého, cítím to pořád jasněji, jsem úplné nic. Jak na všechny další první schůzky budu chodit rozklepaná očekáváním podobného scénáře a přivolávat si ho. Že další taková odmítnutí přijdou a bude jich dost a musím se na ně připravit. Toto totiž bylo ještě korektní a luxusní odmítnutí, buran by se ve mně mohl hlučně a agresivně porýpat a nebudu-li tomu umět čelit, skončím s pohledem na podlaze, roztřesenou bradou, nataženými moldánky, drcená odvracenými pohledy všech přítomných, kteří nechtějí hledět na hanbu svého bližního. Pokud něco takového dopustím jednou jedinkrát, nevzpamatuju se z toho půl roku. Půl roku nebudu žena, ale muž, který se za ženu vydává. Připraví mě to o šest měsíců života!

Cítila jsem, že se v tuto chvíli rozhoduje o mé budoucnosti a šeptala si: "Nepanikař. Nepanikař. Nepanikař". Co ale dělat? Bylo jasné, že musím jednat dál, jako by se toto nikdy nestalo. Dělat všechno stejně jako dosud, bez rozmyslu. S poloviční odvahou a tedy s dvojnásobnou statečností. Pokud to nezvládnu, jsem ztracená.

Jak to lidé dnes dělávají, vytáhla jsem tablet a zírala do webu, ale na nic jsem se nemohla soustředit. Plánovanou čajovnu, která by se mi teď zatraceně hodila, esefáci zrušili a mně v tu chvíli samozřejmě připadlo, že kvůli mně, že nechtějí být s transkou. Musela jsem ven mezi lidi, šla jsem tedy sama. Čajovník, zdálo se mi, se na mě nechtěl ani podívat a nemluvil se mnou. Vážně mi ještě minulý týden připadalo, že se každý druhý muž snaží navázat oční kontakt a usmívá se na mě? Na ulici dvě holky vyprskly v smích, když mě minuly. To se mi nestalo snad půl roku! Projít přeplněným Jakubským náměstím bylo náročné, připadala jsem si jako na chůdách, moc mi nešlo se usmívat a pohledům jsem se vyhýbala. Ano, škody byly napáchány a zítřky poví, jestli to rozchodím nebo mě to ovládne.

Další den jsem se dočetla, že fotograf ruší zítřejší výlet: doktor, problémy s autem, whatever. Plácala jsem se nešťastná doma, tak jsem sedla na kolo a jela v parnu po cyklostezce do Bílovic, jak jsme jezdívaly s ex. Stavila jsem se do pekárny pro jejich úžasný chleba a tvarohovou buchtu. Nemladá už prodavačka v malé prodejně na vesnici byla výrazně namalovaná, měla pěkně vystavená ňadra... to mě vytrhlo ze zasmušilosti. Mám to ráda a obdivuju to, když se žena snaží a pečuje o svoji ženskost a krásu a nosí je hrdě. V prostředí, které vybízí k tomu, zahalit se do bílého potravinářského pláště a být baba, kterou nikdo nevidí a má tedy svůj klid. Řekla jsem jí, co chci a vypadlo to ze mě neženským chraplákem. Kývla jsem si v duchu hořce: vidíš, ani blbé fráze už ti nejdou. A paní mi dala dvě buchty za cenu jedné, že prý jsou nějak spojené a nepěkné. Jindy bych si povídala, teď jsem jen poděkovala a šla. Buchty se zdály být úplně v pořádku. Usoudila jsem, že paní prostě pojala sympatii k (trans)člověku, který se také snaží, ale zrovna nemá svůj den.

Mám zálibu hledat znamení a skryté souvislosti v prachsprostých náhodách. V hlavě mi týden ležel plán jet za cyklistou do práce a potkat ho, když odepsat mi nechce. Za jeho kávu jsem se s ním tenkrát u přehrady podělila o svou ořechovou bílovickou. A teď bílovická buchta navíc... co s ní? V tu chvíli jsem se rozhodla. Zítra za ním zajedu do toho jeho Zahradního centra, požádám ho o 25 litrů hlíny a... a... a... řeknu mu, že už mám v Brně také kolo a že jsem mu zase přivezla buchtu.... A ono se něco semele. A udělám to, ať se budu cítit jakkoli, ať si o tom budu myslet cokoli a ať to dopadne, jak chce. Prostě to udělám. Tak. Zpět jsem jela v mnohem lepší náladě.

Večer jsem měla v plánu jít do kina na šestou. Těšila jsem se, že půjdu sama ve svých drahých černých šatech, které skoro nenosím, dám si předtím kafe a pak se dostanu brzy do postele. Ale ozval se jeden chlápek z webu. Pro mě je dopisování s nimi, vymýšlení schůzek, synchronizace s jinými věcmi, co chci dělat, fakt jako vyčerpávající:D. Takže často jdu s někým, kdo je iniciativní až neústupný anebo napíše v ten pravý čas a je ready přijet hned... Tady tomu jsem řekla, že jdu sama do kina, ale jestli chce, ať přijede a půjdeme spolu. Chtěl ze mě vytáhnout nějaké explicitní pozvání, nějaké ujištění, že jde o bezpečné dobrodružství bez možnosti prohry (proto takoví musí hledat na webu), což jsem odmítla, ale nakonec překvapil a řekl, že jede. Z Kyjova. Hm no.

V kinokavárně jsem zoufale potřebovala kávu, ale kvůli zubům jsem nemohla, tak jsem si objednala dvě deci bílého. I kvůli tomu klukovi a pošramocenému sebevědomí. Na hormonech vydržím dost málo, navíc po horkém dni částečně v sedle... dala jsem si doušek a cítila ho v hlavě do minuty, vypila jsem sotva deci a připadala si zlitá jako doga. To nebylo dobré, s takovou budu mít v hlavě prázdno a po boku chlap se svými větami a rozpaky a očekáváními... Měl pořád větší zpoždění a já si říkala, že třeba nepřijede, kéž by nepřijel, budu mít hezký a klidný večer... Už jsem se uvolnila, že nic nebude a tu tu byl a podával mi rudou růži. Jop, moji první květinu od muže.

Až v tento moment jsem mohla docenit, jak ničivá rána to včera byla pro mě a moji jistotu. Moje instinktivní reakce: "Co to děláš?! Ach ne, ne, prosím, NE! Nevoz mi květiny. Květiny jsou pro ženy. Já jsem jenom převlečený chlap, co si na ženu hraje. Každý to vidí na první pohled, od ostatních stolků nás pozorují a ví to, ty to poznáš ještě s tou růží v natažené ruce, úsměv ti pohasne, vystřídají ho šílené rozpaky: no to je faux pas, co to dělám, co tu dělám, co teď počít, mluvit něco, omluvit se a jít, odejít beze slov???? A mně se to stane podruhé za dva dny a z toho se nevzpamatuju a budu už úplně... no prostě... v prdeli". No byla jsem opilá, něco jsem děkovala, nějak se smála, on rychle odešel koupit si lístek a já myslela, že toho využije a zmizí, snad jsem si to i trochu přála... Ale vrátil se a mluvil se mnou vesele a jako se ženou.

Kino. (Ráda bych zkritizovala ten film Phantom Thread a vůbec celou áčkovou kinematografii se svými dokonalými kostýmy a dokonalými replikami padajícími z dokonalých tváří, která je přitom naprosto bezobsažná, přízemní a nudná, ale to bych tento článek nikdy nedokončila a nemohla jít zažívat věci a psát o nich další články......)

Čajovna. Padala na mě únava (to teď pořád), mluvila jsem míň a míň a on tedy víc a víc, o všem možném i nemožném... Většina z toho mi přišla cizí a nezajímavá, ale byly to namnoze praktické a podstatné věci, které zajímaly V. (ti dva kluci by si možná rozuměli) a já to mezitím ztratila a už se k tomu nedovedu vrátit. Z toho mi bylo hloupě a povrchně a smutno, ale zároveň mě dost nudil a on to viděl a mluvil tím horlivěji, aby zaujal... Ach jo, neumím říkat ne a ztvrdla jsem v čajovně déle než jsem měla a chtěla. Ještě u mně před vchodem to pokračovalo než jsem konečně dovedla říct, že jdu spát a tu Tom ztichl a tvářil se jako pejsek, co mu nedali zaslouženou dobrůtku. Čekal, že ho pozvu nahoru? Well damn....

Další den jsem jela mrknout na opravené koupaliště Riviéra. Zase až na místě mi došlo, že to bude spíš práce než zábava. Sama na letní koupák jsem nešla nikdy ani jako chlap, měla jsem strach a teď jako žena, v plavkách, ve kterých to vidí každý, kdo hledá. :-/. Chtěla jsem si lehnout na lehátko do stínu, číst si, psát, pozorovat lidi a do vody vlézt jednou dvakrát, aby se neřeklo... To nevyšlo: lehátek málo, stínu málo, lidí mraky... V bazénu mi dosud bývalo docela jedno, kdo jak kouká a co vidí a užívala si to. Tady to bylo jiné: pozorovala jsem se cizíma očima, hodnotila každý cizí pohled, zase jako na jehlách, zase jako úplně na začátku tranzice. Cítila jsem, že jsem pro každého zase jenom transka. Zatracená práce už!!!! Vydržela jsem tam skoro čtyři hodiny, něco napsala, spálila si záda, zaplavala si trochu a jela pryč.

Ano, kvůli takovýmto situacím bych šla na operaci nejraději hned. Dosud jsem to cítila tak, že k té věci nemám vyložený odpor, neomezuje mě a nemám muže, takže operaci vlastně nepotřebuju. Je to správná věc, kterou podstoupím, až přijde čas, ale vzhledem k potížím, které to přinese, ji vlastně moc nechci. Teď ale cítím, že mě ta věc neustále usvědčuje z aktu a ze lži. Neustále mi bliká vzadu ve vědomí majáček, že kdokoli může kdykoli přijít, obrazně mě za to chytit a ptát se: "No a co máš mezi nohama?! Mají tam snad holky tohle?" Na to neexistuje pořádný protiargument. Ale až to tam nebude, co mě usvědčí ze "lži"? Výška? Jsou takové ženy. Tvář? Jsou ženy s mužskými rysy a jsou ženy ošklivé. Hlas? Najdu si ten svůj. Že ji mám jinou? Každá ji má jinou!

Odpoledne jsem jela za chlupáčem s buchtičkou v kabelce:). Zmlácená horkem, moc jsem o tom nepřemýšlela. Na informacích mi řekli, že Zahradní centrum tu nikdy neměli a kolegu toho jména neznají. Lhal mi? Spletla jsem to? Sedla jsem si k milkshaku a přemýšlela, co dál. Měl možná na mysli ten obchod kilometr daleko za silnicí...? Jsem tvrdohlavá a chci vyčerpat všechny možnosti, než se svého projektu vzdám, pro jistotu a pro pocit z dobře odvedené práce:). Bylo mi jasné, že to bude k ničemu, ale došla jsem si tam tím horkem, betonem, prachem a auty. Prošla si obchod, nikde nebyl, tak se ptám takového tlustého šedesátníka, má-li tu kolegu toho a toho jména. Díval se na mě s úsměvem a jiskřičkami v očích (to mi dělalo dobře:) a mluvil se mnou trochu jako s lehkou holkou a že prý... ANO!, ale že tu není a ať jdu s ním. Zavedl mě za svými třemi kolegy, kteří si mě prohlíželi s významnými úsměvy (jakou pověst tu chlupáč asi v kolektivu má..?:D) a měli mě asi za nějakou... stíhačku nebo jak se tomu říká...:D Dozvěděla jsem se, že do 15. má dovolenou, jeho příjmení a pak jsem šla, protože na tento scénář jsem nebyla připravená (ostatně na žádný jsem nebyla připravená) a nevěděla jsem, co jim vykládat dál. Facebook dle očekávání nemá, takže jsem se vlastně nehla z místa. Podruhé za ním jet nemůžu, podruhé mu psát bych neměla, můžu jen doufat, že mu kolegové poví a že se ozve sám. A mně je to líto, chtěla bych ho vidět. Má potenciál. Vlastně bych ho moc moc moc chtěla vidět. Mmmm :,-(.

Večer chtěl Tomáš mermomocí přijet podruhé, zase pozvání nedostal, ale přesto přijel... Se žlutou růží. Táhla jsem ho na lehkou večeři do ruské restaurace, kde jsem ještě nebyla (ať z toho taky něco mám:) a dala si zeleninový boršč a sbíhaly se mi sliny, než jsem si až nad první lžičkou uvědomila, že je to samá červená řepa a zuby si na růžovo nabarvit nechci. Tak jsme si komicky prohazovali jídla a nacpal se hlavně on:) a pak šli koukat na tu barevnou vodní clonu před Janáčkovým divadlem. Mluvil a mluvil a já se občas snažila odvádět ho od témat banalitami jako třeba "Tohle je krásné..." a pak už jsem hlavně zívala. Tentokrát jsem byla poučená a řekla zavčas a pevně, že musím do postele. I on byl už poučený a o pusu si řekl a takovou letmou tedy dostal. Huh. Nevím, co s tím. Jeho horlivost a energii a podnikavost obdivuju a takový chlap se hodí... Ale jinak tam nic není. Je vysoký jako já a mladší jen o dva roky, ale pro mě je to kluk. Nedovedu si představit, jak by se to mohlo změnit.

Další den jsem byla na přehradě a svezla se lodí a večer jsme šly s kamarádkou Sárou do města. Nejzajímavější byla návštěva Bajkazylu, kde se Sára zdržela u baru a já byla u pultíku sama asi minutu a za tu dobu mě jeden chlápek od stolku upřeně pozoroval a usmíval se a druhý chlápek u pultu se na mě vyloženě smál a stačil mě dokonce oslovit, než Sára přišla a byly jsme lesbi pár nebo co vlastně:). Takže... bych se měla vykašlat na web (který mě už fakt nebaví) a chodit po večerech sama po barech a otrkávat se. Ale to už je opravdu na samé hranici mé odvahy a nevím, jestli na to budu mít. To jsou situace, kam neumím vpadnout bez rozmyslu, které v duchu rozebírám a tolik věcí může jít špatně a pokazit se... Musím to alespoň zkusit!

Později téhož večera se udál dost hrozný incident s hloupou a opilou cikánkou, která se chtěla kamarádit. Rozebírat to nebudu, ale můj pasivní pozorující přístup k událostem ukázal jasně své nedostatky. Budu se muset naučit jisté situace rozeznat a předjímat a být v nich rázná a zařadit do svého arzenálu povzbudivé věty jako "Vypadni." a "Nerozuměl/a jsi? Di do hajzlu!"

A o víkendu bylo u rodičů takové malé rodinné setkání. Jenom s babičkou, tetou a jejím partnerem Rosťou. Ti dva mě viděli poprvé. Jela jsem s nimi z Brna autem, povídala mnohem víc, než kdy povídal V., ukecaná teta se zdála být trochu zamrzlá a Rosťa na mě v zrcátku vrhal takové soudící pohledy, ze kterých jsem nadšená nebyla. Ale bylo to jen zpočátku nebo jenom v mé hlavě, víkend byl skvělý a jejich přijetí také. Teta je ten typ, co pořád lítá s jídly a nápoji a nezastaví se, dokud stůl a mužská břicha nejsou přeplněné k prasknutí, máti taková není, ale nechala se strhnout a já se k nim připojila... Ušklíbala jsem se trochu v duchu sama nad sebou, jak se chci zalíbit a dojít si pro mužskou pochvalu, ale kmitala jsem a bylo to správné a krásné. Ale taky mi bylo nešťastno, že energii a zdroje starat se o svého muže bych snad v sobě našla, ale být takovou tou ženou, co zvládá všechno - muže, děti, dům, návštěvu - a ještě je u toho klidná, krásná, usměvavá... k tomu nejspíš nedospěju nikdy, i kdybych k tomu měla vhodné podmínky, protože to ve mně prostě moc není a cítím se hodně bez energie v poslední době... To se nám ty vysněné ženy hromadí, že, nejdřív dáma/kurtizána, potom paní domu a rodiny... A já jsem pořád jenom dnešní Klára, docela oukej budu-li se dále vyvíjet, ale rozhodně né snová. Ahhh... fuckin' dreams...:D.

U rodičů mám nechaných jen pár starých a "nenositelných" kousků oblečení a ono se nečekaně oteplilo, tak jsem se nasoukala do kraťásků pro dívky 13 - 14 let a do úplně prvního holčičího trička, které jsem si kdy koupila, tenkrát naslepo, protože jsem neměla odvahu jít s ním do kabinky. Bylo to infantilní (všechno mi to bylo upnuté a triko má díravá záda:), ale když jsme měli jet k vodě, mávla jsem nad tím rukou. A bylo to moc fajn. V. by jet s rodinkou k vodě odmítl (takovej vopruz!) a seděl by sám doma anebo i jel, ale mračil se a mlčel a toužil být v nějakém neurčitém jinde s někým neurčitým jiným. Mně bylo prostě dobře. Teta mi půjčila staré jednodílné plavky (mé zůstaly v Brně), které mi docela sedly, tak jsem si i zaplavala.

Když jsem viděla ty špeky a faldíky přetékající přes pubertální kraťásky, uvědomila jsem si, že do sebe celé odpoledne něco cpu, pořád žvýkám zdravé i nezdravé věci a pořád nemám dost a plynule to přechází v nenažraný večer... Docela jsem se zhrozila a poprvé v životě jsem se vůlí nutila nic nejíst. Pořád si držím 72 kg, ale připadá mi, že jsem špekatější:/. Z toho mám strach, tohle jsem nikdy nemusela řešit a pokud začnu tloustnout, horko těžko s tím budu bojovat.

A když dal Rosťa nakonec nějakým slovem nebo gestem najevo, že mě bere jako ženu a nikoli jako zblázněného synovce nebo hříčku přírody, byla jsem úplně naměkko. To je tak krásné, když mě staří známí začnou brát bez řečí správně, bez šatů a mejkapu, jenom proto, že vypadám jinak a chovám se jinak...

Večer jsem si píchla injekci, hezky pomalu jenom 2 cm hluboko a bylo to v pohodě. Úplně jsem se na tu dávku holčičích hormonů třásla:D. Pak jsem se zase cítila fyzicky i emocionálně na sesypání a šla jsem brzy spát a budila se... Přesto to budu píchat večer i nadále.
  
Tak a to je všechno. Asi si zkusím dát s takovýmto psaním pauzu, sice mě to baví víc než kdy dřív, ale nejde mi to o nic rychleji a času to bere dost. Pápá:*.

středa 8. srpna 2018

Týden v Brně.

Na mém bydlení v Brně je dobrá hlavně jedna věc a je to věc veliká: že mám hned za dveřmi město plné kaváren, laviček v parcích, kultury, lidí, mužů. Možností. Rodné město skýtá spoustu výhod, které doceňuji až teď, ale nemohu tam nikam s nikým chodit. A protože nevím, jak dlouho v Brně budu (budoucnost mi už tak dlouho přijde nejistá, že už mě přechází i ten pocit, že se mi nalinkovaný život sype pod rukama), snažím se ten čas co nejlépe využít. Být co nejvíc venku a s lidmi. Když si to situace žádá, dám si samozřejmě práci a jdu ven jako dáma, ale stejně často chodím ven jako čuňátko. Nenamalovaná, v tílku bez podprdy, v kraťounkých kraťáskách s kytičkama (to je kus oblečení, o kterém jsem myslela, že ho nebudu nikdy nosit, když přece máme sukně a hle...) a klidně si sednu na své velice pánské horské kolo. (Ale už jsem jela i v šatech:). Tak jako tak, prochází mi to. Jsem-li za dámu, oceňujících pohledů je hodně a nejsem-li zrovna zralá na postel, užívám si je. A jsem-li za čuňátko, pohledy jsou, ale není jich moc. Chodit takto přirozená ven jsem se poprvé odvážila až tady v Brně a nebyla jsem si jistá, jestli dělám správně, ale teď jsem ráda. Ta svoboda je úžasná. Prostě se zvednu a jdu, jako dřív a nikdo na mě nekřičí transko, nikdo mě neobtěžuje a nevyzývá. Uvědomila jsem si nedávno, že jsem vlastně nikdy v životě neslyšela "transko!". Jen já sama jsem se tak nazývala. Čím to je, že mám tu tranzici takovou bezproblémovou, zatímco ostatní patrně bojují s pozorností blbců na každém rohu? Pravda, jednou jsem slyšela "buzerante", ale to bylo na podzim a říkala jsem si o to:).

Jenomže v pondělí jsem byla objednaná na elektrolýzu. A zase mi nějak nedošlo, jaká to bude pohroma. Schválně jsem to pak počítala: na bradě mám cca 100 krvavých teček, nad horním rtem asi 60 a podél čelisti dalších 30. Korektor a mejkap pomůžou moc, ale stejně mám zase náznak kníra. Dovedete si představit, jaké to je? Zvyknout si už, že jsem hezká žena a najednou zase nosit kníra? V půlce srpna bych měla jet na měsíc do UK (i když kdo ví, jak to bude), takže mám nejspíš poslední dva týdny léta na randění s chlapama... a já si to takhle porobím:(((.

V úterý se mi stala taková srandovní maličkost. Mám už dvoje šaty, které byly v kabince sice kratinké, ale tak krásné, že jsem neodolala a koupila je s tím, že to nějak vymyslím, že to nějak půjde. Tak mi visí ve skříni a provokují. Už jsem se naštvala a řekla si, že je musím vyzkoušet nebo vyřadit. Bylo to opravdu na hraně, ale oba spolubydlící říkali, že to jde, no tak jsem šla. Ale nešlo to. V chůzi se to samozřejmě na stehnech vykasá a začne být vidět i to, co vidět být nemá... Takže jsem akorát obešla blok, za každým rohem šaty zuřivě stahovala dolů a vrátila se domů se převléct. Tak intenzivní pocit, že jsem udělala vážný přehmat, jsem na veřejnosti a každý človíček hledí jen na mě, na moji chybu a můj zmatek, ten jsem nezažila dlouho, naposledy někdy na podzim. Ještě, že tentokrát jsem mohla snadno vycouvat. Opravdu nevím, co bych si počala, kdybych nemohla zpět a musela tak strávit třeba půl dne... Ale šaty zatím nevyhodím a po operaci tam dole jim dám ještě šanci, protože ty nohy v nich... slintala jsem nad nimi pomalu já sama:).

A v úterý večer jsem byla pozvaná na večeři. Když jsem se ráno malovala, podcenila jsem rozsah škod a nepoužila korektor, jenom mejkap. Po rozpáleném dni v busech a ve městě to večer vypadalo špatně. Jako... FAKT špatně. A večeře, to už je něco lepčejšího, než kafe, že? Viděla jsem, že mám problém. Co teď? Mohla jsem 1) rande zrušit nebo ho 2) informovat, ať počítá s mým postižením nebo tam 3) sebejistě nakráčet, jako by se nic nedělo. Čím víc jsem přemýšlela, tím bylo jasnější, že 3) je jediná přijatelná alternativa. Taky jsem se mohla odlíčit a znova nalíčit, ale to jsem té poraněné tváři nechtěla dělat a taky jsem si toho chlapa až tak moc nevážila. Dokud ho nevidím naživo, je to jen jeden z přehršle anonymních XY z webu.

Šla jsem, ale počítala jsem s tím, že to může dopadnout zle. Bála jsem se trochu a nevěděla, jaká rána by to mohla být pro to skoro nejcennější, co mám: mé piplané sebevědomí. Dovedu nad tím mávnout rukou? Bude to naopak devastující? Ale když jsem vypadla na ulici a přestala zkoumat svou tvář, uvolnila jsem se a těšila se a bylo mi dobře. Je to paráda, scházet se za letních večerů s chlapama... Protože se srazy s neznámými u hodin na Svoboďáku jsou problémy, a protože jsem chtěla poprvé od Lurd do kostela, vymyslela jsem sraz v kostele sv. Jakuba:D. To on tak zaťatě odmítl, že prý ve vchodě. Stejně jsem v kostele čekala deset minut jestli přijde, než jsem šla za ním ven.
"Do kostela ani na krok?"
"Ne."
"Jak to?"
"Prostě ne."
"Něco, o čem se nemluví..?"
Podíval se na mě jednou, dvakrát a povídá takovým těžko popsatelným tónem: "No, tak jsme viděli a můžeme zase jít." Já to napůl čekala a kromě toho mě překvapivě hodně popudilo (skoro mě to urazilo), že není schopen udělat výjimku ze svých principů nebo strachu a vkročit na minutku do toho velkého baráku a vytáhnout si mě odtamtud... Tak jsem jen pokrčila rameny, řekla "Oukej.", otočila se na patě a šla zpět do kostela, doposlechnout si mši slouženou pro hrstečku věřících Brňáků a pár turistů. A prima: nedotklo se mě to vůbec. Jen opětovně poučilo, že jsou překážky, které pouhým oprsklým sebevědomím nepřekonám. A přemýšlela jsem, jak to udělám zítra ve středu, kdy bylo v plánu kafe a další focení s fotografem.

S ním už máme trošičku důvěrnější vztah (a opakuje, jaká jsem krásná a přitažlivá žena:D), takže jsem si mu postěžovala na svou patálii hned za čerstva... o to jsem to měla snazší. Dala jsem si víc práce s korektorem, takže výsledek sliboval být několik hodin přijatelný, byť to tedy byl mejkap tak trochu typu "maska" a to na ostrém slunci nikdy není dobré. A taky jsem už zase přehodnocovala, jak mě vidí. Ať se chová jakkoli a říká cokoli, není přece možné, aby mě měl za bioženu..? Nebo je? Nebo není? Nebo je? ...uvědomuju si, že nemá vůbec smysl řešit tohle pořád dokola s každým jednotlivým mužem a že to přesto už dlouho dělám, dokonce o tom píšu články a nemůžu s tím přestat. Že to nejlepší, co mohu udělat, je hodit to celé za hlavu a být ta nejlepší, ale ještě přirozená já, Klára. S takovou jsem šla.

Chtěl jet fotit někam za Brno, ale já si vymínila nejdřiv kafíčko. V Melounovém Cukru, kam jsem už dlouho chtěla, ale né sama. Tamní latté je opravdu výborné, slaďoučké i bez cukru. A pak jsme namísto výjezdu mimo šli na Špilberk, takže to nakonec byla schůzka přesně podle mých představ:). Bylo to krásné a cítila jsem se nádherně. Jako žena s mužem na procházce. Udělali jsme fotky a domluvili se na příští týden na výlet do přírody. Ale z toho mám trochu obavy. Je mi s ním dobře..., ale je malý a postarší a... a... když mi tehdy u rybníka dal pusu (mou první pořádnou chlapskou pusu:), musela jsem mu říct, že tohle nechci, protože jsem fakt nemohla. A on to bude chtít zas. A já zas nebudu moct. Ach jo:/.

Večer jsem se zase po čase viděla s esefákama. Před léty jsem se v Brně snažila řešit svoji SF, sociální fóbii. SF totiž člověku ničí život nenápadně a plíživě, ale značnou měrou. Našla jsem si kroužek esefáků: bojovníků s fóbií. Pravda, byla jsem mezi nimi spíše lehčí případ, ale už tehdy mi přišlo, že akorát hledají "safe space", kde by mohli být mezi svými a svoji fóbii zkoumat, pokoušet a hrát si s ní, místo aby ji, jak jsem to cítila já, vztekle trhali na cucky. Už jen to, že se snažíme zbavit se SF interakcí s jinými fobiky mi zavánělo beznadějí. Ale tehdy jsem byla v Brně dočista sama a takoví kamarádi byli mnohem lepší než žádní kamarádi.

Tranzice omezila moji SF jenom na teoretické situace, které běžně nezažívám; prakticky mě jí tedy zbavila. Jak se asi změnili a posunuli oni? Zdálo se, že vůbec nijak. Pořád vysedávají a vyčkávají jako figurky odpojené od své elektrické sítě. Pořád stejná do očí bijící absence emocionality a spontaneity. Stejná štítivost nad lidským kontaktem a snaha o neviditelnost. Stejná tendence se svému problému přizpůsobit a tedy mu sloužit, namísto (třeba křečovitého) usilování o hmatatelnou změnu. A očividná bezradnost co si počít s kamarádem, který je najednou kamarádka:). Já Klára jsem se tam necítila volně a chtě nechtě jsem se jim připodobňovala a držela se zpátky, ale stejně jsem tam byla se svýma zbytnýma řečičkama a štěbetáním jako pěst na oko. Trochu jsme rozebírali naše chování ve skupinách lidí, tak jsem měla dokonce příležitost pokusit se vysvětlit, proč se takto chovám a proč mi to přijde výhodnější, než tradiční esefácký přístup, ale oni si o tom mlčeli své. Neuměli asi jinak. Zkamenělí sami v sobě. Mnozí z nich po zbytek svého života. A pak se ti cizinci každý sám rozprchli do svých domovů. Mně se alespoň podařilo dostat na pivo tři holky, které jsem ten večer viděla poprvé a tam jsem si nemohla pomoci a ty ostatní, které už znám déle, jsem trochu pomluvila. Bylo to pro mě otřesné memento: skoro taková jsem byla a taková bych zůstala, kdybych se nepustila do Klárky!

No, teď jsem k nim docela ostrá, ale stejně: do příště zapomenu a budu se na ně trochu těšit a budu od nich čekat zase to nejlepší a budu zase zklamaná a otrávená a tak pořád dokola. Dokud se nenaučím, že i když bych se ráda uměla naladit na každého a vyjít s každým, není to možné. A že pokud vás lidé táhnou do minulosti a k vašemu horšímu já, je vhodné ty lidi opustit.

Ve čtvrtek jsem jela do Prahy za Hankou. Poprvé Flixbusem, který byl oproti tradičnímu vlaku za hubičku. Jenže po noci ve třiceti stupních a s auty za oknem byl bus a kolony na D1 smrtící a večer jsem byla vyčerpáním úplně na dně. U Hanky mi ještě pomohlo kafe, takže jsme si popovídaly tentokrát moc pěkně a dostala jsem předpis na estradiolové injekce. To mě stálo docela úsilí a ani jsem moc nevěřila, že to klapne, tak jsem měla radost. A pak jsem měla domluvené dvě schůzky, abych cestu do Prahy co nejvíc využila.

S Pájou, která má pár měsíců po operaci a hledá si chlapa... Přestože byla spíše optimistická, zase jednou jsem si uvědomovala, jaký je to průser, být trans. Že je to asi nadosmrti, ať děláš, co děláš. I když budu mít v loterii na operačním stole štěstí, přesto se pak bude můj život měsíce točit okolo té rány a může to trvat roky, než se s neovaginou naučím nějak žít a kamarádit. O hledáni chlapa k té pipině ani nemluvě. Budou tam i radosti, samozřejmě, ale teď to vidím všechno tak nějak černě. Je klíč k úspěšné tranzici makat a hlavně od toho moc nečekat? Sad sad sad... A přestože jsem asi 4x ukecanější než býval V., jak jsem byla unavená, dostávala mě Pája svoji výmluvností do defenzivy, až nakonec mluvila skoro sama:)). Mám se co učit ještě!

Pak jsem se viděla s Romanem. To je transčlověk v takové fázi, že klidně chodí v dámském s přáteli po Praze; ví, že nic nechce tolik, jako být "submisivní čubka" (jeho slova:D), ale... Život a práce a vztah jsou teď tak fajn a všechna ta požehnání zkomplikovat nebo rovnou zahodit se nikomu dvakrát nechce, že... takže definitivní čin se odsouvá, rozplývá, dokola se něčím polovičatým kompenzuje... a možná je to dobře. Dřív jsem ho/ji tlačila do tranzice a myslela na sebe a svou historii, ale už to dělat nebudu. Jakmile jsem si já plně uvědomila, co chci a co je správné, byl pro mě každý další den bez nějakého kroku k ženě dnem zabitým. Zabitým nejmladším dnem mého života. Ale já neměla co ztratit. Má-li člověk pěkný život, je asi pochopitelné snažit se držet svou transsexualitu tak nějak... na provaze a napůl nažranou. Jenže ta (dost pravděpodobná) možnost, že tě to nakonec stejně dostihne a půjdeš do toho, jenom ne ve třiceti, ale ve čtyřiceti, s o tolik menší nadějí být ještě pěkná žena... S tím bych já žít nemohla. Zahodila bych pro tu naději všechno. No... přestože jsem byla už groggy a toužila jen být sama se svou peřinou, rozkecala jsem to trochu a bylo mi s ním fajn. Jako pokaždé. Přemýšlela jsem pak, čím to je, že s některými lidmi si prostě sednete a je o čem mluvit, i když vlastně není o čem mluvit:). To zní jako něco, na co by měl mít V. svůj promyšlený názor, ale nemá, protože to neznal:).

V pátek jsem měla domluvené kafe s matkou mé první (dosud jediné:/) lásky K. Měly jsme vždycky hezký vztah a vídaly se občas i poté, co to s K. skončilo. Teď jsme se neviděly čtyři roky a já neměla chuť rozviřovat tuhle minulost... Když jsem onehdy jela na přehradu si číst (k tomu mě inspirovala myšlenka na ni a vlastně i k tomu Balabánovi mě přivedla ona), jak mi bylo dobře, měla jsem chuť s ní mluvit a měla jsem v tu chvíli z té představy takovou radost... Později mi to už zase přišlo jako hloupost. Ale já se snažím realizovat vše, co mi připadá skvělé, když mi je skvěle, ať se to pak jeví sebebláznivěji. Obávala jsem se, že se třeba změnila a zestárla, fyzicky nebo duševně, že nebudeme schopné nijak navázat. Na druhou stranu, že by mě nepřijala jako ženu, to mě ani nenapadlo. Ostatně tichá pošta tyhle věci šíří pohotově a věděla a přišla:).

Nezměnila se ani trochu:). Seděly jsme v příjemně ošuntělé oáze klidu, v kavárně Pod Hodinami na České (já si vzpomněla, že už jsem tu jednou byla, jako chlap, s takovou patnáctiletou holkou, je to možné?:D) a povídaly skoro pět hodin. Přirozeněji než kdykoli dřív. Všechny ty mé plánované obličejové operace mi (jako všichni blízcí, staří známí, spousta transholek) vymlouvala, že už jsem prý pěkná a "osobitá" žena. Já se jí snažila vysvětlit, že to nedělám kvůli nim, kteří mě vždycky uvidí jako kombinaci minulosti a přítomnosti, ale kvůli cizím, které potkám v budoucnu. Ti už mě nesmí vidět jako kombinaci, ale, možno-li vůbec, jako ženu. A nemůžu sedět s rukama v klíně a čekat, jestli mi ještě éčko změní tvář nebo třeba taky už ne. Ale stejně mě to zase trochu zviklalo.
 
Když jsem večer přišla domů, mrkla jsem konečně na ty fotografovy fotky. Varováním mi mohlo být už to, že mi to tak dlouho trvalo, že mě to vlastně vůbec nelákalo, pustit se do těch stovek obrázků... Podívala jsem se asi na pět kousků a musela jsem to zavřít. Strašné. Přehnaný mejkap, obrovský nos, namalovaný chlap. V zrcadle se sama sobě docela líbím, tady z toho světla, úhlů, póz mi bylo zle. Jak jsem si mohla myslet, že mě kdokoli vidí jako ženu? Proč mi to ti lidé říkají, když skutečnost je takto tristní? A fotograf: co to se mnou hraje za hru na ženu, transkofil jeden? Nechám se klidně celá rozřezat, jen abych se nemusela dívat tady na tohle! Šla jsem spát.
 
Ale v sobotu ráno jsem se na to díkybohu dovedla podívat střízlivě. Nic se nemění. Prostě musím dál makat a hrát a předstírat, dokud se realita nepoddá a nepřipodobní se mému snu a tomu, jak se cítím uvnitř. Jela jsem do Koclířova s katolíky, do takových malých českých Lurd. Ale vyprahlá vesnička u Svitav není poutní cíl v Pyrenejích. Tentokrát mě věřící na svou stranu přetáhnout nedovedli a bylo mi to všechno cizí a místo mše jsem seděla v aleji pod stromy, psala a jedla tamní vyhlášené koláče. Cítila jsem odstup, jak se ti lidé na mě nechtějí ani podívat a jsem pro ně neviditelná. 
 
Mám za to, že dav je všude zhruba stejný, takže moje vnímání jeho reakcí zrcadlí hlavně vnitřní stav mě samotné. Že by toto mohly být první známky toho, že moje slepé sebevědomí a pocit nároku na přijetí a očekávání dobrého od lidí dostávají opět trhliny. To nesmím dopustit! Transžena, která se bojí a stydí se za sebe... to je zlé, moc zlé.
 
A to je konečně všechno. Abych hned začala psát nový článek:/. Jo jo, pořád se něco děje.